Prolog    2001: Vesmírná odysea

25. díl

Dušan Polanský

3. 12. 2000

Víkend v Castroville byl klidný. Můj bratříček byl daleko přístupnější než minule. Je to asi tím, že tu tentokrát nebyl Loňa. Bernard mi ukázal svoje kresby; rád maluje. Při prohlížení jeho výtvorů jsem dostala nápad. U schizofrenních pacientů obvykle není v mládí porušen jejich intelekt a ten Bernardův je pěkně vysoký, jeho IQ je 120. Ovšem schizofrenik nemá v sobě tolik zábran jako zdravý člověk, a proto dokáže být často spontánně tvořivější než zdravý člověk. A právě tuto schopnost chci využít. Vzala jsem Bernarda na malou procházku a vyprávěla jsem mu příběh Discovery a MAT-1. Pomalinku, nespěchala jsem, ale řekla jsem mu vše bez zbytečných detailů. Mám pocit, že Bernarda příběh zaujal. Když jsme se vrátili domů, začal okamžitě kreslit. Maminka se na mě zlobila, že jsem Bernarda tak rozrušila, že mu to škodí. Ale stalo se to, co je u schizofreniků běžné. Bernard najednou přestal malovat, lehl si na postel a koukal jen tak do stropu. Kresby zůstaly nedokončené. Bernard mi sice slíbil, že když přijdu příště do Castroville, budou kresby již hotové, ale tomu moc nevěřím. Na jedné kresbě jsem si všimla výrazně rozpracovaného motivu: muž táhne lasem raketu k Zemi, nechce, aby raketa vzlétla do vesmíru. Snažila jsem se z Bernarda dostat, kdo je ten muž a proč to dělá, ale Bernard se nedokázal soustředit na odpověď a neřekl nic.

4. 12. 2000

Obstarala jsem si letenky do Evropy, taky zpáteční -- z Prahy odlétám 16. prosince. Když jsem vycházela z cestovní kanceláře, oslovila mě manželka Corda Woodera. Určitě bych ji sama nepoznala. Patří k těm typům lidí, které si běžný člověk těžko fixuje. Musíte je potkat několikrát, mluvit s nimi, až pak se člověku konečně natrvalo vryjí do paměti. Byla celá nesvá. Zda by mě nemohla pozvat na kafe, že by potřebovala se mnou o něčem osobním mluvit. Manželce hodného šéfa lze těžko odmítnout. Její řeči, přesněji řečeno, nenápadné dotazy byly popravdě dost podivné. Chtěla totiž vědět, zda za úspěšný start Discovery již byly stanoveny odměny nebo dokonce zda část z cílových odměn nebyla vyplacena předem, přece se blíží Vánoce. Asi se Wooderovi dostali do finančních potíží a jak se zdá, domácnost má dva rozpočty, což není ale až tak neobvyklé. Pán tvorstva dá na domácnost jenom tolik, kolik uzná za vhodné. Paní Wooderová mě ještě poprosila, zda bych nemohla náš rozhovor zachovat v tajnosti. Samozřejmě.

5. 12. 2000

Po dlouhém čase jsem si opět zabrouzdala na českých internetových stránkách. Po výsledcích zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky ani vidu ani slechu. Když už ne prostí obyvatelé Země, tak alespoň policie z toho něco měla. Vesele se prý povyšovalo, dávaly se odměny a pěkně se přitom bušilo do prsou (vlastních). A pak, že výsledky zasedání jsou nulové. A taky v Čechách se volilo: do krajských zastupitelstev a do senátu. Co to je kraj, tak to nevím; my máme státy. Senát máme taky, ale v Česku jej občané nechtějí, alespoň to tak vypadá podle účasti ve volbách. Jejich politikové ale zarputile tvrdí, že jej občané chtějí a že je to potřebná instituce. Tak tomu nerozumím, asi to bude tím, že v Česku žijí současně nejhloupější občané a nejchytřejší politici na světě. Nebo jsem měla přívlastky prohodit?

6. 12. 2000

Pustila jsem se do psaní disertační práce. Chtěla bych ji mít do konce února z krku, v červnu ji obhájit a konečně si poté budu moci ke jménu připsat titul Ph.D. Ne proto, že bych si potrpěla na tituly, ale hlavně proto, že jsem poznala, znám a jistě ještě poznám houfy průměrňáků, kteří díky otrlosti, vytrvalosti a známostem mají jméno ověšené tituly a přitom jejich tvořivost je na nižší úrovni než u lidoopů. A taky si říkám, že opravdoví inteligenti často ustupují hlupákům a pak to taky tak na světě vypadá. Tak to ne!

