Dušan Polanský
Je tomu již nějaká doba, co jsem si povídal u vína asi s pětatřicetiletým hezkým, urostlým mužem; byl to typ, jenž se ženám líbí. V pohodě určitě nebyl, prý dal před krátkou dobou vale přítelkyni kvůli jiné, zajímavější a hlavně atraktivnější kočce, jenomže asi o dva měsíce po rozchodu se dozvěděl, že jeho bejvalka zdědila značný majetek. „To jste nevěděl, že je potenciální dědičkou?“ zeptal jsem se docela zvědavě. „Věděl, nevěděl, ona o něčem takovém občas mluvila, jenomže tak nějak zběžně, nepřesvědčivě, myslel jsem, že je to spíš zbožné přání než reálná možnost. Znáte to, kdo by se nechtěl dostat k majetku bez práce a pak si hrát na chytráka a radit těm, co jsou na tom zle.“ Pravdu s majetkem i chytráky měl a současně mi nahrál námět ke krátkému příběhu. Ale jelikož mě několik čtenářek kapánek kritizovalo za smutný konec prý jinak hezkého příběhu o Krásce, slibuji, že v tomto příběhu se polepším, všichni si alespoň jakž takž přijdou na své.
Po skončení školy jsem nastoupil do projektového oddělení jedné veliké strojírenské firmy. Můj plat sice nebyl vysoký, ale vedoucí byl starší – do důchodu měl tři roky –, velice inteligentní a zkušený člověk na svém místě, jenž hned poznal, že o práci mám opravdový zájem, a tak nelitoval času a trpělivosti, aby mi předával své zkušenosti a znalosti. A o know-how jsem moc stál. V oddělení pracovalo kromě vedoucího ještě sedm pracovníků: čtyři muži a tři ženy. Pro náš příběh je z nich kromě mne především důležitý jeden muž a jedna žena. Muž byl hezký, urostlý, v společnosti všeobecně oblíbený pětatřicátník Petr. Sice jeho pracovní morálka nic moc, ale podle řečí jeho vyhazov nepřicházel do úvahy. V takovém případě by prý nejedna dáma za něj lobbovala, a těch dam, hlavně manželek vedoucích pracovníků, by se prý jistě našlo nemálo. Náš starý pán si byl toho vědom, a proto s extra výkony firemního krasavce nepočítal, bral ho jenom do počtu. Ovšem celá pravda byla složitější, Petr dokázal svým šarmem a společenským vystupováním nejednou zachránit firmu před prekérní situací. Žena, na kterou soustředíme pozornost, muži ve firmě bokem říkali Šeredka. Ale zase tak přísně jsem to neviděl, jelikož podle mě, názor mužů na Šeredku byl dost ovlivněn právě fešákem Petrem, který jí v uzavřené společnosti mužů jinak nikdy neřekl. V obličeji opravdu kráska nebyla i ňadra měla malá, což mi u žen nikdy až tak nevadilo, ale postavu měla docela hezkou, sportovní a hlavně o ni pečovala pohybem a pravidelnou návštěvou posilovny. Vím to proto, že jsem bydlel v podnájmu v domě, kde v přízemí byla právě posilovna, kterou Barbora, to bylo pravé jméno Šeredky, pravidelně navštěvovala. I viditelnou pokožku měla hezkou, bez znamínek. Přítele neměla, tím se ani netajila. Řekl bych, že měla o svém vzhledu dokonce horší mínění, než někteří muži ve firmě ovlivněni názorem hezouna Petra. Přitom Barbora se ani moc netajila tím, že Petr se jí líbí. Kde mohla, tam mu nadbíhala, ale ten na ni z vysoka kašlal.
