Dušan Polanský
V Brně, možná i jinde, je v této době možné vidět na některých zastávkách městské hromadné dopravy veliký plakát s šedým pozadím a velikým nápisem uprostřed: „Stáří je matka moudrosti“. Asi má v mladší generaci evokovat úctu k starším lidem a u těch starších zvýšit pocit sebedůvěry. Popravdě z mého pohledu neevokuje ani jedno, ani druhé. Ale nedejte se ovlivnit mým názorem, já jsem já a vy jste vy.
Osobně bych žádný takový plakát nevyvěšoval, kdybych již musel, tak místo jednoho nápisu bych tam dal rovnou nápisy tři: „Mládí je matka pokroku; Zralý věk je matka praktičnosti; Stáří je matka zkušenosti“. Můj návrh má dvě výhody, více využívá celou plochu plakátu a nabízí každé generaci něco. Proč zbytečně vyvolávat mezigenerační vášně? V žádném případě moudrost bych tam nedával, mezi námi, co také s moudrostí? Nic si za ni nekoupíte, taková chytrost to je něco jiného. Když jste chytrý a navíc ještě šikovný, přijděte si na pěkný balík. Moudří lidé nejednou umírají v bídě, to už jsou na tom lépe ti hloupí, co se umí tvářit jako moudří; a těch není málo.
Nerad bych, aby to, co píšu, vyznělo jako projev neúcty k stáří či k lidské moudrosti. To určitě ne. Jenom si myslím, že moudrost není hlavně privilegiem stáří. Určitě se najdou moudří mezi mladými a také lidmi středního věku. Všichni moudří nemohou být, to by život byl jedna veliká šablona. Dovedete si všude kolem sebe představit jenom moudré lidi? Já ne, tisíckrát děkuji, nechci! To raději bych k skromným slušňákům bral i blbce, chytrolíny, farizeje a také i nějakého lumpa. Život kolem nás má být pestrý.
Nedostatek, ale ne chyba, plakátu je hlavně v tom, že vydává věk za zásluhu. Přitom věk každého z nás je prostý fakt, jako že jedna a jedna jsou dvě. Ohánět se stářím pokud jde o potenciál moudrosti, je spíš projevem nekritičnosti. Také bych se příliš neoháněl nabitými zkušenostmi za svůj dlouhý život; je pravda, že v některých oborech lidské činnosti tak činiti lze, ale v některých je zkušenost spíš na závadu, např. v informačních a dalších moderních technologiích. V těch zdánlivě nezkušené mládí vítězí na celé čáře, jelikož má odvahu učit se bez předsudků novým věcem, přičemž o tom, co bylo, nemá ani tucha. Navíc cesta k odbornosti přes postupné získávání zkušeností je pěkně dlouhá a klikatá. A dnes život pádí jako blázen, většina velikých a dlouhých projektů je předem odsouzena k nezdaru.
K starým lidem máme být především ohleduplní pokud jde o jejich fyzické a zdravotní nevýhody. Roky a nemoce zvlášť v stáří ničí lidský organismus trpělivě a nemilosrdně. Určitě není jednoduché vyšlapat do třetího patra v baráku, kde není výtah, nohy vám již neslouží, dech lapáte jen tak tak a srdíčko vám tluče jako starý budík. Ovšem ohleduplnost nemá co dělat s lítostí. Nedávno jsem v Dřeváku (hospoda na čerstvém vzduchu v Brně v Bystrci) u piva již po několikáté sledoval, jak jeden stálý, asi pětapadesátiletý, štamgast od otvírací doby do zavírací, pomáhal druhému častému návštěvníkovi, jemuž zemřela asi před pěti lety manželka a je napůl ochrnutý, s nákupem. Společně nakoupili a pak opět spolu pomaloučkým tempem šli nákup zanést naproti do panelového domu do bytu zdravotně postiženého. Pomáhající nesouce nákup trpělivě čeká na kamaráda, který se belhá o hůlce po malých krůčcích, každých deset metrů se zastaví a odpočívá. A tak to dělají již dlouho. Ten co pomáhá, to děla naprosto samozřejmě, jako kdyby pomáhal své mamince nebo tatínkovi, a myslím, že mu tak bude pomáhat dokud bude jeho kamarád živ. A pomoci od kamaráda bude potřebovat více a více každým dnem. Ovšem ten to nedělá z lítosti ani ohleduplnosti, natolik ho znám, ale jenom kvůli sobě. Kdykoliv někomu pomáháme, neděláme to primárně kvůli tomu, komu pomáháme, ale především kvůli sobě.
