Bojíte se výšek?
Dušan Polanský
Nevím jak vy, ale já už nějakou dobu docela jo. Asi to bude věkem, udržet rovnováhu již nejde tak snadno jako v mládí. Sice respekt z výšek jsem měl i v minulosti, ale když bylo třeba, tak jsem výšky jakžtakž zvládal. Zmíním dvě osobní epizody spojené právě s výškou.
Po skončení základní devítileté školy jsem si přes prázdniny jako brigádník přivydělával u pokrývačů. Přes léto na střechách není zrovna příjemně, protože teplota v důsledku odrazu slunečního záření od krytiny dosahuje vysokých teplot. A za této situace být trvale pozorný, a to musíte být, není až tak snadné, jinak vám hrozí krkolomný pád. Asi tři týdny z letních prázdnin naše parta likvidovala staré kravíny, nebyly vysoké, ale již nebyly vůbec v dobré kondici. Eternitové čtvercové tašky – ještě dnes je lze někde vidět na rodinných domech – se kvůli jejich trvanlivosti a potenciální možnosti jejich využití v budoucnu sundávaly. Byla to dost otrocká práce, ovšem bylo tu i jiné nebezpečí. V kravínech, jak je známo, je trvalá vlhkost, a tyhle kravíny měly nejen krovy dřevěné, což je běžné, ale i stropy. A vlhkost za roky provozu kravínů udělala na některých místech své. No a tak se stalo, že se střecha pode mnou probořila. Štěstí v neštěstí bylo, že dřevěný strop zmírnil můj pád a já celý, jak dlouhý a široký skončil hezky vodorovně na tvrdé podlaze z jakýchsi kostek, ovšem ne přímo na podlaze, ale na stropních prknech, které jsem pádem s sebou strhl, což bylo moje štěstí, neboť prkna byly pěkně prohnilá, takže naraz mého těla ztlumila. Otřesen jsem byl, ale na druhý den jsem již makal, jako by se nic nedělo. U pokrývačů jsme si vydělal slušně, a tak jsem si celý rozradostněn koupil zavodní kolo Favorit. V té době stálo 970 Kč. Bohužel dlouho jsem si jej neužil, asi za tři měsíce mi bylo nenávratně ukradeno. Ovšem zkušenost z práce pokrývačů je nenahraditelná a nedivím se, že dnes se jich nedostává.
Druhá epizoda je trochu úsměvná. Po skončení vysoké vojenské školy jsem v roce 1976 nastoupil rozkazem jako mladý důstojník na Krajskou správu vojenské dopravy do Brna. Na cvičení k nám chodila i řada vysokoškoláků záložáků z různých stavebních firem, dopravních staveb a od českých drah. Stalo se, že na cvičení nám nastoupil inženýr, který pracoval na stavbě dálničního mostu, který měl překlenout údolí řeky Oslavy u Velkého Meziříčí. Psal se rok 1978 a dokončení mostu se blížilo do finále. V té době to byla dost sledovaná stavba, hodně se o ní psalo, i televize každou chvíli o ní vysílala zajímavé reportáže. Nelze se proto divit, že jsme si domluvili přes našeho záložáka odbornou exkurzi. Jenom uvedu, že výška mostovky je 77 metrů a délka mostu činí 425 metrů. Náš záložák nám vše na mostovce ve výšce 77 metrů podrobně vysvětloval a ukazoval. Ani nevím proč, ale stalo se, že jsem se od naší skupinky odpojil a zůstal asi patnáct metrů pozadu. Tu jsem si všiml, jak jeden zaměstnanec bez mrknutí oka mašíruje po dřevěné desce (prkně) položené přes zrcadlo, které odděluje de facto dva mosty, jeden pro levý, druhý pro pravý jízdní pruh. Deska mohla mít tak šířku 15 až 18 cm a tloušťku cca 25 mm. Ještě jsem si v duchu říkal, proč si tu nepoloží pořádnou fošnu, která na tloušťku měří obvykle od 40 do 50 mm a hlavně při šířce zrcadla 175 cm nepéruje tolik jako obyčejná deska. Ale přesto mi to nedalo, byl jsem jak omámený a navíc jsem si vzpomněl na můj oblíbený film Muž z Ria s Belmondem (Adrien). Jsou tam scény, v nichž Adriena pronásledují dva zabijáci a on jim uniká v pěkných výškách na novostavbě právě po deskách, které mají pěkný průhyb. Když zaměstnanec a Belmondo, musím i já! I stalo se, sice jsem se přitom trochu klepal, ale když pod sebou vidíte hloubku 77 metrů, tak asi to jinak ani nejde, pokud nejste vytrénovaný a na takové výšky zvyklý. Naší skupinku jsem svižně dohonil, ale již z druhé strany. Najednou na mě kolegové vyjeveně hleděli, a ptali se mě, jak jsem se tam dostal. Ukázal jsem jim desku, po které jsem prošel. Okamžitě jsem dostal vynadáno, dokonce můj představený mi hrozil trestem. A začalo se řešit, jak se mám dostat zpět. Že se musí položit nějaký můstek, aby to bylo bezpečné. Ale to jsem již nevydržel, jednoduše jsem svůj výkon zopakoval. Výsledkem bylo, že v práci jsem měl dva dni peklo. Jenom dodám, že při rozsáhlé modernizaci dálnice D1 v roce 2020 se tato zrcadlová mezera změnila. Obě ocelové konstrukce byly tehdy rozšířeny o 75 centimetrů směrem dovnitř, čímž se volný prostor mezi levým a pravým mostem zmenšil na pouhých 10 centimetrů. Tímto krokem získaly jízdní pásy cenné místo pro zvýšení bezpečnosti a plynulosti dopravy. Takže můj výkon již nelze na tomto mostě zopakovat.
