Zaslepení z víry
Dušan Polanský
Zaslepení z jakékoliv víry je nebezpečné především tím, že může mít značné dopady nejen na věřícího - budiž, každý strůjcem svého štěstí -, ale i na jeho okolí. Pokud jde o nejbližší okolí, tak nejčastěji na rodinu či jiné blízké, pokud jde o širší okolí nejen na celý stát, ale dokonce i na celé kontinenty. Typickou ukázkou širších dopadů náboženské víry je současný konflikt mezi zeměmi, kde na jedné straně dominujícím náboženstvím je islám a na straně druhé křesťanství. Hrůznou ukázkou slepé politické víry z nedávné minulosti je víra německého národa ve vůdce Adolfa Hitlera a víry ve vyvolenost germánské rasy. Podobně nebezpečnou vírou je víra v komunizmus. Víra ale nemusí být jenom náboženská či politická, jsou i jiné exotické víry, kupříkladu víra v reinkarnaci, víra v různé fyzikální teorie, které jsou nedokazatelné pozorováním a nejsou ani exaktně formulovány. Nemluvě o individuálních osobních vírách jednotlivců, ovšem tyto víry jsou často proměnlivé podle aktuálního hmotného zajištění jednotlivce. Zajištění se změní a hned je tu víra jiná. Naše pravda odvozena z takové víry je obvykle subjektivní, vypadá podle toho, jak se nám to v té které době či životní situaci hodí. Slabší variantou víry je přesvědčení, kupříkladu někdo je přesvědčen, že něco neskončí dobře, protože se neudělalo to či ono.
Je obvyklé, že pod slovem víra nejčastěji rozumíme víru náboženskou. Je paradoxem dnešní doby, že ač většina křesťanských států se již jenom symbolicky hlásí ke křesťanství a má uzákoněnou svobodu vyznání, snaha o umělou sekularizaci společnosti v křesťanských státech vytváří živnou půdu pro radikalizaci muslimů. Ti dobře ví, že protivník, již není myšlenkově tak jednotný, jak tomu bývalo v minulosti, kdy bojoval pod praporem křesťanství, kdy státy spojovala víra v Boha. Cítí, že u mnohých křesťanů upadá morálka, pocit odpovědnosti vůči rodině, že si mnozí cení více teatrálnosti než poctivé práce, že se s oblibou vše relativizuje, hranice mezi dobrem a zlem je vágní a stanoví se nakonec tak, jak se silnějšímu hodí do krámu. Přitom protivník ví, že přesto všechno mnozí z nás se snaží respektovat křesťanské principy, zásady, které i přes čtyřistaletý proces sekularizace, nám kážou milovat všechny lidi, bezdůvodně neubližovat lidem, kladou nám na srdce porozumění bližnímu, učí nás být si vědomi své nedokonalosti, nezpyšnět a nepovyšovat se nad jiné, pokud nám Bůh, štěstí a život přeje, přikazují nám upřímně projevovat lítost a pokání z toho, co jsme provedli zlého. Tahle ambivalentnost v myšlení a chování mnohých z nás, činí z křesťanské společnosti ne až tak zdatného soupeře. Islám většinu těchto zásad nevyznává, respektive pokud není v určité geografické oblasti dostatečně silný, tváří se, že mu nejsou až tak cizí - konec konců některé z těchto zásad jsou součástí Koránu -, jenomže jakmile nabude převahy, je nemilosrdně rozhodný a požaduje absolutní podřízení se učení Koránu. A Korán, pokud jde o nepřátele a nevěřící (všichni ti, kdo nevyznávají učení Koránu) má jasno: buď, anebo. Sice někdy je i třetí volba, ale ta znamená silnou diskriminaci. Takto chápaná víra se současně stává ospravedlněním páchaného zla. Vždyť to tak Alláh podle Koránu chce. Přitom my křesťané i muslimové vyznáváme společného Boha, jenomže tento Bůh požaduje od křesťanů něco jiného než od muslimů. Je víra v jediného Boha zaslepuje, nás učí konat dobro bez násilí. Znalec možná namítne, že Korán nezná jenom tak často křesťany uváděný džihád na obranu islámu, ale i džihád srdcem (přemáhání hříchu a zbožnost), jazykem (přesvědčování) a rukou (pomoc potřebným). Jenomže bohužel slovíčko obrana islám vždy v dějinách prakticky chápal a chápe jako útok; viz realitu, včetně utiskování a vyhánění křesťanů z mnohých muslimských zemí, např. definitivní vyhnání křesťanů z Kosova. To my křesťané programově nečiníme.
Ale nekritizujme ze zaslepení jenom muslimy. I armády křesťanských států pod halasnými hesly o křesťanské pravdě a lásce k Bohu s Božím požehnáním napáchaly v dějinách hodně zla. A pokud se se pro zdůvodnění krutostí nehodila křesťanská víra, našla se lehce víra jiná, kupříkladu v nejnovějších dějinách ve Vůdce či Lenina nebo Stalina. Nemluvě o tom, že často náboženskou víru nahrazují jiná rafinovaná učení. Všem těmto vírám je společné jedno, tváří se velice ušlechtile a chtějí pro nás prý jenom a jenom dobro. V reálu je to pak konání dobra za každou cenu, i za cenu násilí. Jak to může nakonec dopadnout, vidíme na větší původní fotografii z 1. světové války. Je na ní ruina kostela ve Francii v oblasti bojů v departmentu Somme (oblast kolem řeky Somma). Pravděpodobně je to „dílo“ německé armády. Stalo se tak před očima trpícího Ježíše Krista na kříži. Komentář ať si každý doplní a zdůvodní sám podle své víry.