Než budu pokračovat, sluší se říct několik slov o mém soukromém životě po skončení školy. Pestrý a zajímavý nebyl, přítelkyni jsem před nástupem do práce neměl, po ženách jsem jenom nesměle pokukoval. Nenašel jsem odvahu některou z těch, co se mi líbily, oslovit. Možná to bylo dobře, jelikož po krátké době jsem zjistil, že již mají zajímavější přítele než jsem já. Nakonec jsem se rozhodl seznámit s dámou mého srdce přes placenou seznamku. Výhodou seznamky je, že nemusíte o ženu bojovat s protivníky, a jelikož i potenciální protějšek hledá partnera, nemusíte si oba nic složitě vysvětlovat. Na pátý pokus mě dali dohromady s mladou ekonomkou, rovněž nedávnou absolventkou školy. Určitě jsme se do sebe nezamilovali, ale touha po sexu byla oboustranná, takže náš vztah docela dobře fungoval, ale řečem o společném životě a budoucnosti jsme se vyhýbali jako podnikatel placení daní. Oba jsme si nechávali otevřenou únikovou cestu, tušili jsme, že ten druhý není ta pravá celoživotní štace.
S Barborou jsem v práci vycházel dobře, určitě nejlépe ze všech mužů v našem oddělení a možná i v celé firmě, ale z obdivu k ní to nebylo, můj důvod byl především pragmatický. Barbora byla chytrá středoškolačka, určitě měla IQ vyšší než já a pracovala v projekci již pět let, takže já coby začátečník jsem se měl od ní co přiučit, a přiučit jsem se chtěl. Byla tu totiž vyhlídka na postup. Za tři roky, kdy měl jít vedoucí do důchodu, jsem měl šanci aspirovat na post jeho zástupce. Budoucí vedoucí byl vcelku jasný, byl to padesátník Michal, zástupce vedoucího. Povahou byl sice někdy zbytečně výbušný a občas i konfliktní, ale znalosti, talent a inteligenci na vedoucího projektanta měl.
Uplynul již rok od mého nástupu k firmě, když jsem při cestě na pivo do nedaleké hospody potkal Barboru při odchodu z tělocvičny. Hodili jsme ze slušnosti běžnou řeč o různých zbytočnostech a nakonec jsem jí jenom tak, aby řeč nestála, pozval na jedno pivo. Byl jsem překvapen, že ráda souhlasila. Asi to bylo tím, že ve volném čase jí chyběl kontakt s mužem. Dlouho jsme si povídali o všem možném. Myslím, že jsme oba byli příjemně překvapeni tím, že si docela rozumíme a hlavně, že si máme o čem povídat. Pak to už šlo ráz naráz. Za necelý týden jsme se do sebe zamilovali jako malé děti. Moje přítelkyně byla určitě hezčí než Barbora, ale Barbora byla přirozenější a jak jsem měl možnost zakrátko poznat, při milování i vášnivější, na co každý muž dá. Barbora věděla, že mám přítelkyni, v práci jsem se tím nikdy netajil. Chtěl jsem být ale vůči Barboře férový, a tak jsem se s přítelkyní hned po prvním milování s Barborou rozešel. Když jsem jí sdělil, že mám novou lásku, udělala mi pořádný výstup a po všech těch kletbách a nadávkách, co jsem schytal, by si nikdo ode mne nevzal ani láhev toho nejlepšího bílého polosuchého vína. Ale bral jsem to tak, že jsem ji zradil, že jsem obyčejný darebák a že jsem si výprask zasloužil. Unesl bych i nějakou tu facku či jiné ponížení.
Dám vám gratis dobrou rad, nikdy nespěchejte se sypáním popela na hlavu! Za dva týdny po rozchodu s přítelkyní jsem ji uviděl sedět na zahrádce v kavárně přímo na náměstí ve více než družném rozhovoru s majitelem firmy, pro něhož pracovala. Věděl jsem od Moniky, že se asi před třemi měsíci rozvedl. Teď mi konečně došlo proč. Když mě uviděla, schválně se k svému příteli přivinula a docela odvážně ho políbila. Holt, nahrál jsem jí míček na parádný smeč. V každém případě jsem teprve teď dokázal ocenit její herecký výkon při našem rozchodu.
