Zaslepení ze strachu před umíráním
Dušan Polanský
Zaslepení ze strachu před přirozenou smrtí jsem již kdysi napsal, viz tento text. Několik čtenářů mi tehdy napsalo, že spíš než vlastního momentu smrti se bojí dlouhého bolestivého, případně i nedůstojného umírání. Určitě je to lidsky přirozené a pochopitelné, a já určitě nejsem výjimkou při sdílení těchto obav. Nakonec i to je hlavní důvod, proč jsem se rozhodl napsat i tohle zaslepení.
Nevím proč tomu tak jest, ale pokud občas hodím řeč se starším člověkem, ta se málem automaticky stočí k minulosti. Tedy co jsme kdy a kde prožili, co jsme nezvládli, co zvládli, co jsme měli udělat, a co jsme neudělali. Aktuální je většinou pouze povídání o nemocech, fyzickém stavu, třebaže i tam se člověk nevyhne tomu, co bylo. Ovšem téma vlastního umírání je většinou tabu, maximálně nějaký ten povzdech nad blížícím se koncem. Jako kdybychom se těchto myšlenek báli či už ve vztahu k vlastní osobě nebo osobám nám blízkým. Nejednou si říkáme: Raději na tyhle věci nemyslet, až tyhle problémy přijdou, tak přijdou, pak se uvidí. Jednoduše téma odpálkujeme někam pěkně daleko, jenomže míček až tak daleko nedoletí. Ve vysokém věku to jednoduše nejde, na umírání myslíme málem permanentně, a i proto již zmíněné návraty do minulosti. Minulost dává alespoň na chvíli zapomenout na současnou realitu.
Třebaže k lidkému životu minulost neodmyslitelně patří, mě osobně již příliš nebere, možná proto, že nejsem zcela spokojen se svou prožitou minulosti, a co už se jednou stalo, to se už neodstane. Proč se k tomu stále vracet? O naší osobní minulosti, u těch mladších o budoucnosti, rozhodovaly potažmo rozhodují tři faktory: společenské postavení ve vládnoucím režimu, náhoda a osobnostní předpoklady. Z těchto faktorů mě vždy nejvíce zajímala náhoda, jelikož když jste již v mládí v balíku nebo máte vyřešeny základní existenční starosti, potažmo jste šikovný a inteligentní, už nepotřebujete ani moc pomoc náhody, aby se vám dařilo alespoň jakž takž. Ovšem když tomu tak není, faktor náhody nabývá na důležitosti. Ovšem pro nás starší to je stále již jenom minulost, mě osobně při rozpravách o blížícím se konci přitahuje současnost, tedy aktuální stav, tedy proces postupného odchodu člověka na věčnost a jak se s tím postupně vyrovnává. Jenomže zde docela narážím, protože nikomu se moc nechce na tohle téma povídat. Jak praví jeden můj známý, o něco málo starší než já: To je proto, že ke konci života to již stojí za ... Ovšem tenhle totální skepticismus příliš nesdílím, spíš říkám, že je pravda, že stáří sice ni moc, ale že možná, že než odejdeme, že nás ještě něco nás překvapí, či už v dobrém nebo ve zlém, ale v každém případě, pokud se tak stane, bude to změna, a pokud se něco mění, a my tuhle změnu dokážeme živě vnímat, vždy je to příznak toho, že více žijeme, než umíráme.
Víte, která je moje dost oblíbená negativní literární postava? Balzacův starý Grandet, viz Balzacův známý román Evženie Grandetová. Je to lakomý, všemi mastmi mazaný skrblík, chtivý pouze peněz a majetku. To vše hromadí do poslední chvíle svého života, jako kdyby na vezdejším světě měl být věčně. Jeho majetek v době jeho smrti činí 20 milionu franků, což z jeho jediné dcery činí jednu z nejbohatších žen tehdejší Francie, a přitom za svého životě sobě, své manželce a dceři, o služce Nanon ani nemluvě, nedopřeje málem ani dostatek jídla, o dalších radostech života ani nemluvě. Tím nechci vůbec propagovat Grandetův styl života, ale Grandet nám sděluje, že se patří naplno žít každou chvíli naše pozemského života, a je už tak trochu jedno, pro jaký způsob života jsme se rozhodli, ale hlavně život žít!
O některých věcech se mezi námi staršími až tak moc rádo nemluví, hlavně o postupném a neodvolatelném umírání, přitom to je současnost, sice krutá, ale aktuální současnost, a před chvíli jsem napsal, že současnost se má žít, dodal bych, nejen když to ještě jde, dokonce i když to už moc nejde. Víme, že čas v stáří běží neúprosně rychleji než za našeho mládí, cítíme, že nám ubývají fyzické síly, že již nemáme tak pevné a zdravé tělo, takový postřeh, tak dobrý zrak jako kdysi. Cítíme dříve únavu, nepociťujeme už tolik fyzického vzrušení, když nás míjí hezká žena (jsem muž, jak je to u žen, to nevím), třebaže v myšlenkách sexuální touha stále u většiny z nás je, a dokonce často ještě dost veliká.
