Dušan Polanský
Lže se, zda málo nebo moc to neumím posoudit, jelikož žádný srovnávací materiál z historie k tomu asi není. Mezi námi, jak vůbec míru lhaní v té které době měřit? Bez ohledu na to, jaká je doba, téměř systematicky lžou politici. Před volbami slibují, po volbách neplní. Lže se u soudů, aby ruka spravedlnosti nedopadla na toho, na koho by měla. Častou lžou všelijak podivně zbohatnuvší, lžou i podnikatelé a bankéři, když se jedná o jejich skutečné příjmy. Dokonce občas si zalžou i soudci a policajti, ale to možná jenom z cvičných důvodů, aby pak snadněji poznali, že jim někdo lže. Někdy lžou i žáci, studenti a učitelé. Žáci a studenti proto, že opisují při písemce nebo se vymlouvají z nesplnění domácího úkolu, učitelé obvykle povinně v rámci schválených osnov nebo proto, že se u žactva prezentují málem jako svátost Boží. I v práci se zaměstnanec nejednou uchýlí ke lži, aby dal za pravdu nadřízenému a utvrdil jej v pocitu, že má opravdu vždy pravdu. Každý nadřízený zase lživě tvrdí, že je pro otevřený a upřímný dialog s podřízeným, ale co je svět světem, nikdy to pravda nebyla, není a nebude. Ale žádná tragédie se nekoná. Všecky tyhle lhaní vnímáme jaksi jako něco normálního, něco co se nám zdá přirozené, něco co nás až tak nebolí, jednoduše jsme na tahleta lhaní z každodenního života zvyklí. Mezi námi, kdyby tomu bylo jinak, asi bychom byli nervózní a měli pocit, že na tom božím světě něco zcela zásadního není v pořádku nebo že je to již předzvěst definitivního konce světa. Tyhle lhaní poznáme obvykle již předem, apriori, jako víme, že když hodíme poctivě minci tisíckrát, že četnost padnutí „panny“ a „orla“ bude přibližně stejná, tj. bude kolísat kolem čísla 500.
Jinak je to s lhaním v našem soukromém životě. Tam již lhaní bolí poctivě. Je to něco, na co si nechceme zvyknout. Mrzí nás, když nám lžou děti, ale to ještě jakž takž uneseme. Zvlášť kruté je lhaní životního partnera o intimním životě, ještě štěstí, že dnes pojem životní partner se stává málem exotickým pojmem. Život si mnozí pragmaticky přizpůsobují nejen pro maximální užití si radostí života, ale i pro možnost pohodlného lhaní. Ono je to takový paradox, čím více si chceme užívat slastí života na úkor někoho, tím více musíme lhát. Holt na světě není nic zadarmo, a natož slasti života. Zaplať pámbů, že člověk takhle krutě nemusí platit za tu největší radost v životě: lásku k dětem. Nepoznal jsem zatím člověka, jenž by simuloval, že má děti rád, a přitom je rád neměl. Poznal jsem lidi, kteří jsou z děti nervózní, že prý často brečí, kvičí, jsou mrzuté a co já vím co ještě, ale to je proto, že nejsou ochotni dětem věnovat to nejcennější: svůj čas. Ten si chtějí užít zcela jinak. Také nás bolí, když nám někdo v jisté situaci něco sdělí, a později, v zcela jiné situaci pro lháře, ne pro nás, nám drze tvrdí, že nic takového neřekl. V životě se mi to stalo několikrát a pokaždé se můj pohled na dotyčnou osobu, tedy lháře, zcela změnil. Byla to pokaždé léčba lží.
Proč jsem ale začal psát tenhle střípek o lhaní? Náhodou. Vůbec ne moc známý, spíš člověk známý z práce z občasného vidění, poslal za mnou jednu studentku, zda bych jí nepomohl s návrhem metody průzkumu, že od někoho slyšel, že jsem na průzkumy odborník. Nejsem. Pouze jsem několik průzkumů vytvořil, i když to, co se mi na nich nelíbilo, se mi nepodařilo z nich dát pryč. Navrhovatel průzkumu si myslel, že má větší pravdu než já. Budiž, jeho vůle, i když nakonec se ukázalo, že pravdu jsem měl já. Teď jsem ale vůbec netušil, o co jde. Nerad jsem souhlasil, již roky se nehrnu do poskytování konzultací, psaní oponentních posudků apod.
Pointa byla prostá. Studentka si vzala na triko, v rámci placené bokovky, zjistit jakési agentuře pomocí průzkumu ekonomickou situaci vzorku studentů, přesněji jejich rodičů. Průzkum byl vyšpekulován jednoduše, ale výstižně. Otázka byla jediná: Mají Vaši rodiče ekonomicky na to, abyste bez větších finančních problémů vystudoval(a) vysokou školu? Odpovědi byly možné dvě: Ano, Ne. Průzkum měl být anonymní, jak jinak. Studentka byla natolik inteligentní, že nejdřív průzkum zadala jenom šesti respondentům, jejichž rodinnou ekonomickou situaci relativně dobře znala. Anonymní odpovědi prý neseděly u dvou respondentů, což je třetina výběru, a to se jí zdálo moc. Anonymitu testovacího průzkumu si zabezpečila tím, že odpovědi respondenti vkládali do krabice podobné hlasovací. Krabici otevřela, přesněji rozlepila, až po vložení všech šesti odpovědí. Za této situace došla za mnou. Zda existuje nějaká metoda, jak minimalizovat lhaní ze strany respondentů? Moje odpověď byla prostá: „Jistě, existuje, dovolit jim poctivě lhát!“ Nevěřícně koukala na mě. „Dělá si tenhle stařešina, který vypadá na to, že neumí počítat ani do deseti, ze mne srandu?“ Ne, nedělal. Vše jsem jí vysvětlil a načmáral na papír.