A teď jiný příběh
Ovšem kvůli mým neslavným výškovým výkonům jsem tohle povídání nezačal psát. Pravým důvodem je tahle fotografie moravského řemeslníka, přesněji malíře pokojů, stojícího na vysokých štaflích. Prozradím vám nejen, kdo to je, ale i místo, kde bylo foto pořízené. Je to manželčin děda ze strany maminky. A pokud jde o místo, je to foceno v nádražní hale hlavní železniční stanice v Kyjevě na Ukrajině. Pokud si myslíte, že tenhle štíhlý chlapík, pokud se měl posunout dál, sestoupil dolu, štafle posunul, a pak zase vystoupal nahoru, tak to se mýlíte. Jednoduše na nich chodil, jak to zvyknou dělat malíři pokojů. Tak tomu říkám výškový výkon. Možná se ptáte, jak se octl Moravák v ukrajinském Kyjevě. Za vše může Velká válka.
Že manželčin děda opravdu bojoval na Ukrajině v řadách R–U armády je zřejmé z další, dost poničené, fotografie z roku 1917. Na fotografii je nápis Vzpomínka na Rusko 1917, a nad tímto textem KIEV. Ovšem ten rok se zdá být v souvislosti s Kyjevem záhadou. O téhle fotografii jsem se dozvěděl zcela nedávno, tedy v době, kdy děda je už dávno na věčnosti, takže jsem neměl možnost si na tohle téma s ním si popovídat. Škoda. Muži na fotografii mají klasické rakousko-uherské uniformy, tedy pokud jsme se díval na internetu. Manželčin děda sedí vpravo dole.
Manželčin děda na fotografii figuruje jako voják R–U armády už jenom proto, že do ní musel povinně narukovat. Proč rok 1917 je mi záhadou? R-U armáda sice operovala u Kyjeva, ale stalo se tak až začátkem roku 1918. Kyjev byl zcela vojensky zajištěn 1. března 1918 v rámci operace Faustschlag. Ukrajinská lidová republika podepsala v únoru 1918 separátní mír s Ústředními mocnostmi (Německem a Rakousko-Uherskem). Výměnou za vojenskou pomoc proti bolševikům slíbila Ukrajina dodávky obilí. Spojená vojska Německa, Rakousko-Uherska a ukrajinských jednotek vytlačila Rudou armádu na východ. Po vytlačení Rudé armády na východ zůstala R-U armáda na Ukrajině jako okupační a pořádková síla, která měla dohlížet na sběr a transport potravin do habsburské monarchie. Správa území byla rozdělena mezi Německo (severní část včetně Kyjeva) a Rakousko-Uhersko (jižní část s Oděsou). Rakousko-uherské posádky a styční důstojníci se však pohybovali po celém ukrajinském území včetně hlavního města, tedy i v Kyjevě.
Čistě spekulativně s ohledem na rok 1917 bych se mohl odvážit tvrdit, že tahle fotografie zachycuje moment, kdy se manželčin děda v Kyjevě stal spoluzakladatelem našeho samostatného státu jako československý legionář. To by byla ale opravdu jenom spekulace bez jakéhokoliv důkazu. V databázi legionářů jsem dědu neobjevil, což ovšem také nemusí být zcela směrodatné, ne všichni legionáři jsou na 100 % v databázi.
Ovšem co mi je na 100 % známo z povídání jeho dcery, maminky mé manželky, že děda se později dostal do ruského zajetí. Buď jako legionář, nebo jako voják R-U bojoval proti Rudé armádě. Tak či onak skončil v ruském zajateckém táboře. Kdy se tak stalo, nevím. Bohužel dokumenty chybí a prý v rodině se moc na historii nedbalo. Škoda. Jenomže mužů bylo málo na obou stranách fronty, válka si vybírala krutou daň, a muži byli potřeba na udržení chodu hospodářství, ale i na plození dětí, bez nich to holt nefunguje. Děda se přes plot zajateckého tábora domluvil s hezkou Ukrajinkou, slovo dalo slovo, a děda i jeho nastávající oznámili příslušným úřadům, že se chtějí vzít. A bylo to. Děda byl propuštěn na svobodu a natotata i ženatý. Dnes lidé z manželství dělají málem vědu a když se i vezmou, tak se poměrně často i rozvedou.
Osud dědův a jeho rodiny výrazně ovlivnila i 2. světová válka. Žil do té doby spokojeně s rodinou na Ukrajině. Byl velice šikovný a vyhledávaný malíř pokojů. Nakonec, že mu to tak slušelo, dokazuje i poslední, opět dost poničená, fotografie. Jenže Němcům se nelíbilo, že Češi a Slováci se hromadně hlásí do „Svobodovy armády“, což je známé lidové označení pro 1. československý armádní sbor v SSSR. Vznikl v červenci 1942 jako prapor v Buzuluku pod velením Ludvíka Svobody. Postupně se rozrostla na sbor o síle zhruba 30 000 vojáků a výrazně přispěl k osvobození Kyjeva a Československa. Němci se za této situace cítili daleko jistější, když se hlavně Češi žijící na Ukrajině vrátili i s rodinami do Protektorátu. Tam je měli pod dohledem. Kdy manželčin děda obdržel rozkaz k návratu i s rodinou do Protektorátu mi není známo. V každém případě se tak stalo a výsledkem bylo, že část jeho rodiny zůstala i po osvobození v roce 1945 v Brně. Jenom dodám, že manželčin děda i nadále živil rodinu jako malíř pokojů.
V Brně 23. června 2026.