7. 12. 2000

Poprvé v Loňově bytě. Nevím proč, ale v životě to už tak asi chodí, přitahují nás znovu a znovu stejné typy lidí. V bytě u Franka měl člověk pocit, že sedí v raketě: všude samé modely vesmírných korábů, fotografie z vesmírných letů, veliká odborná a sci-fi knihovna. U Loni máte zase pocit, že jste v bytě vodohospodářského inženýra: modely přehrad, na stěnách fotografie Aralského jezera, všude haldy výkresů s melioračními kanály a spousta starých fotografií a pohlednic z doby, kdy se ještě Aralského jezera nezmocnili hňupové-inteligenti. Rozdíl tu ale přece jenom je: Frank je profesionální kosmonaut, kdežto Loňa je amatérský vodohospodářský inženýr.

8. 12. 2000

Člověk si nemá myslet, že vrchnost je tu jenom na to, aby hrabala výhody pro sebe, neboť pak může být nemile překvapen. Má žádost o právo volat v programech funkce, jež souvisí s vyšší nervovou činností HALa-9000 v Houstonu, a provádět testy k zjištění samovolného agresivního chování strojů, byla vyslyšena. Identifikační kód a heslo platí do konce roku. Fajn. Pochopitelně, zase budu muset předložit zprávu o výsledcích testů, taky do konce roku. Nedali mi na vypracování zprávy ani den navíc. Asi si myslí, že ani nebudu mít o čem psát. Okamžitě jsem požádala o možnost pracovat na sekci v sobotu a v neděli, neboť v pondělí odlétám do Brna. Povoleno. Loňu jsem nepotěšila, ale zase si šplhnul u pana Dietera. Prý nějaký sběratel zakoupil tři starší vozy a chce, aby se pan Dieter na ně osobně podíval. Několik náhradních dílů se bude muset vysoustružit ručně, na to je pan Dieter machr. Loňa se určitě taky něco přiučí.

10. 12. 2000

Dva dni jsem čuměla do počítače. Výsledky jsou ale prabídné. Něco mi nesedí s HALem-9000 na Discovery. Testy na HALovi-9000 zde v Houstonu dopadly velice podobně jako na mém HALovi. Minimálně to znamená, že databáze znalostí mého HALa je velmi podobná HALovi-9000 zde v Houstonu. Je to dost logické, neboť cvičná databáze znalostí -- a tu mám z ARC v Moffett Field -- je s velikou pravděpodobností základem databáze znalostí, kterou používáme zde v Houstonu. Teď ale kašlu na všechny tři HALy a jdu si nachystat a zabalit věci na pobyt v Brně, kde již jistě bude pěkná kosa.

12. 12. 2000

Jsem v Brně. Před chvílí jsem dorazila do hotelu Continental. Veronika mě odvezla z Prahy do hotelu a pak přímo na večeři k jejím rodičům. Všichni jsou stále stejně milí. Katuška a Radeček, Verunčini drobečci jsou rozkošní. Nechtěla jsem se vyhnout ani události kolem Velikonoc, kdy jsem byla donucena předložit několik osobních údajů o těchto milých lidech. Snad ten hon na čarodějnice již skončil. Ještě jednou jsem se omluvila. Povídání bylo milé a všichni jsou taktní, nikdo se mě ani nezeptal, zda mám konečně přítele. Ale když jsem řekla, že asi čekám dítě, všichni propukli v nadšený jásot. Já: "A co když to dítě je následkem znásilnění hnusným padouchem v Memorial Park na břehu řeky Buffalo Bayou?" Bylo mi jasné, že Verunčin tatínek mi odpoví drsným způsobem, a stalo se: "Bude se ten synek jmenovat Václav Dove Babinský vulgo Josef Schmidt, František Malý, Josef Fischer a Antonín Müller, řečený též "Wenz aus Pokratitz". Tak této narážce jsem nerozuměla, nastalo vysvětlování a průpovídku jsem si napsala na kousek papíru. Verunčina maminka to označila za hloupý a nejapný vtip a poručila rázně svému choti, aby držel klapačku, a dodala: "A co když to bude holka, ty chytráku ..." Obvolala jsem přátele a na zítra jsem je pozvala na malé posezení v pivnici Pegas na Jakubské. Ovšem nesmím to s pivem přehnat, protože ve čtvrtek mě čeká těžký den. Jinak stále nosím na podprsence připevněný odposlouchávací mikrofon. Nemám ho povolené sundávat ani na noc. Není to zrovna moc příjemný pocit, když víte, že někdo někde slyší i váš dech.

