Dušan Polanský
Zamilovat se beznadějně, a tím většinou i nešťastně, není zrovna ten nejlepší nápad. Na druhé straně vyložená tragédie to není. Důkazem toho je, že takové nápady mívají často jak ženy, tak i muži, a to bez ohledu na věk. Přesně takový nápad měl i jeden můj bývalý známý z cestování hromadnou dopravou. Proč bývalý, bude vysvětleno později. Na počátku byla náhoda. Ta chtěla, abychom několikrát seděli vedle sebe, a protože se od vidění známe, bydlíme totiž na stejné ulici, mému spolucestujícímu to letos v lednu nedalo – je na něm poznat, že je více společensky než já –, a hodil do placu debatu o změnách v grafikonu městské hromadné dopravy v Brně od ledna tohoto roku. Asi za týden přišlo na druhé povídání, tentokráte o Zrzce. Jméno je odvozeno od barvy vlasů, skutečnou barvu neznám. Také bydlí v stejné ulici jako já a můj spolucestující. Je jí tak dvaadvacet let. Je hezká až moc, ale tak nějak neklasicky, zajímavě, obličej je dost netradiční, k tomu hezké výrazné rty, kde tu piha. Postavu má esteticky štíhlou, žádná vulgární ňadra, boky akurát, prsty na rukou jsou krásně štíhlé. Obléká se tak, aby jí to pokaždé seklo, třebaže při její figuře to není až takový kumšt, v každém případě její styl oblékání dává vyniknout ještě více její postavě a vůbec přitažlivosti a zajímavosti pro muže. Že došlo na povídání o Zrzce bylo asi tím, že zrovna jela ve stejné tramvaji jako my. Stojíc se dívala kamsi do neurčita, nezůčastněně, asi to bylo tím, že dobře ví, že okolí si všímá ji, tedy hlavně mužské okolí. I my dva jsme měli z našeho místa na stání docela slušný výhled na její postavu zdůrazněnou přiléhavými riflemi a zimní krátkou bundičkou.
Známý jemně hlavou naznačil směr své optické pozornosti a prohodil: „To je kočka!“ „Jo, je hezká, hezké podívání, ale působí na mě kapánek roztržitě, nervózně, trochu i labilně, asi často upadá do smutné či depresivní nálady.“ „Jak to můžete vědět?“ ze zájmem a přitom s jasným náznakem nesouhlasu se zeptal můj soused. „Nevím to, myslím si to, přesněji cítím to … nějak to člověk pozná.“ Mému sousedovi se moje nejasná odpověď moc nelíbila, a přesto se docela neočekávaně rozpovídal o dnešních mladých lidech. Prý touží po ekonomické nezávislosti, mají svobodomyslné názory, minimální předsudky kolem sexu, nechtějí se za každou cenu vázat na jednoho partnera, jsou jiní než jsme byli my… a podobné řeči. Něco mi říkalo, že vášnivá obhajoba mládeže má u mého nového známého hlubší příčinu: zamilovanost do Zrzky. Při prvním povídání o Zrzce k explicitnímu potvrzení mé hypotézy nestihlo dojít, neboť na zastávce Rybkova jsem z tramvaje vystoupil, abych se zapojil po pěti minutách chůze od zastávky do výrobního procesu. Po dalším společném povídání se má hypotéza potvrdila, byl do Zrzky zamilován; dle mého odhadu až moc.
Známý je asi tak o patnáct let mladší než já, takže si již zaslouží úctu danou věkem, leč i přesto jsem mu na rovinu, ale asi ne příliš taktně, řekl, aby se raději zkusil odmilovat, neboť u téhle krásky nemá téměř žádnou šanci. A také ať se učí skromnosti a je vděčný i za to, že může svůj zrak a srdíčko občas potěšit pohledem na svoji tajnou lásku. Co by jiní za tuhle možnost dali! A jako správný křesťan by se měl pokaždé, když se tak stane, pokřižovat a říct: „Zaplať pámbů za tyhle dary.“ Přiznám se, že zcela ztotožněn jsem s tímto doporučením nebyl, je dost farizejské, ale v té chvíli se mi zdálo, že by mohlo mému známému ulehčit navržené odmilování. Co budu kličkovat, netrefil jsem se. Okamžitě se mě dost rozmrzele zeptal, že jako mohu vědět, že nemá žádnou šanci, když o něm toho moc nevím. „Nebo snad vypadám na pohled až tak zle?“ „Ne to vůbec ne, vždyť jste hezky urostlý muž, máte husté vlasy jako můj táta, působíte příjemně, problém je jenom v chemii.“ Nechápavě se na mě podíval. „Co to má dělat s chemií?“ „Hodně, “ a pustil jsem se do vysvětlování. Času nazbyt nebylo, neboť zbývaly asi tři minuty jízdy k zastávce do práce.