Největším paradoxem našeho postupného odchodu na věčnost je, že dokonce my křesťané se ve vysokém věku stydíme, či možná bojíme, mluvit o budoucnosti. Pro ateisty je to zdánlivě jednoduché, smrt je pro ně definitivní šlus, tedy alespoň v době aktivního věku, později mnozí z nich již o tom až tak skálopevně přesvědčeni nejsou. To víte, kalkul je kalkul, co když ...? A ztratit není co, lze jenom získat! Asi každý z nás by nějakou tu naději do budoucna bral, tím nemyslím jenom to, že si přejeme, abychom i nadále žili v srdcích našich blízkých, milovaných, a v tom, co po nás pozitivního zůstalo, ale i možná nějak jinak. Ale jak, a kde je taková budoucnost k mání?
Pokud jsme mladí, budoucnost je víceméně jasná: vzdělání, láska, rodina, děti a jejich výchova, starosti o bydlení, práci, zájmy, užití si života atd. Nakonec rozpor vidění světa mladými a starými je hezky vídět na vánoční pohlednici od malíře Ládi Nováka. To je ale budoucnost našeho vezdejšího světa, ale právě teď myslím na křesťanskou nauku, a protože nejbližší mi je katolická, tedy na budoucnost „vzkříšení“ hned po našem fyzickém konci. Většina těch, co si nikdy nepřečetli katechismus katolické církve, pod vzkříšením rozumí pouze duchovní vzkříšení, tedy že duše bude oddělena od těla, ale my křesťané věříme ve „vzkříšení těla“. Pochopitelně tahle úvaha zcela přesahuje naše možnosti představivosti, jelikož se tak má stát až při druhém příchodu našeho Pána. Nakonec když se modlíme, mimo jiné se vyznáváme. že věříme v „život věčný“. Když tohle někomu z věřících v starším věku taktně připomenu, většina z nich mlčí, jako by tomuto chtěli uvěřit, ale mají s tím problém, přitom s vírou Hospodina větší problém nikdy neměli a nemají. Tuhle pro někoho zdánlivou dogmatiku připomínám proto, že budoucnost je před námi vždy, tedy i ve fázi postupného odchodu na věčnost, jenom se mění její obsah a forma. Zde jsem zmínil katolickou představu posmrtného života, ale je spousta jiných představ. Asi to nebude náhoda, že je jich tolik. Téma posmrtné existence nelze jenom tak hodit do autu, a i když to uděláme, neodbytně se vrací, a někdy některé z nás doslova psychicky mučí.
Hlavně v mladém či zralém věku mnozí z nás tvrdí, že finální nejzazší budoucností je jenom absolutní smrt, jenomže ve vysokém světě již mnozí z nás to vidí složitější, což je ale jenom dobře, jelikož pak postupný odchod na věčnost může mít pro nás zcela jiný obsah a cíl. Ovšem je pravdou, že čeho se bojíme všichni bez ohledu, zda věříme, nebo nevěříme v život věčný, je absolutní fyzická či duševní nemohoucnost. Bohužel tady současná věda, bez ohledu na to, že to myslí dobře, trvá na zachování naší biologické existence doslova za každou cenu. Vím, že názory na tenhle smutný aspekt lidského života jsou různé, ale myslím si, že člověk by se neměl tvrdohlavě protivit vůli a zákonům přírody, a nakonec i vůli Boží.
O kvalitě umírání pochopitelně často rozhodují i materiální a další okolnosti. Odcházet na věčnost obklopen blízkými při dobrém hmotném zajištění, v rodinném domku, kde máte i kousek zeleně, je určitě pro psychiku starého člověka lepší než umírat osamocen v malém panelákovém bytě, kde není ani výtah, přičemž nohy vám již neslouží, takže jste odsouzen málem do role vězně. Něco takového jsem mohl poznat i kdysi u naší letité sousedky, které již nohy nesloužily, ale nejhorší bylo, že ani téměř neměla žádné návštěvy. Spíš si povídala již jenom s námi, pochopitelně jsme ji obstarávali nákupy, vynešení odpadků, jelikož výtah v našem paneláku nemáme a ona již schody nezvládala. Její odchod na věčnost jsme za téhle situace jaksi ani hned nemohli postřehnout. Odešla zcela osamocena. Za poměrně složité a smutné sitauce odcházeli na věčnost i mí rodiče a jeden z mých sourozenců. Vím, že jsou i větší osobní tragédie, ale pokud to jenom trochu jde, měli bychom být v takových těžkých případech dle svých možností alespoň trochu nápomocni těm, kteří se ke konci života octli v složité situaci. Já se snažil, co jsem mohl. Přiznám se, že to bylo vyčerpávající fyzicky i psychicky, ale věřím, že pokud to se mnou dopadne všelijak, že mé děti udělají také vše, co bude v jejich silách. Určitě je zde potřeba zmínit i celou oblast paliativní péče, jejíž cílem je důstojná péče o pacienty ke konci života. Nakonec pandemie covidu nám tuhle stránku umírání nemilosrdně obnažila. Je velice těžké neopomenout zmínit i umírání mladých lidí z důvodu těžkých neléčitelných nemocí. Nemluvě už vůbec o umírání za války, kdy vojáci často umírají v krutých bolestech při minimální nebo žádné lékářské péči.
Přeji každému poctivému, slušnému a dobrému člověku, aby jeho postupné odcházení na věčnost bylo předevšim klidné, fyzicky a duševně důstojné a naplněno vírou v „budoucnost“ dle jeho osobního přesvědčení, ať už je jakékoliv, třeba i žádné. A pokud jeho odchod bude nečekaně rychlý, ať mu předchází fyzicky klidné a psychicky spokojené žití.
V Brně Léta Páně 20. června 2021.