13. 12. 2000

Stavila jsem se na fakultě informatiky, abych si ověřila připravenost učebny na seminář a zkusila si na nečisto promítnout celou prezentaci. Vše je perfektně připraveno. Proděkan se tvářil mile. Je vidět, že se Rusové práskli přes kapsu. Nedá se nic dělat, jak se jedná o prachy, musí třídní nenávist k bývalému třídnímu příteli stranou. Taky mi sdělil, že dr. Dimitrij Moisevič se pro dnešek e-mailem omluvil, že přicestuje až večer. Procházka po předvánočním Brně byla příjemná. Brno se za těch pět let sice změnilo, ale brání se, je cítit, že chce zůstat tím starým ospalým až zachmuřeným městem z doby před první světovou válkou. Nové nablýskané výlohy obchodů a bank jako by sem nepatřily. Zastavila jsem se i v několika antikvariátech, ale nakonec jsem si koupila jenom jednu knihu, za 20 ká Hrátky s čertem od Jana Drdy, jedná se o první vydání z roku 1946 s překrásnými ilustracemi Jiřího Trnky. Za půldolar tolik radosti. Posezení u Pegasa bylo příjemné, pivo tradičně dobré, vzpomínalo se a taky nadávalo: hlavně na poměry, ale to již k pivu v Čechách patří, prý by pak nechutnalo. Pochopitelně jsem si musela vyslechnout dost posměšných komentářů k posledním prezidentským volbám u nás v USA. Vypila jsem tři piva, o jedno víc než Veronika. Výsledek: tyto řádky se mi píšou dost těžko.

14. 12. 2000

Cítím se ponížená a pošpiněná. Stále nemohu pořádně pochopit, co se stalo. Hned ráno, přesně podle pokynů lidí z bezpečnostního, jsem si vzala do kabelky další mikrofon, nahrávací. Počítala jsem, že ráno mě bude čekat na fakultě dr. Dimitrij Moisevič, ale ten se vůbec neobjevil, proděkan ho omluvil, že má prý neodkladně důležité povinnosti. Seminář začal přesně podle programu, zahájil ho starší pán, Rus, jeho jméno si nepamatuji, jenom si vzpomínám, že ho ostatní oslovovali profesor. Snad byl vědeckou kapacitou, když ještě v počítačích cvakala relátka, ale podle jeho reakcí na semináři bych řekla, že o moderních technologiích ví toho pramálo. Účastníci semináře byli asi všechno Rusové, ale určitě nebyli všichni technici a informatici. To se pozná. Hned jsem si všimla hlavně Toho, jenž měl pronikavý pohled, seděl v zadní řadě, měl zvláštní pohled, ale přepečlivě si dával pozor, aby se naše pohledy na delší dobu nepotkaly. Po mé přednášce, vřele odměněné potleskem, se živě diskutovalo k přednesené problematice. Polední pauza. Profesor mě pozval na oběd. Pamatuji si, že do restaurace jsme jeli dvěma auty, jedno bylo BMW, v něm jsem seděla, druhé Toyota. Snažila jsem si trasu zapamatovat, ale nešlo to, brzy jsem ztratila orientaci. Tušila jsem, že si schválně zajíždíme a jedeme delší trasou. Brno není určitě tak veliké, aby jste skoro z centra města jeli 20 minut do restaurace, která nemůže být daleko od centra. Natolik Brno přece znám, vždyť jsem během studijního pobytu často jezdila i autem, tmavomodrou Verunčinou Felicií LXi. Oběd se podával v rezervovaném salonku; jedno si pamatuji zcela jasně, naproti mě seděl Ten, jenž měl pronikavý pohled. Najednou se na mě podíval a ..., tady někde moje jasné myšlenky končí a vše se propadá do něčeho mlhavého ..., mám pocit, že mi ten chlápek kladl jednu otázku za druhou, a nejasně si vybavuji, že otázky často spolu vůbec nesouvisely. V jednom jsem si ale naprosto jistá, pečlivě jsem na každou otázku odpověděla. Ten darebák mě měl dokonale pod kontrolou. Najednou jsem opět seděla na učebně fakulty informatiky, profesor se na mě mile usmíval, venku již byla tma, podívala jsem se na hodiny, bylo již skoro pět hodin odpoledne. Účastníci semináře mi ještě položili několik formálních otázek, ale jenom proto, aby se mohlo říct, že seminář měl dvě části, z toho jednu odpolední. Profesor mi hbitě poděkoval za skvělou přípravu na seminář, který hned nato ukončil. BMW mě odvezlo do hotelu. Když jsem vstoupila do pokoje, najednou jsem pocítila, že mi někdo osahával tělo, jakoby něco hledal. Mám z toho hnusný pocit. Dokonce jsem si s odporem a strachem sáhla do pochvy. Ale myslím, že jsem nebyla znásilněna. Dlouho jsem se sprchovala, ale pocitu špíny a hnusu jsem ze nedokázala zbavit. Oba mikrofony byly ale na svém místě, ale nevěřím, že jsou funkční. Slíbila jsem Veronice, že ji zavolám, ale najednou nemám už sil. Chci spát.

