Světlé zítřky
Dušan Polanský
Dnes začnu trochu technicky, ale slibuji po prvním odstavci návrat k normálu. Černobíle foto, jež vidíte o kousek níže, je pořízené digitálním foťákem, což pozná i laik. Digitály totiž pracují pouze s 256 odstíny šedi. Pokud chcete kvalitní černobíle foto, kupte si v bazaru např. dvouokou zrcadlovku Flexaret nebo na sběratelském celosvětovém portálu ebay konstrukčně podobný typ Yashica Mat 124 G; ten má podle informace, kterou mám od zkušeného fotografa, od něhož občas zakoupím mravní a někdy i trochu nemravní černobílé fotografie žen, nejlepší optiku. Focení analogem není až tak laciný špás; běžný svitkový film, má označení 120, na 12 snímků, při expozici 6 × 6 (cm) vás vyjde přibližně na 100 Kč. Připočtěte si vyvolání a pořízení fotek a jste na stokorunách; nemluvě o tom, že ne všechny fota se vám budou z hlediska kvality líbit. U digitálu tam se to fotí a maže! Nemluvě o tom, že k analogového foťáku sice expozimetr nutně mít nemusíte, ale v praxi se bez něj asi nezaobejdete.
A teď již skoro netechnicky. Představte si, že tohle foto je kvalitní barevné, pořízené digitálem. Šikovný grafik by mi grafickým editorem přičaroval nějaký ten černý vlas s jemnými náznaky šedi, a máte před sebou obrazový základ k nenásilnému propagandistickému plakátu: děda s vnučkou hledí vstříc světlým zítřkům, přičemž jsou si dobře vědomi určitých problémů spojených s plněním náročných úkolů v blízké i daleké budoucnosti. Něco podobného lze občas vidět na plakátech z dob Lenina, Stalina, revolučního období po roce 1948, či z dob vlády Hitlera v Německu po roce 1933. Po roce 1989 už asi těžko, obrazová propaganda se dělá více sofistikovaně, na ní vidíte převážně vzorně upravené, mladé, sebevědomé, usmívající se na plnou pusu, geneticky dobře vybavené muže a ženy připravené hravě zvládat nástrahy současného sofistikovaného světa a neomylně směřovat k úspěchům všeho druhu. Je určitě méně pokřivená než předchozí propagandy, ale preferuje hlavně namustrované kravaťáky a hloupě sebevědomé manažerky, které nechtějí pochopit, že vše, co je kolem nás, je minimálně z 80 % vytvořeno muži a že jinak tomu nebude ani v budoucnu.
Asi tušíte, že já a moje vnučka nehledíme 13. dubna 2013 do dálav světlých zítřků. Jsme v přístavu na Brněnské přehradě a díváme se na chladné, silně vlnící se vody přehradní nádrže. První letošní plavba na výletní lodi za moc nestála, jelikož foukal chladný vítr a na nechráněné horní palubě se dalo vydržet tak jednu dvě minuty. Ještě štěstí, že kousek od přístavu jezdily kolotoče, ty zachránily vnučce celkový dojem z výletu. Jízda na kolotočích se jí líbila určitě více než plavba lodí. Jak se tak na nás něžně a spokojeně usmívala v modrém autíčku opisujícím stereotypní kruhy kolem osy kolotoče, napadlo mě, ani nevím proč, že život je často pěkně škodolibý. Tváří se krásně, přímo se culí, takže jsme si málem jisti, že jiný už ani být nemůže, leč najednou udeří: rach, prásk a je zle! Prevít jeden, kdyby mu stačila jedna rána, ale kdepak, on vám uštědří hned dvě, tři, a ne hezky za sebou, jako když stojí vojáci v nástupovém tvaru, ale všechny najednou, jako u paralelního zapojení odporů v elektrickém obvodu. Jen si pořádně trp, človíčku, abys nemyslel, že si můžeš na mne vyskakovat!