Stáří mimo fyzických a zdravotních nevýhod má ještě jednu zvláštní výhodu a nevýhodu v jednom. U starého člověka, jako u malého dítěte, jasně vidět všechny pozitivní i negativní vlastnosti. Genetika se zde předvádí v celé své kráse. Pozitivní vlastnosti jsou krásné na každém člověku, tedy i na starých lidech. Ovšem negativní vlastnosti, jako jsou lakota, nenávist, zloba, závist u starších lidí se projeví v plné šíři a jsou krutě vidět. Člověk v mladém či středním věku dokáže alespoň jakž takž tyhle negativní atributy své povahy skrýt, částečně je maskovat, kontrolovat je, ale většina starých lidí již ne. Jako kdyby Bůh si přál, aby se člověk před proměnou v prach odhalil v celé své nahotě. Někdy mám pocit, že je to rafinovaný trest za dlouhý život, jelikož se říká, že Bůh nejvíce miluje mladé lidi, které si předčasně povolává k sobě. Ne náhodou tolik mladých literátů, fyziků, matematiků dostalo do vínku genialitu, aby jim bylo dopřáno posunout pokrok dlouhým skokem směrem k budoucnosti, aniž by k tomu museli pracně nasbírat zkušenosti.
Můj vztah k stáří, nemyslím tím k starým lidem, je dost záporný, ale jistě nejsem výjimkou. Je to tím, že je to poslední veliká zastávka před odchodem do říše fyzické neexistence. Pokud si člověk za svého života nevybudoval to, čemu říkáme domov, tak jeho poslední roky života nemusí být zrovná hezké, nemluvě o ubývání fyzických a duševních sil. Jedině děti a vnoučata dodávají stáří smysl i v situacích jakkoliv beznadějných a bezperspektivních. Jenomže ne všem Bůh tohohle daru dopřál, těm možná plakát s oním nápisem může být malou radostí a útěchou v nejtěžší fázi lidského života. I když dost pochybuji. Někdo možná namítne, že každý je tak starý, jak se cítí. Pravda to je, ale jenom částečná, jednoduše stáří je fakt, a ten se negovat nedá.
Stáří rovněž nemilosrdně odhaluje povahu člověka z hlediska činorodosti. Najednou člověk do práce nemusí, může daleko více času trávit dle svých představ. Mnozí zcela vypnou, poddají se lákavému a příjemnému stavu minimální, nezbytné, činnosti; někteří si užívají zálib, na které jim v pracovním procesu času nezbývalo; jiní tvrdě dále pracují na svém, kolem baráku, na zahrádce; další pomáhají hlídat vnoučata no a ti poslední postupně umírají. Bydlím v paneláku ve vchodě s 11 byty. Dům má tři patra a nemá výtah. Za dobu co tam bydlím, jsem zažil postupné umírání dvakrát. První jsem popsal v střípku Chyba. Druhé se odehrálo v prvních letech našeho bydlení v zmíněném paneláku. Naše paní souseda byla starší žena, jež bydlela zcela sama v jednopokojovém bytě hned vedle našeho bytu v druhém patře. Návštěv moc nemívala, tedy mimo léta, kdy u ní pokaždé asi měsíc bydlela dcera z Prahy. Postupně začala mít problémy s chůzí, takže sejít dvě patra a pak ještě další schody od vchodu do baráku k chodníku nebylo pro ni vůbec jednoduché. Skončilo to tím, že to již vůbec nešlo, takže celé dny žila v omezeném prostoru bez kontaktu s okolím a přírodou. Občas nás poprosila, abychom jí nakoupili; před dveře dávala sáček s odpadky, který jsem automaticky vynášel. Co nám vadilo, že při nákupech po mně a manželce chtěla, abychom při každému nákupu pro ni našim dcerám koupili nějakou sladkost. Bylo nám jasné, že tím chtěla vyjádřit vděčnost za to, že jí pomáháme, přitom paradoxně v nás obou to vyvolávalo nepříjemný pocit, že někdo si může myslet, že to děláme hlavně kvůli sladkostem pro naše holky. Pochopitelně ani pomyslet, pomáhali jsme jí především kvůli nám samým. Hezký pocit, to byla naše největší odměna. Odešla sama samotinká. Její odchod jsme začali tušit poté, co přede dveřmi nebyl sáček s odpadky a nezvonila, aby nám předala lístek se seznamem potravin k nákupu. Byt otevřel přivolaný zámečník. Seděla tiše a klidně v křesle, jako kdyby ještě žila.
Jsem rád, že takto nedávno neodešla moje tchyně (škaredé české slovo). V posledních dnech života, které trávila v nemocnici, ji každý den navštěvovala manželka a obě naše dcery. Věřil jsem, že to dotáhne do devadesátky, chyběl jí rok a kousíček. Škoda, že jsem se netrefil. Na druhé straně jsem moc rád, že ještě viděla a pochovala si Vojtíška, druhé pravnouče. Před vlastní kremací musí někdo z příbuzných zesnulého identifikovat. Padlo to na mě. Stoje u odkryté rakve měl jsem pocit, že vše je asi tak, jak při odchodu ze světa fyzična má být. Ideální odchod totiž neexistuje.
A tak to je, hodné a slušné lidi bez ohledu na věk si máme vážit hlavně kvůli sobě samým, abychom tím jasně vyjádřili svoji úctu ke kladným lidským hodnotám. Tak jako děti nemají být hodné a pozorné k rodičům z důvodu vděčnosti, ale opět kvůli sobě samým. Navíc platí, že děti nám nic nedluží, vždyť jsme je přivedli na svět především kvůli nám samým, pro naši radost a obohacení smyslu našeho života.
V Brně dne 19. června 2013