Dušan Polanský
13. června 2001
obsah Tvého dopisu, v němž oroduješ za mého manžela, mě nepřekvapil. Z lidského hlediska je to zcela přirozené, vždyť ho osobně znáš. Ale teď je to již zcela jedno. Pozorně čti a sama poznáš, že jsem jednala zcela správně, když jsem si objednala vraždu mého chotě. Jenomže při objednávání vraždy jsem ještě nevěděla, že Bůh je i šprýmař. Jistě se tomu označení divíš, ale pozorně čti a sama poznáš, že tomu opravdu tak je. Dokonce je šprýmař škodolibý.
Má drahá, manžel se v nemocnici až příliš rychle uzdravil. Představ si, že včera prchl z nemocnice a rovnou domů. Proč? Totiž ten grázl detektiv mu musel vyžvanit vše kolem mé objednávky, i když se vsadím o svůj vozíček, a to je ta nejcennější věc, kterou vlastním, že mu neřekl o tom, že jsem na jeho účet převedla celý milion. Bože můj, jak jsi jen mohl připustit, aby morálka tak hluboce klesla. Vždyť už ani profesionální zabiják neumí dodržet své slovo. V každém případě můj manžel pocítil touhu mi zakroutit krkem, a bylo by se tak jistě i stalo, kdyby se nestal opravdový boží zázrak, jenž mu v tom definitivně zabránil.
Má zlatá, určitě alespoň tušíš, jak se můj milovaný choť po příchodu domů choval. Vtrhl do mého pokoje, když jsem zrovna seděla u počítače. V ruce držel pistoli. Neslyšela jsem ho, když vklouznul do domu a tiše si vzal ze své skrýše zbraň. Tu zatracenou skrýš se mi dodnes nepodařilo objevit! Nemrzí mě to ani tak kvůli pistoli jako hlavně proto, že si myslím, že v ní musí být různé cennosti. Nejdřív si mě otočil i s vozíčkem čelem k sobě, a pak mi začal zuřivě mávat pistolí před nosem a s řevem mi vyklopil, že dobře ví, že jsem ho chtěla nechat oddělat. Ke všemu se začal škodolibě smát, a pak spokojeně dodal, že mě o kapánek předběhl a že teď mě zastřelí on. Aby mě na smrt připravil, pistoli si přendal do levé ruky a několikrát mě pravačkou surově uhodil po tváři. Moc to bolelo. Z nosu a z pravého koutku úst mi začala téct krev. Divoce se začal smát. Poté si pistoli opět vzal do pravé ruky a namířil mi hlaveň přesně na čelo a již zpola šílený začal řvát, že mě odpráskne jako krysu, že i tak mě nebude škoda, krypla, o něhož nikdo beztak nestojí. Se slzami v očích jsem na něho začela křičet, že ať střelí, přesněji, zakřičela jsem: "Tak střílej, ty ubožáku, střílej!" Hned nato, co jsem poprvé vyslovila slovo střílej, se ozval první výstřel a krátce nato, jako reakce na druhé slovo střílej, druhý výstřel. Najednou můj milovaný choť, ten chudáček, ležel s prostřeleným čelem před mým vozíčkem. Bylo to celé tak trochu komické: křičel, vyhrožoval a najednou byl zticha, stejně jako rybička v akváriu. Druhý výstřel ho již nezasáhl, kulka skončila ve zdi. Chvíli trvalo, než mi došlo, jaká hrůza se v mém pokoji odehrála. Vysvětlení ale bylo jednoduché, počítač zareagoval na můj hlasový povel "Střílej". Dokonce tak učinil dvakrát. Ani nevím přesně proč, ale s úlevou jsem si zcela jasně uvědomila, že Bibíšek mě nikdy nepožádal, abych vyslovila hlasový povel "Střílej", takže by jej počítač neměl znát. Tušila jsem, že se to může stát důležitým faktem v můj prospěch při vyšetřování. Jedno bylo ale zřejmé: poprvé v celých dějinách kriminalistiky vraždil počítač. Ten stejný počítač, který mě uměl políbit, podat mi knihu, cédéčko nebo disketu. Pro tentokrát ale na můj hlasový povel vystřelil a jakoby náhodou se trefil. Mezi námi, ta trefa nebyla až taková náhoda, ono to vlastně ani nešlo se netrefit, protože ten chudák byl tak fascinován pohybem mechanické ruky, že přímo zíral do hlavně pistole. Určitě mu došlo, že dělá velikou chybu, když tak moc žasně nad tím, že počítač může ovládat mechanickou paži a věc zařídit tak, že na něho pomocí oné paže namíří pistoli, ale to již bylo pozdě. V každém případě Bůh byl k němu milosrdný, měl bezbolestnou a rychlou smrt. Nejeden těžce smrtelně nemocný by s ním zajisté rád měnil.
Když jsem se z toho všeho vzpamatovala, začala jsem přemýšlet a dávat si dohromady fakta. Tady jsou. Za prvé: na pistoli jsou mé otisky a byla jsem to já, kdo ji naposled držel v rukou. Za druhé: hlasový povel "Střílej" musel složit – jak, to nevím – Bibíšek ze slov, která jsem namluvila podle jeho pokynů. Za třetí: nevím, proč to Bibíšek udělal, možná, že jen tak z recese, ale to se mi nezdá. Za čtvrté: počítač sice umí momentálně reagovat na můj hlasový povel "Střílej", ale kdyby teď někdo vymazal disk, neměla bych žádný důkaz, že vraždil počítač. Kdokoliv by pak mohl tvrdit, že jsem střílela já. Důvodů jsem měla habaděj. A otisky mluví jasně proti mně. Za páté: soukromého detektiva se nemusím bát, ten může být momentálně nejspokojnější člověk na světě. Na kontě mu přibyl milion, a přitom dodržel smlouvu, aniž by proto něco udělal, neboť dnes uplynul teprve dvanáctý den od uzavření naší smlouvy a můj manžel již není mezi živými. Za něho odvedl špinavou práci počítač. Za šesté: spoléhat se na policii, že tomu, co se zde stalo, uvěří, by bylo naivní. Vždyť na všech policejních akademiích světa se učí, že zásadně vraždí lidé a ne počítače.
Má drahá, jsem již z psaní hrozně vyčerpaná. Musíš to vydržet, ale až příště Ti napíši, co se dělo dál. Možná, že se mezitím ještě něco stane, co mi pomůže vyřešit celou hádanku. Ještě taková nicotnost, dopis Ti píši z lochu, přesněji z vyšetřovací vazby. Nevím, zda Ti jej budu moci v nejbližší době odeslat. Jistě chápeš, že ho nemůžu vydat jenom tak. Ale věřím, že nebude až takový problém ho předat mému právníkovi nebo některému z mých zlatíček – chudinky tolik trpí – při jejich návštěvě. Jinak pan ředitel je ze mě dost nešťastný. Vozíčkářku zde ještě nikdy neměli, nejsou na to vůbec zařízený. Dokonce mi řekl: "Nešťastná osobo, vás nám tu byl přímo čert dlužen, už aby vám pan prezident udělil milost, vždyť vy jste k tomu panem Bohem přímo předurčena." Vidíš, Náš svrchovaný Pán nade mnou bdí i zde.
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články