Jedná se o metodu nepřímého dotazování. Moc se sice nepoužívá, když už se použije, tak obvykle tam, kde otázka či otázky jsou příliš na tělo, nepříjemné a odpovědi je potřeba posuzovat velice obezřetně. Dotazovaný si před odpovědí na otázku táhne z tří karet. Jedna z nich je červená, zbývající dvě jsou černé. Rubovou stranu mají karty stejné, aby dotazující nepoznal, jakou kartu si dotazovaný vytáhl. Červená karta přikazuje dotazovanému lhát, černá přikazuje přesný opak, musí mluvit pravdu. Dotazování probíhá takto: tázající karty lícovou stranou na vodorovné ploše rychle zamíchá, dotazovaný vytáhne jednu kartu, podle vytažené barvy karty mluví pravdu, nebo lže. Dotazující protože kartu nevidí, neví zda dotazovaný lže, nebo mluví pravdu. Lze z takto koncipovaného dotazování vůbec něco zjistit? Abychom našli korektní odpověď, vezmeme si na pomoc matematiku ze základní školy. Čísla jsem zvolil šikovně, aby se nám dobře počítalo.
210 respondentům jsme položili nepříjemnou otázku: Zda mají dluhy, s jejichž splácením mohou mít v budoucnu veliké problémy. 110 nám odpovědělo, že Ano, 100 Ne. Na první pohled správný odhad podílu respondentů, kteří budou mít v budoucnu problémy s dluhy je 110/210 = 52,4 %; tedy přibližně, v statistice na nějakou tu desetinu či stotinu procenta nehledíme. Ovšem není to pravda. Správná odpověď je 120, což je 120/210 = 57,6 %. Odkud se číslo 120 vzalo, vysvitne z dalšího výkladu. Takže počítejme spolu. Z těch 120, co dluhy opravdu mají, musí 1/3 lhát, takže těch, co nám z této skupiny respondentů odpovědělo Ano je 80. Z těch, co dluhy nemají, těch je 90 (120 + 90 = 210), musí také 1/3 lhát, což je 30. Takže těch co, odpověděli Ano je celkem 80 + 30 = 110. Výborně, počty nám sedí!
Pro náš příklad si napíšeme vztah mezi počtem všech odpovědí (210), počtem těch, co odpověděli Ano (110) a mezi počtem respondentů, kteří skutečně mají problémy s dluhy (120). Vztah vypadá číselně takto: 110 = 2/3. 120 + 1/3. (210 – 120). Rovnice početně sedí.
Přepíšme tento vztah do obecné podoby:
PočetOdpAno = 2/3.PočetAno + 1/3.(PočetVšechOdp – 1/3.PočetAno)
Z toho po krátkém výpočtu dostaneme:
PočetAno = 3.PočetOdpAno – PočetOdp.
Proveďme zkoušku pro náš příklad: PočetAno = 3. 110 – 210 = 120.
Vidíme, že stačí vynásobit počet těch, co odpověděli Ano číslem 3 a odečíst celkový počet odpovědí, a dostaneme skutečný počet těch, co dělají nebo mají problém s tím, co chceme od nich na základě průzkumu vydyndat. Tím je tajemství čísla 120 z našeho příkladu odhaleno.
V osobním životě je tahle metoda asi těžko aplikovatelná, i když kdo z nás neslyšel nebo nevyslovil dvě známé věty: „Když já nevím, zda mluvíš pravdu, nebo lžeš? Jak ti mám pak věřit?“ Jistě tušíte, že na počátku metody nepřímého dotazovaní, byly právě tyhle dvě věty. Určitě byly poprvé vysloveny krátce po tom, co Homo Sapiens začal mluvit, ovšem statistické metody zažily svůj veliký rozkvět až po 2. světové válce. Studenti statistiku moc nemilují. Popravdě se jim ani moc nedivím, až příliš často je moc formální, silně matematická, samý složitý vzorec. Učitelé ji často neznají do hloubky, takže výklad bývá často formální, nezajímavý. Osobně jsem statistiku na střední ani vysoké škole neměl, takže jsem si tuhle vzdělanostní mezeru doplnil sám. Přiznám se, že jednoduché to nebylo, jelikož matematicky aparát statistiky je náročný. Nemluvě někdy o rafinovanosti postupů. Lze to alespoň částečně vidět i na výše uvedené metodě.
Závěrem dodejme, že ještě je tu jeden typ lhaní: lhaní ze soucitu, milosrdenství. Dobře jej znají hlavně lékaři, ale nejen oni. Kdokoliv z nás, kdo je v životě vystaven situaci kdy, či chce nebo nechce, musí mírnit velikou bolest milující osoby, je vystaven téhle zkoušce. Na tento typ lhaní statistika nám nedává žádný návod, který by nám situaci zjednodušil. I celá psychologie je vedle. Je to především na nás, jak takovou lež přesvědčivě vyslovíme a hlavně jak se my sami dokážeme vypořádat s tím, že lžeme. Známá rada pro tyto situace: mluvit za každé situace pravdu, je v těchhle případech těžko aplikovatelná. Osobně jsem takovou radu nikdy nikomu pro zdůvodnění si nelhání v složitých citových a bolestivých situacích nedal. Je pravda, že lež má krátké nohy, ale v těchhle situacích často i krátké nohy mohou být požehnáním pro obě strany.
V Brně 20. května 2013.