Dušan Polanský
27. června 2001
z Tvých řádků poznávám, že tragický příběh smrti mého manžela Tě velmi dojmul. Dokonce po dlouhé době ani nemoralizuješ o mé -- alespoň podle tebe -- vypočítavé víře v Boha. Proč tomu tak je? Co Tě na tomto příběhu tak zaujalo? Nech mě hádat. Má drahá, určitě si vzpomínáš, jak jsme spolu, co by sedmnáctileté dívenky, chodily potajmu pozorovat mladíka, jenž se zvykl nahý slunit ve veliké zahradě rozkošné vilky na úpatí malého vršku nedaleko řeky našeho mládí, Svratky. Namlouvaly jsme si, že mladík je mladý Goetheův Werther, jenž se do jedné z nás beznadějně zamiluje -- již ani nevím, z čeho měla ona beznaděj pramenit -- a pak vlastní rukou tragicky zahyne. Nestalo se nic takového. Také si jistě vybavíš ono pozdní letní odpoledne, kdy za mladíkem přišla asi čtyřicetiletá černovláska a zcela bez zábran, aniž by prohodila jedno jediné slovo, začala mladíka hladit po celém těle a krátce nato začali ti dva spolu souložit. Bylo to nechutné, nemělo to nic společné s láskou, byly to jenom fyzické úkony, jež lidé tak často pokrytecky schovávají za slovo sex. Jen si vzpomeň, má drahá, jak jsem se urputně snažila Tě odtáhnout pryč od této scény, ale Ty jsi se zuřivě držela sloupku oplocení, neboť jsi byla zcela fascinována nádherou a harmonii pohybu do hněda opálených těl. Je pravda, že i mě na chvíli zcela uchvátilo vyvrcholení toho odporného fyzického aktu, ale mé vzrušení zcela pominulo, když jsem viděla, jak černovláska hned poté, co divoký zápas skončil, bez jakéhokoliv náznaku rozloučení s mladíkem ledabyle kamsi odkráčela; bylo vidět, že i mladík je již myšlenkami někde jinde. Původně jsme si myslely, že se ještě vrátí, ale nestalo se tak, neboť za chvíli jsme ji slyšely odjíždět autem. Ten obraz nerozloučení se po tak intimním setkání na mě silně zapůsobil, bylo to, jako by si ti dva právě odbyli ranní toaletu a teď již mysleli jenom na všedné věci nastávajícího dne. Má drahá, ale Ty jsi scénu, jež se před našima očima odehrála, vnímala zcela jinak! Nudného rozchodu milenců sis ani nevšimla, neboť jsi byla ještě dlouho zcela unešena harmonickými výjevy čisté fyzické lásky. Proč Ti to vše tak zdlouhavě připomínám? Má drahá, jsem přesvědčena, že příběh smrti mého manžela Tě zaujal z obdobného důvodu. Přitahuje Tě, že můj nebohý manžel byl také fascinován krásou harmonického pohybu mechanické ruky řízené počítačem. Vše ho tak uchvátilo, že pokorně čekal, až inteligence počítače ho neodvolatelně a definitivně zničí. Myslím si, že to ostatní, co Ti budu dál vyprávět, Tě již tolik nezaujme. Ale píšeš, že se již nemůžeš dočkat pokračování mého příběhu. Tady je.
Má drahá, poté, co jsem si uspořádala fakta kolem zabití mého manžela, jsem mobilem zavolala Bibíškovi. Až překvapivě rychle a přesně jsem mu vylíčila celou hrůzu, která se v mém pokoji odehrála. Čekala jsem, že Bibíšek bude vyděšen, protože bylo jasné, že je v celém případě pořádně namočen. Vždyť to byl on, kdo vložil do paměti počítače inteligenci, která vedla mechanickou ruku při útoku na mého manžela. Ale Bibíšek byl naprosto klidný, řekl mi, abych zavolala soukromému detektivovi a pak policii; on že přijede během hodinky, dřív to nestihne. Přesně tak jsem to i učinila. Když jsem sdělila soukromému očku, co se stalo, bylo podle jeho rozklepaného hlasu poznat, že ten na první pohled kliďas je hrůzou zcela vyděšen. Něco blábolal v tom smyslu, že již nikomu nebude dělat kata, ale že takhle na dálku to nechce vysvětlovat, že jede ke mně a že vše mi vysvětlí. Když jsem službu konajícímu policistovi sdělila, že můj manžel zahynul za velmi záhadných okolností, byla jsem překvapena, že ani nebyl moc překvapen. Že prý u nás je vše možné… S naprostým klidem mi sdělil, abych zůstala na místě činu, že za mnou vysílá hlídku. Vyděšené soukromé očko se ale přiřítilo dřív než policejní hlídka. Když detektiv spatřil na podlaze mého manžela s přestřelenou hlavou, tak se začal klepat a začal mi chaoticky vysvětlovat, že kdysi ho někdo přes prostředníka najal, aby zlikvidoval jednu novinářku, která se zbláznila a začala si hrát na spravedlivou. Rozvrtala jeden z mnoha stovek případů půjček, u nichž se již předem vědělo, že banka již žádné peníze neuvidí, vše se zahraje do tzv. ekonomického autu: tj. na smůlu v podnikání. To umožní v souladu se zákonem elegantně udělat z úvěru zcela nedobytnou pohledávku, která se po čase hodí na krk obyčejným daňovým poplatníkům. Novinářka, ta káča naivní, již měla připravený článek, jenž přesně popisoval podobný případ, který měl toho s popisovanou šablonou až moc společného: jednu banku se silně provládním ředitelem, jednoho mazaného úvěráře, jenž půjčky oficiálně doporučoval. Jenomže ta dáma netušila, že má podělaného šéfredaktora plátku, který pro jistotu vše předem vyklopil vrchnosti a informoval ředitele banky. Všem bylo hned jasné, že tento případ by mohl demaskovat nejvyšší kruhy, a tím by de facto na určitou dobu vážně ohrozil stabilitu celého systému. Bylo proto rozhodnuto, že celý případ je potřeba urychleně řešit. Pochopitelně nikdo ze špiček si nechtěl špinit ruce, ale vyřešit se to muselo. Nakonec bylo rozhodnuto, že ti, kteří měli z toho darebáctví nejvíc, musí zajistit vše potřebné. Kata nebylo problém najít. Za tři miliony jsem v té době byl ochoten oddělat kohokoliv.
