Dušan Polanský
10. ledna 2001
je velmi příjemné opět držet v rukách Tvůj dárek k mým pětatřicátým narozeninám, překrásné zlaté plnicí pero, a psát modrým inkoustem na hebký dopisní papír tyto řádky určené jen a jen Tobě. Vím zcela jistě, že Tě teď -- naprosto upřímně, bez špetky falešného a hraného zájmu o bližního -- nejvíc zajímá to, o čem se mi vůbec nechce psát, ale proto Tě prosím o chvilku strpení. Teď Ti chci především poděkovat za něžná slova útěchy a nehrané lítosti v Tvém posledním dopisu, jež jsou tak upřímná a křehká, že mě dojímají k pláči plnému díků a úcty k Tobě, a zároveň Tě poprosit, abys mi dovolila se zmínit o jedné trochu nemilé záležitosti.
Kamarádko moje z dívčích let, jistě si i Ty nejednou vybavuješ, jak jsme si v sedmnácti letech spolu četly -- jen tak z dívčí recese, alespoň jsme to v té době jako recesi vnímaly -- Utrpení mladého Werthera, a jak na nás působil Goethův vznešený styl anachronicky a někdy až komicky, a přitom jsme obě dobře věděly, že v té knize posvátné jde o věc tak vážnou jako je nenaplněná láska. A určitě si taky vzpomínáš, jak jsme si nad řádky této smutné, tak hluboce dojímavé knihy, psané formou dopisů, slíbily, že kdyby nás život odloučil, že si budeme na věky věků pravidelně psát a že všechny naše dopisy budou napsány v onom stylu Goethovské vznešenosti a otevřenosti. Dušičko moje, musím Ti -- ač nerada a ač je mi to i trochu nemilé -- právě v této souvislosti něco připomenout: v minulém dopise jsi po dlouhých letech našeho dopisování tuto naši vznešenou dohodu, inspirovanou dojímavým dílkem velikého Johanna Wofganga Goetheho, porušila. Obě dobře víme, proč se tak stalo. Bylo to v důsledku mého těžkého úrazu při autonehodě a Tvých obav o mě. Jistě sis myslela, že dodržení našeho slibu, v tak těžké chvíli pro mne, bych mohla vnímat jako netaktnost, ba až jako prostopášnost. Dušičko moje, pokud si takto uvažovala, věz, že se hluboce mýlíš, nesmíš si vůbec myslet, že tahle nešťastná událost Ti dává právo pohřbít náš slib. Ne, ne, když bude nutno, tak Ti záporku "ne" napíši tisíckrát, milionkrát nebo ještě víckrát, ale nikdy nepřipustím, abys tento slib porušila z jakéhokoliv ohledu na mě. Tuším a asi se moc nemýlím, když Ti napíši, že v Tvé dušičce a Tvém srdíčku je až příliš veliká přemíra taktu, ohledu a slušnosti vůči postiženým lidem. Bože, jak jsou to ušlechtilé vlastnosti pro každého vnímavého a citlivého člověka, ale jistě mě pochopíš, andílku můj, a nechci to již víc rozebírat, že dodržení našeho dívčího slibu je pro mne, Tebe i pro nás obě to nejposvátnější na světě. Někomu se může zdát takový slib malicherný až směšný, ale my dvě víme své. Jen si vzpomeň na desítky a desítky hodin, jež jsme strávily s mladým Wertherem a sněním o veliké lásce. Přítelkyně má líbezná, ale již dost toho ostrého tónu, bolí mě, že Ti vůbec takhle musím psát. Věřím, že mi odpustíš tuhle malou výtku a že opět budeš s láskou, porozuměním a vkusem, tak Tobě vlastním, dodržovat náš dívčí slib.
Dušičko moje, alespoň několik slov o tom, o čem se mi sice vůbec nechce psát, ale vím, že máš právo vědět, jak to se mnou vypadá po stránce zdravotní. Daří se mi vydržet sedět již tak dlouho, že zvládnu napsat tento dopis na třikrát, a to je přímo skvělé. Věz, můj andílku, i když se Ti můj optimismus bude zdát možná přehnaný, že je to pokrok. Nohy sice stále necítím, ale pan primář mi dává velikou naději, i když mi neustále opakuje, že musím být trpělivá a hodně, hodně rehabilitovat a cvičit. Jinak pro tvého manžela přikládám, tak jak si mě prosila, kopii mého nálezu. Je lékař, jistě Ti vše kolem mé nemoci lépe a detailněji vysvětlí než já.
Srdíčko moje, o tom, co manžel a děti jsme mluvily telefonicky, a myslím, že bych Ti teď ani neměla co nového napsat. Snad vzpomenu ještě takovou malou hloupost. Představ si, dušičko moje, že manžel mi chce koupit můj a jen můj počítač. Komické až snad smutné, já a počítač. Já, která jsem naprostý antitalent na techniku, jen si vzpomeň, jak těžko jsem se učila řídit auto. Těch škrábanců a havárií! Bohužel ta poslední se stala pro mne příliš nešťastnou, ale je to jen a jen moje chyba, že jsem za volant vůbec, kdy lezla. Manžel -- já vím, Ty ho nemáš moc ráda, ale myslím si, že bys byla teď příjemně překvapená, jak je teď pozorný a laskavý, to moje neštěstí ho změnilo -- se mi snaží vysvětlit, že když se naučím s počítačem pracovat, prý to není nic těžkého, tak mohu brouzdat po Internetu, vyhledávat si tam různé informace, číst spoustu zajímavostí, prohlížet si tisíce obrázků a tak různě, a že si dokonce můžu najít přes Internet přítelkyni, s níž si mohu dopisovat, přesněji řečeno, jak jsem byla poučena, s níž si můžeme navzájem posílat zprávy. Přítelkyně moje, teď doufám, že si nemyslíš, že chci vyměnit to hloupé posílání zpráv za staré, osvědčené a hlavně romantické -- někdo možná řekne, že i staromódní, ať -- dopisování. Neměj žádné obavy, ten, komu budu posílat zprávy po síti, nebudeš v žádném případě Ty, protože ani já ani Ty nemáme právo porušit slib daný si na pohřbu mladého Werthera. Věř mi, že Tvé překrásné zlaté plnicí pero, modrý inkoust a kvalitní dopisní papír jsou mi nad všechny počítače světa.
Tvá přítelkyně nejvěrnější