Stavební suť, žáby a jiné
Dušan Polanský
Napsal mi starší čtenář, že již dávno jsem nic nenapsal o zahrádce, že on je také zahrádkář a že píšu tak zvláštně ... Odpověděl jsem mu, že určitě v krátké době napíšu, a tak slib držím a píšu.
V pondělí 9. listopadu jsem si vzal den dovolené, že něco na zahrádce poryju, nějak ne a ne tuhle nezajímavou práci dotáhnout do konce. Zbytek dovolené jsem si začal po kouskách vybírat proto, že kolegyně v práci si chce vzít od půli prosince do konce roku dovolenou a někdo v práci přes svátky být musí. Marná sláva informační systém běží stále a uživatelé chtějí to nebo ono bez ohledu na pátky či svátky. Zbytek dovolené jsem si rozdělil do pondělků, tak si alespoň do konce roku užiju čtyřdenní pracovní týden.
Při cestě na zahrádku, mám to pěšky asi čtyři a půl kilometru, nejde na nic nemyslet. Tentokráte jsem myslel na dva již bývalé kolegy, kteří zcela nedávno odešli na věčnost. Jeden byl o dva roky starší než já, ten druhý byl mým kolegou kdysi na katedře a byl výrazně mladší. Oba pracovití, slušní, skromní. Ten mladší mi kdysi zařídil a dal do provozu první domácí počítač. Vše mi pečlivě vysvětlil, předvedl. Nakonec se ptám, kolik za vše dlužím. Povídá mi: Pane Polanský, nerad beru peníze v hotovosti od lidí, jako jste vy. Připadám si nějak divně. Tady máte lísteček, je na něm napsaná částka a číslo účtu, a prosím, již se o penězích nebavme. S tím starším – byli jsme 16 let kolegové v práci a předtím jsme se znali 10 let – jsem si povídal skoro o všem možném. Nejvíce pochopitelně o práci, ale také o vaření, službě v armádě, sportu, nemocech, ženských. Jenom ne o alkoholu, byl de facto abstinent, za což jsem jej občas pokritizoval. Napsal jsem mu i řeč na rozloučení, ale při takovém psaní máte divný pocit. Říkáte si, co se budeme loučit, vždyť v krátké době se opět potkáme tam kdesi na věčnosti, a pak pokecáme o tom, co bylo a jak dále. Ono vyplnit věčnost při naší pracovitosti smysluplnou činností, nemusí být vůbec jednoduché. Holt nefachčenkové to mají jednodušší i tam na věčnosti, pak že spravedlnost!
Vzal jsem si s sebou zcela výjimečně i foťák, že pro čtenáře zahrádkáře něco zajímavého nafotím. Jak to neslavně dopadlo, můžete sami vidět. Na prvním obrázku je hromada sutě, kterou někdo vysypal těsně u plotu zoologické zahrady, o kousek vlevo je další a na hnojišti, které jsem měl při focení za zády, další. Lidé, co to udělali, jsou zlí. Život mě naučil, že kdo se svého odpadu zbavuje na úkor jiných lidí, musí mít v sobě něco zlého. Někdo namítne, že možná jsou to jenom obyčejní bordeláři, ale zlí nemusí být. Nechci se hádat, ale moje osobní zkušenost je taková, jak jsem napsal.
Na druhém obrázku vidíte vyfocené žáby. Na zahrádce, o kterou se snažím starat, jsou dva bazény na dešťovou vodu. Horní u zahradní boudy a dolní u plotu s lesem. Z toho dolního je i obrázek. Když jsem si vzal zahrádku do péče, dolní bazén byl zasypán vším možným. Nakonec jsem bazén vyčistil a odpad z něj ekologicky zlikvidoval. V dolním bazénu, je trvale odkrytý, je voda pouze tehdy, když naprší. Jenomže dva poslední roky prší pramálo, sucho začíná nabývat katastrofických rozměrů. Většina lidí ve městě počasí vnímá zcela jinak, důležité je, aby nebylo škaredě, a koneckonců v supermarketu je vždy všeho stejně, bez ohledu na to, zda prší, nebo neprší. Docela jim jejich způsob uvažování závidím, protože sucha se bojím více než zkorumpovaných úředníků a policajtů. Mám to po tátovi, ten byl zemědělec a dobře věděl, co sucho dokáže.
Letos na jaře ale trochu napršelo, čehož využilo několik žab a spokojeně naskákalo do dolního bazénu. Problém to nebyl, protože bazén má horní okraj na úrovni terénu. Jenomže pak přišlo sucho - kromě srpna, kdy trochu napršelo -, ale i přesto, že dešťové vody jsem měl pramálo, raději jsem občas nezalil rostliny a nalil jsem vodu žábám. Marná sláva, jak jsem se poučil ve wikipedii na Internetu, ani dospělé žáby nejsou dokonale přizpůsobené životu na souši, neboť mají pouze slabě vyvinuté plíce a dýchání probíhá také prostřednictvím kůže, která kvůli tomu musí být tenká a vlhká, což klade vyšší nároky na vlhkost prostředí, v němž žáby žijí. A navíc jsou to přece jenom živí tvorové. Před mrazy je ale budu muset vylovit, hodit do kýblu a odnést do mokřadu mezi ZOO a Komínem. Kdybych je nechal v bazénu, v kterém je minimálně vody, tak pomrznou.
V zmíněné pondělí moc hezké počasí nebylo, mrholilo, občas padlo pár dešťových kapek, po sluníčku ani stopy, ale přesto se pracovalo dobře, hlavně proto, že nefoukal vítr a teplota byla tak akorát. Jenom ty nešťastné nohy, několikrát si musím při práci lehnout, nohy zvednout, opřít o kmen jediné jabloně, kterou jsem ponechal jedině kvůli tomuto zdravotnímu cviku, pak asi pět minut poležet, aby se nohám ulevilo.
Před návratem jsem obral zbytek jablíček, která jsou kvůli suchu malá. Dokonce jsem na jejich malost a moji nešikovnost doplatil malým poraněním. Minule jsem je očistil od slupky, pokrájel na čtvrtky a že tyhle malinkaté kousky nastrouhám na struhadle na plátky do štrůdlu. Odnesl to palec, bolel asi deset dnů. Příště žádné takové, kousky nasekám na plátky nožem.
Už v Bystrci, u prvních obydlí, jsem hodil řeč se sympatickým, vysokým, štíhlým blonďákem, který žije v maringotce postavené se svolením majitelky na její zahradě. Pokaždé když se vidíme, hodíme krátkou řeč. Postěžoval si mi, že musí maringotku částečně vyklidit, aby ji odlehčil, jelikož se bude dělat přeparcelizace zahrad – jsou to dlouhé nudle, které nelze prodat za miliony jako stavební pozemky –, a maringotka se poté octne v jiné zahradě, takže se bude muset převézt na pozemek toho majitele, na jehož pozemku teď maringotku má. Popřál jsem mu, aby pro něho vše dobře dopadlo. Kdyby mi zahrádka, na kterou chodím, patřila, klidně bych mu tam dovolil žít, jenomže asi by mu to moc nepomohlo, jelikož tam není zavedená voda. Nemluvě o tom, že zahrádka je zcela bokem a také by si musel opravit střechu boudy, jelikož v zimě uvnitř v lahvi spolehlivě zamrzne voda.
Nakonec jsem se v Dřeváku stavil na jedno malé pivo, malé proto, že jsem věděl, že večer si půjdu zablbnout s vnoučaty, a posléze se stavím na čtvrtku bílého ve vinotéce. Alkoholová sebekázeň musí být! A to je vše.
V Brně 13. listopadu 2015.