A začal jsem: „Muži touží po sexy ženách, ženy touží po úspěšných mužích, dostatečně bohatých, aby zajistili ženě a jejím dětem hezké bydlení a finance na slušný život bez strachu o holou existenci. To víte, život je především o jídle a bydlení. Ovšem ne všechny ženy jsou sexy a ne všichni muži jsou bohatí, takže či chtějí nebo nechtějí musí tihle muži i ženy vybírat z toho, co na trhu potenciálních životních partnerů ještě zbylo. A není toho málo, takže vybírat z čeho je. Jenomže je tu jeden veliký háček. Ženy si myslí, že i když nejsou vyložené krásky, přece jenom jsou stále pohledné a sympatické, takže když už na ně nezbyl bohatý muž či princ na bílém koni, tak si alespoň zaslouží takového, co je slušný, sympaticky a vydělává alespoň tolik, aby byly s dětmi jakž takž existenčně zajištěné. Muži si zase myslí, že i když nejsou zrovna pracháči, že mohou nabídnout jiné hodnoty, jako je např. slušnost, věrnost, pracovitost, praktičnost, láska k dětem. Ovšem kam v téhle klasifikaci životních partnerů zapadneme je cca z 80 procent dáno chemii, tj. tím, jak nás příroda vybavila. Ani jedna krásná žena nemá osobní zásluhu na tom, že je krásná, stejně ani jeden muž nemá osobní zásluhu na tom, že je více úspěšný než ti jiní. 80 procent říkám proto, že funguje institut dědění majetku, takže v mnohých případech jedinci, kteří by na tom bez tohoto institutu byli ekonomicky zle nedobře, jsou na tom dobře, takže zásluhou předků mají značnou výhodu i při výběru partnerů.“ Víc jsem toho již nestihl napovídat, neboť jsem musel vystoupit a valit do práce. Můj spolucestující se na mě při vystupování dost divně díval, jako by se ptal: „Tak to by mě zajímalo, co tohle obecné povídání mělo znamenat?" "Snad ti to brzy dojde," pomyslel jsem si a spokojeně jsem vystoupil z tramvaje.
Několik dnů po tomto rozhovoru jsem se rozhodl změnit trasu cestování do práce. Důvodem nebyl ani můj spolucestující, ani Zrzka, ale docela prostý důvod. Došla mi trpělivost se stále nacpanými tramvajemi č. 3 a 11. Od té doby jezdím z našeho sídliště trolejbusem na Skácelovu, kde přestoupím na tramvaj č. 12. Je to o kousek časově delší trasa, ale většinou sedím. To byl asi také hlavní důvod, že jsem po změně trasy jízdy po dva týdny nenarazil ani na mého spolucestujícího, ani na Zrzku.
Právě po zmíněných dvou týdnech jsem dostal chuť na pivo v Dřeváku. Abyste rozuměli Dřevák je opravdu celý dřevěný a můžete si tam dát pivo na stojáka na čerstvém vzduchu den co den od rána od 7,00 hod. do stejné hodiny večerní. Výhodou je, že je přímo u zastávky dvou autobusových a jedné trolejbusové linky, jež jezdí do našeho sídliště. Takže vystoupíte, dáte si škopek a dalším spojem můžete pokračovat tam, kam se potřebujete dopravit. Byly asi dva stupně pod nulou, takže pivo bylo průběžně chlazené čerstvým vzduchem. V dřevěném podloubí jsem na barové stoličce seděl sám, stálá klientela byla nalezlá v „salónku“ vyhřívaném elektrickou spirálou. Najednou z právě přišedšího trolejbusu, vystoupil můj starý známý a s úsměvem na tváři kráčel rovnou ke mně. Tušil jsem, že mě čeká povídání o Zrzce, jiný důvod k vystoupení nemohl mít, neboť v Dřeváku jsem ho nikdy neviděl. Bylo to poznat i podle toho, že nechápal, jak může někdo pít pivo při mínus stupních na čerstvém vzduchu. Nad tím se žádný štamgast Dřeváku nepozastaví. Naopak, bere to jako výhodu. Nový host si objednal kafe a zakrátko se dostal malou oklikou k povídání o Zrzce. Takže jsem se nemýlil. Povídal fakticky asi tohle.