Přání bohatých se stalo skutkem. Sestra vašeho přítele Bibíška zemřela pod koly auta, které jsem řídil já. Ptáte se, kdo si vraždu přes fiktivního prostředníka objednal? Jak jsem si bez větších problémů zjistil, stáli za tím tři muži: váš nebohý manžel, nebohý pan docent a nebohý úvěrář. Ovšem mezi námi, skutečný pokyn -- vůbec si nedovolím mluvit o objednávce -- přišel z nejvyšších politických a bankovních kruhů. Ale to je abstraktní, nic neříkající tvrzení, protože soudcové dovedou a mohou soudit pouze konkrétní osoby. Vlivné a bohaté kruhy nelze soudit. To je nejvyšší zákon -- i když nepsaný -- každé společnosti, v níž se lidé dělí jen a jen podle velikosti majetku. Kdyby tomu tak nebylo, to by po válce muselo v Německu najednou skončit ve vězení tisíce vysoce postavených bestií nebo u nás stovky velikých zlodějů, kteří si bez větších problému podělili stovky a stovky miliard korun a teď si žijí v pohádkovém bohatství a mlátí hubou o demokracii a svých podnikatelských schopnostech. Víc mi ale již nestihl sdělit, neboť dorazila policie. Pistoli s mými otisky ihned našli. Do toho zmatku se přihnal Bibíšek. Zapřísahal mě, abych mluvila naprostou pravdu. Tehdy mi došlo, o co tomu mladému idealistovi jde: chce vyvolat veliký politický proces, který by na zajímavosti získal účastí vraha počítače. Bože ta naivita. Bylo mi jasné, že by určitě skončil tak jako jeho sestra. A to nemohu připustit, neboť ho miluji. Nepřipustím, aby jednoho dne zmizel beze stopy z povrchu zemského člověk, který dokázal dát mému životu smysl. A Bůh mi v tom bude jistě nápomocen. Bibíška jsem zapřísahala, aby policii nic neřekl o ďábelském počítači a také jsem ho poprosila, aby neublížil detektivovi. Ovšem slíbil mi pouze to druhé. Bože můj milostivý, prosím Tě drž nad jeho jasnou myslí ochranou ruku. Sám víš nejlíp, jak mladí lidé jednají často neuváženě.
Má věrná přítelkyně, policie mě ještě ten den odvezla k výslechu. Po několika dnech jsem se přiznala -- chtěla jsem jim udělat radost z toho, že i přes mou zatvrzelost se jim podařilo proti mně sehnat přesvědčivé důkazy --, že jsem při prudké hádce zastřelila svého manžela. Přesvědčit je nebylo až takový problém. Otisky na pistoli svědčili v můj "prospěch". Přesně jsem jim popsala, jak jsem manžela zastřelila. Až jsem se divila, jak jsem to jasně a přesvědčivě vysvětlila. I rekonstrukce v mém pokoji klapla. Jeden policejní důstojník se mě jen tak mimochodem zeptal, k čemu je to zvláštní zařízení na stole, a přitom ukázal na mechanickou ruku. Klidně jsem mu odpověděla, že jeden můj dobře známý počítačový expert ji chtěl v blízké době uvézt do provozu, aby mi pomáhala při podávání různých předmětů z poličky, vše na základě hlasových povelů. Moudře pokyvoval hlavou, že prý o něčem takovém již četl a že si myslí, že časem se to stane běžnou věcí. Chytrý hoch.
Má drahá, jinak mám velikou radost z toho, že Bibíšek úspěšně vykonal státní závěrečnou zkoušku. Představ si, že jedničku dostal jak z obhajoby diplomové práce tak i ze všech státnicových předmětů. Jsem na něho opravdu hrdá. Věřím, že to podobně dopadne i se mnou. Když u soudu vylíčím, jak mě manžel tyranizoval, a když se k tomu přidá pohled na mě a můj vozíček, tak každý soudce vynese ten nejmírnější možný rozsudek, který za vraždu přichází do úvahy. A jak jsem Ti již psala, milost mě v krátkém čase určitě nemine.
Tvá přítelkyně nejvěrnější
Domů | Předchozí díl | Další díl | Články