Nám křesťanům největší nebezpečí hrozí z toho, že nenajdeme v blízké době odvahu rozhodně bránit křesťanství nejen v zájmu budoucnosti našich potomků, ale i celé civilizace. Jsme zaslepení vírou v stejnost myšlení všech lidí na světě a v stejnost obecně uznávaných všelidských hodnot. Bohužel praxe to často nepotvrzuje. Další naší utkvělou myšlenkou je, že stojíme o co největší osobní svobodu. Touha po neomezené osobní svobodě dnes v křesťanském světě dominuje. Z téhle touhy se stala víra. Tahle víra se zdá přirozená a opodstatněná, vždyť žijeme jenom jednom život a ten se má užít. Hlavním rysem téhle víry je pohodlnost. Její vyznavači nás utvrzují v pocitu, že nás někdo nebo něco stále více a více omezuje. Učitel ve škole, rodiče doma, rodiče zase výchova a péče o děti, partner v soukromém životě, šéf v práci, společnost a politici novými a novými zákony, křesťanství morálkou definovanou příliš striktními pravidly atd. A už vůbec se nám nezdá, proč bychom měli položit svůj život za něco mimo nás, když jediné důležité na světě jsem Já. Nejde nám pod kůži, že člověk se stává svobodným hlavně skrze poctivou práci, slušné vystupování, pocitem odpovědnosti vůči svému okolí a svým blízkým, al i odvahou a svobodně položit život za to, co považujeme za správné. Je asi pravdou, že zaslepení z takové víry mnohým z nás nehrozí.
Často obhájci křesťanské víry v souvislosti s napáchaným zlem ve jménu Boha argumentuje tím, že Bůh si určitě nepřeje, abychom páchali zlo. Bůh nám dal svobodnou vůli, a je jenom na nás, jak s touto svobodnou vůlí naložíme. Ovšem zůstane pravdou, že na počátku mnohého zlého je zaslepení vírou, věříme v její neomylnost a věčnost. Přitom pravda odvozená z fanatické víry je vždy daleko od skutečné pravdy.
K nejtragičtějším činům ze zaslepení z víry v novověku považuji osmileté věznění a mučení Giordana Bruna a jeho upálení v roce 1600 v křesťanském Římě. Křesťanská láska k bližnímu těžko mohla být motivem upálení Giordana Bruna. Tímto upálením se katolická církev natolik zdiskreditovala, že dnes její vliv na výchovu křesťanů je spíš symbolický než reálný. Ještě štěstí, že my prostí křesťané máme k dispozici Nový zákon. Upálení Giordana Bruna se také stalo podnětem k upalování čarodějnic snad po celé Evropě. Třicetiletá válka (1618-1648) jasně ukázala čeho jsou křesťanské státy pod heslem obrany své víry schopny: vraždit a zabíjet. Historik by jistě namítl, že heslo obrany víry bylo zneužito v zájmu mocenského boje o území mezi křesťanskými státy a že hlavní tíhu odpovědnosti za tuhle válku nesou hlavy států a vlivní politici. Určitě kus pravdy na tom je, ale není to celá pravda. Vina křesťanského kléru na tom, co válce předcházelo a na samotné válce je rovněž veliká. Opravdoví křesťané si hluboce váží lidského života, a to, že katolická církev v zmíněné době k němu ztratila úctu, je dokladem nejen hlubokého nepochopení učení Ježíše Krista, ale i dokladem urputné snahy dosáhnout svých mocenských cílů bez ohledu na volbu prostředků.
Zaslepení z víry určitě nemá pokaždé širší celospolečenské dopady, často má kruté dopady „jenom“ na blízké okolí slepě věřícího, především na rodinné příslušníky, z nich hlavně na nedospělé děti a životního partnera. Pokud zaslepenec dokáže svou víru prosazovat i psychickým nátlakem a fyzickou silou, téměř vždy to vede k deformaci mezilidských vztahů, k citově nabouranému životu postižených osob, a někdy i k jejich tragickým životním koncům. Do tohoto kontextu patří i náboženský terorismus, potažmo jakýkoliv terorismu páchaný z důvodu jakékoliv víry. Pro obyčejného zločince je zločin prostředkem k dosažení osobního prospěchu, obvykle jde o bohatství, kdežto u terorismu z víry je samotný teroristický čin finálním cílem. Na spoustě zločinců často již jenom intuicí poznáte, že je to darebák, kdežto např. náboženský terorista může být, a často i je, pořádkumilovný a slušný občan. I proto je boj proti terorismu páchanému z víry tak složitý a vyčerpávající.
Slepá víra je často i únikem z problémů reálného života, které člověk nedokáže nebo nemá odvahu řešit. Nejednou je také poslední nadějí tam, kde život již nedokáže nabídnout přijatelné řešení, kupříkladu v případě těžké nemoci. Pak víra v Boha se pak stává jakous takous šancí na zázrak, který nás může zachránit před koncem našeho pozemského života.
V žádném případě bychom neměli definitivně zatratit věřící té či oné víry kvůli tomu, že vyznávají svou víru fanaticky a s nenávistí vůči všem, co jejich víru neakceptují. S vírou je to tak trochu jako s lékem, aplikace nesprávného množství může nejen nám, ale svými nepřímými důsledky ublížit i našemu blízkému okolí, naopak správná dávka může prospět nejen našemu zdraví, ale při zlepšení našeho celkového stavu potěšit i naše blízké a známé. Přeji vám, abyste si naordinovali správnou dávku správné víry, ačkoli je nám všem jasné, že to nemusí být vůbec jednoduché, ale nepokusit se o to, by asi bylo chybou.
V Brně 20. května 2016.