Bydlím v zprivatizovaném paneláku, v pěkném vlastním 3 + 1. Před šesti lety jsem se rozvedl, byt byl tehdy ještě obecní, takže nebyl započítán do dědictví. Exmanželka si našla partnera, který má v Brně rodinný dům, takže teď žiju v bytě sám. Kluk se již oženil. Jsem státní zaměstnanec, nevydělávám moc, ale jelikož nemusím platit nájem a žiju skromně, nekouřím, nepiju, pokaždé i něco ušetřím. Mám auto, žádnou ojetinu, a nedávno jsem si koupil zahrádku s chatkou. Podle vaší partnerské chemie, nejsem na tom, co se týče ekonomického postavení, až tak zle. Také zdravotně jsme na tom podle mého praktického lékaře docela dobře. Musíte uznat, že nejedna žena, co nemá partnera, by mě brala všemi deseti.
Normálně bych mu asi přikývl, ale dnes měl malou smůlu, neboť dnů, kdy nejsem v náladě je podstatně více než těch, kdy v náladě jsem. I takový jsem. „Abyste si nemyslel, že vám Zrzku nepřeji nebo dokonce závidím, ale Zrzka si teď myslí, že uloví ještě úspěšnějšího muže než jste vy; tedy pokud jej již neulovila. Prostě chemie jí dává důvod k sebedůvěře. Dobře ví, že muži se za ní otáčejí jako korouhvičky na věžičkách protestantských svatostánků.“ Tohle přirovnání se mu vůbec nelíbilo. Řeč odvedl zcela jinam. Nakonec tak nějak bez zájmu o další povídání jsme dopili a společně se vyvezli autobusem na zastávku u potravinového marketu Albert. On se chystal ještě zajít do obchodu, já domů, přesněji do podnájmu. Bylo na něm poznat, že je na mne pěkně naštvaný. Než jsme se stihli v napětí rozejít, rozhodně až bojovně mi sdělil: „Víte co, pokud vám to zatím nikdo neřekl, tak na rovinu, jste negativní člověk, a od těch se má člověk držet pěkně daleko. A abyste věděl, o tu hezkou mladou ženu budu usilovat, bez ohledu na tu vaši slavnou chemii! Koneckonců co vás do toho!“ Nezvládl to, i když o mé domnělé negativitě – takový asi nejsem, jsem jenom neúprosně faktický – vím již od několika lidí, ale nechtěl jsem mu asertivní odpovědí ještě více pokazit náladu. Takto mohl mít alespoň pocit, že mi to pěkně nandal.
Opět uplynuly asi dva týdny. Z auta nám zloděj ukradl zástěrky u stěračů a jednu poklicu, manželka vše koupila a já hodil na sebe starou bundu a již za pozdního odpoledního šera jsem vyrazil na vzdálené parkoviště vše osadit. Vedle našeho auta byl ještě volný plac, což není zde až tak běžné, jelikož parkovacích míst se zde katastrofálně nedostává, nebo je možné, že katastrofálně moc lidí má auto. Zatímco jsem se snažil dojít na to, jak se osazují zástěrky na stěrače, plynule vjelo do volného placu robustné moderní osobní auto. A hle, kdo v něm seděl, Zrzka s přítelem. Odhadnul jsem ho tak na třicet, možná o rok, dva více. Chvíli si v autě ještě povídali, několikrát se políbili, pak přítel vyložil Zrzce lyže a veliké zavazadlo. Povídajíce si pomalu se vydali směrem k paneláku, kde Zrzka bydlí. Na obou bylo poznat, že prodloužený víkend se jim vydařil a hlavně líbil. Se mnou to bylo trochu jiné, osazení zástěrek jsem nezvládl, a tak jsem po chvilce zbytečného experimentování docela naštvaný vracel k našemu paneláku, stejným směrem jako před chvíli šli ti dva. U vjezdu na parkoviště jsem potkal vracejícího se přítele Zrzky. Urostlý a hezký chlap, typ, co se ženám líbí. Prostě chemie v plné kráse.
Míjeje panelák, kde bydlí teď již bývalý známy, jsem mu symbolicky na dálku popřál, aby se Zrzka, co nejdříve odstěhovala od rodičů a on měl to štěstí, aby ji při návštěvách rodičů nepotkával. Přesný opak mého farizejského doporučení, jež jsem mu dal při našem rozhovoru. Chemie coby exaktní věda si totiž nepotrpí na ušlechtilé rady, které občas slýcháváme v písničkách o nenaplněné lásce. Je tu ještě jedno veliké nebezpečí: od lásky k nenávisti bývá nejednou jenom malý krůček. A co zástěrky? Osadil je další den zeť, trvalo mu to asi půl minuty.
V Brně 25. března 2013.