16. 12. 2000

Sedím v letadle. Včerejší den byl nakonec klidný. Veronika a její tatínek za mnou ráno přišli do hotelu. Měli strach, co se stalo, když jsem se večer neozvala. Určitě bylo na mně poznat, že vše není v pořádku, neboť mi okamžitě navrhli, abych poslední noc přespala v bytě Verunčiných rodičů. Návrh jsem moc ráda přijala. Veronika sice musela spěchat do práce, ale přesto byla moc hodná a cestovní tašku mi hodila autem do bytu svých rodičů. Když už jsem u auta, tak její tatínek se nezměnil, raději chodí po svých. A proto mi asi taky navrhl, že si uděláme společnou procházku po galériích, že dnes má náhradní volno. Nezměnil se, zajímaly ho jenom akty, ale moravští malíři jsou nějak moc cudní, těch aktů bylo poskrovnu. Jinak se snažil hodně mluvit a zahnat moji stísněnou náladu. Na oběd jsme se stavili v Restauraci u dvou kozlů na Joštové. Seděli jsme sami v boxu. Najednou to znovu na mě sedlo a rozbrečela jsem se. Když mě konečně Verunčin tatínek uklidnil, tak mi s úsměvem tiše řekl: "Maureen, jenom mi všechno v klidu povyprávějte, já nic Američanům ani Rusům nebonznu." A já vyprávěla. Vše. Určitě jsem porušila zákon o ochraně utajovaných skutečností, ale to mi je fuk. Taky jsem mu řekla, že bych ho brala jako náhradního otce. Začal se smát: "Tak to ne milá Maureen, moc se mi líbíte, jste k pomilování a já bych vás spíš bral jako náhradní manželku." Oba jsme se tajemně na sebe culili, ale pak zklamaně dodal: "Jo, jo, kdyby to šlo, ale já beru na vysoký tlak Lokren a z toho svinstva jsem 100% impotent a Viagra by mě zabila, takže nakonec zůstaneme raději u toho tatínka." Také jsme se zastavili ve velikém a příjemném knihkupectví "Barvič & Novotný". A dostala jsem zde i dárek: Píseň o Hiawathovi od H. W. Longfellowa, knihu překrásně ilustroval Z. Burian. Již se těším na porovnání překladu Pavla Eisnera s anglickým originálem. Jinak klidné domácí prostředí u Verunčiných rodičů a příjemná večeře mi dodaly tak potřebný klid. Spala jsem jak zabitá. Veronika mě dnes zavezla na Ruzyňské letiště. Musela mi slíbit, že konečně příští rok přiletí ke mně do Houstonu a Castroville. Již po několikáté se dušovala, že jo. Tak to jsem zvědavá. Verunčin tatínek mi opět přibalil na cestu exotické občerstvení: lokše, prý tak se to jídlo na Slovensku jmenuje. Příprava je jednoduchá: na sucho opečené bramborové placky se lehce z obou stran potřou sádlem, posypou ořechy nebo makem a pocukrují, nejlépe cukrovou krupicí; a nakonec lokše pěkně stočíme do ruličky. Teď jsem již klidná. Koneckonců znásilněna jsem -- asi -- nebyla a válka velmocí o ovládnutí vesmíru mě nemusí až tak zajímat.

Domů | Předchozí díl | Další díl | Články