Táta mi dost často říkával: „Víš, v mém životě se již nestane nic zásadního, nečekám nic nového, vím, že za mého života bude ještě to a to ..., ale to není nic nového, to je pozvolný vývoj, žádných velikých změn se určitě nedočkám.“ Ale mýlil se. Na jaře v roce 1990 jsem s ním kráčel po hlavní ulici v Malackách, najednou k nám přiběhl odněkud zboku urostlý muž, něco přes padesát, a začal tátovi halasně nadávat. Byl to mix běžných hrubých nadávek okořeněných politikou, táta byl totiž levičák. Důvodu nadávek jsem moc nerozuměl, vnímal jsem je v té době spíš jako projev nenávisti dotyčného vůči bývalému režimu. Když se dotyčný duševně a částečně i hlasově vyčerpal, a my jsme za hojné pozornosti kolemjdoucích – táta byl dost známý – pokračovali dále, nedalo mi to, abych se táty nezeptal, proč to tak schytal. „To máš tak, když stavěl barák, státní statek (na Slovensku to byl Štátný majetok) mu půjčil gratis lešení, šalunk, dopravu měl za babku, v dílnách mu ani ne za režii udělali to a to. Vše šlo přes můj schvalovací podpis.“ Táta měl málem vynikající paměť, byla to chodící kartotéka. „Snad mi nechceš říct, že ti nadával za to, žes mu povolil využívat majetek a dílny státního statku?“ Táta s jeho typickou faktičností pokračoval: „Lešení a šalunk na základy vrátil nekompletní, tak jsem mu chtěl dát alespoň část chybějících dílů k náhradě, lamentoval, že mu to někdo ze stavby ukradl, že je kvůli novému baráku bez peněz. Nakonec jsem to nechal být, jenom jsem mu pořádně vynadal, aby to zase neměl zcela gratis. Pracoval u nás jako traktorista, nic moc, když se nekontroloval, flinkal orbu, nechával za sebou nezaoraná místa; to víš, když jsem si to všimnul, tak to pěkně schytal, ale na peníze jsem mu nikdy nesáhnul.“ Táta uměl nadávat docela obstojně, takže jsem si dokázal onen slovní koncert živě představit. „Tati, vidíš, říkal jsi, že se již nedočkáš žádné změny za svého života. Máš tu nový režim, chlápek ti otevřeně na ulici nadává jako největšímu darebákovi a ještě přitom u okolí boduje.“ Táta jenom mávnul rukou, usmál se a rozhovor otočil zcela jiným směrem. Ve finále vždy bral život s klidem, bez emocí, takový, jaký byl.
Proč jsem na tuhle epizodu zavzpomínal? Z prostého důvodu. Přál bych všem lidem, které mám rád, ale i těm ostatním, bez ohledu na to, jak je příroda či Bůh vybavili pro tento svět, aby jim již nikdo nesliboval světlé zítřky, různé reformy, bombastické plány na oživení ekonomiky a hospodářský růst, nové platební karty a další podobné nesmysly. Také ať nám nikdo neradí, jak máme svůj život žít: aktivně, pasivně, jako slušný občan nebo jako podvodník, mafián či zločinec anebo jako křesťan, muslim, hinduista, ateista nebo jako levičák, pravičák či politický ignorant nebo jako zodpovědný vzorňák, asketa, chlípný smilník, ochlasta, moralista či bezohledný erotický poživačník atd. Rozhodnutí musí být jenom na nás, stejně jako pak na nás padá veškerá odpovědnost vůči všem důsledkům plynoucím z našeho rozhodnutí, bez ohledu na to, zda budou příjemné, nepříjemné nebo vyloženě kruté.
Táta si změny přál, asi to bylo dáno dobou a jeho inteligencí, která mu neomylně říkala, že společnosti se nedostává potřebná míra dynamičnosti. Já si pro změnu – asi naivně – přeji, aby společnost fungovala již jenom evolučně, tedy žádné revoluce, halasné veliké reformy, aby jenom hloupá náhoda, např. datum narození, nerozhodovala o tom, kdo kdy půjde do důchodu a jaký bude mít důchod; aby kvůli nepatrnému dluhu nás justiční a exekutorská mafie nepřipravila o veškerý majetek. Určitě pochválíme nějaké to vylepšeníčko, vydržíme pokazeníčko, malinkatou reformičku, redukci státní správy či její nepatrný nárůst, malé vylepšení nebo zkazení zákona. Důležité ale je, aby nám obyčejným lidem, nikdo shora, či už přímo nebo nepřímo, neřídil život, necpal nás do mantinelů pro kohosi výhodných, nedefinoval nám životní styly, měřítka úspěchu, vzory chování, nevychovával nás k slepé úctě k vrchnosti a „osobnostem“, učil nás mít strach před různými „podnikateli“. Hlavním zákonem celé společnosti nesmí být Ústava, ale ono křesťanské zlaté pravidlo: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi (Lk 6,31; Mt 7,12). Mělo by spolu s křesťanským křížem vyset na všech úředních místech místo obrazu kohosi. Ten, kdo tohle nejdůležitější křesťanské dogma poruší, měl by být přísně potrestán v souladu s principem osobní odpovědnosti.
Když to tak nějak přibližně bude fungovat, malá Jindra na obrázku, ale i její menší bráška, který v tom čase spokojeně spinkál v kočárku, budou mít důvod k optimismu. Budou vědět, že mají velikou šanci, aby jejich život byl takový, jaký si jej v rámci genetické predispozice, majetkových možností a náhod, které je v životě potkají, udělají sami. Štěstí, výhry, míra vášně lásky, úspěch, ale i smutek, prohry, neúspěch, ztráty, tragédie ať jsou jenom v jejich režii a nikým neřízené náhody. Málem jako v kuželkách. Bude to hlavně na nich, kam kouli na dráze nasměřují a kolik kuželek jim nakonec padne. Přeji jim, aby jich padalo hodně. Ale ještě více jim přeji, aby i při špatném vrhu jim někdo moc chytrý – jen a jen pro sebe, jinou chytrost jsem totiž zatím nepoznal – a silný schválně nevlezl do dráhy a jejich kouli neodklonil, a nedej, Bože, dokonce zcela nezastavil. Historie nás neomylně učí, že by to nebylo ani poprvé, ani naposled.
V Brně 26. dubna 2013.