S Barborou jsem chodil asi rok, když jsem ji navrhl sňatek. Byl jsem překvapen, že i ona byla překvapena, ale ne tak, jak si myslíte. Řekla mi dost nepřesvědčivě, že si mé nabídky váží, ale že přišla neočekávaně, že ještě neví, abych jí dal čas na rozmyšlenou. Z její reakce jsem byl zmatený, ničemu jsem nerozuměl, byl jsem velice zklamán. Bylo jí šestadvacet, což je tak akorát věk na vdávání, pokud žena chce mít dvě, tři děti a v poklidu je vychovávat. Těšil jsem se na rodinný život, děti a přiznám se, na tisíce krásných milování s Barborou, jelikož v posteli byla opravdu skvělá. Tím bych ani neměl důvod koukat se po jiných ženách a mohl se plně věnovat práci a rodině. Koneckonců to byla moje představa šťastného života, nepociťoval jsem touhu po žádném velikém majetku, cestách po světě, luxusních dovolenkách, pěstování drahých sportů, pestré společnosti kamarádů apod. Co jsem ale považoval za důležité, bylo hezké bydlení, aby děti měly svůj pokoj, já zase pracovnu s velikou knihovnou, aby byt měl velikou terasu a pěkný veliký obývák. K tomu auťák, do něhož se všichni pohodlně vlezeme. Na rodinný dům jsem moc nemyslel, jelikož byl nad moje možnosti a na vznášení se v oblacích jsem si nepotrpěl.
Asi čtyři měsíce po mé nabídce k sňatku se chování Barbory dost výrazně změnilo, již moc nestála o naše schůzky, i v práci jsem měl pocit, že myslí na zcela jiné věci než na výkresy a kalkulační listy zobrazené na monitoru počítače. O sexu již nemohla být ani řeč. Její vystupování získalo na suverenitě, klidně se pustila do křížku i s vedoucím, když měla něco překreslit či udělat jinak. Tušil jsem, že změna nesouvisí s jiným mužským, ale s něčím zcela jiným. Život mě naučil, že je obvykle přímá úměra mezi finančním zabezpečením člověka a suverenitou jeho vystupování. Možná se Barboře splnil sen o velikém dědictví. V poslední době se se o něm zmínila dvakrát, já jí na to pokaždé sdělil svoji představu o štěstí, ale měl jsem pocit, že jsem ji zklamal. Docházelo mi, že má daleko větší ambice než já se svoji představou klidného rodinného života a poctivé práce. Někdy jsem až sám byl udiven, jak málo ji znám, hlavně když začala mluvit o svých plánech. Její ctižádostivost byla veliká, viděla se v roli veliké šéfky a bohaté nezávislé ženy. Začalo mi docházet, že jsem nemiloval jenom pracovitou a svědomitou mladou ženu, ale současně i ženu až chorobně ctižádostivou, toužící po velikém majetku. Bylo jasné, že naše cesty se musí rozejít, a také se rozešly. Rozchod proběhl ze strany Barbory zbaběle, ale abych nemoralizoval, vyhovovalo mi to. Byl jsem na týdenní služební cestě; jednalo se o školení k nadstavbě programu, který používáme pro kreslení. Po návratu jsem našel v poštovní schránce obálku s klíčem od mého bytu a lístek s hezkým Barbořiným rukopisem. Text zněl „Promiň, ale chci od života více než ty. Nefungovalo by nám to. Přeji Ti hodně štěstí s jinou. Barbora.“ Co dodat, měla pravdu, byl jsem dost jiný než ona a ona dost jiná než já.
V pondělí při příchodu do práce mě čekalo další překvapení. Barbora i Petr již nebyli zaměstnanci naší firmy; dohodli se s vedením firmy na okamžitém rozvázání pracovního poměru. Když jsem se nad tím v klidu zamyslel, vlastně vše do sebe zapadalo. Poslední měsíce již Petr nemluvil ani mezi námi chlapy o Šeredce, ale o Barboře. Také mi konečně došlo, proč se kolegové v poslední době všelijak divně tvářili, když jsem mluvil o Barboře jako své dívce.
O něco později jsem se od kolegů dozvěděl, že Barbora opravdu v cizině zdědila veliký majetek a že s Petrem mají veliké investiční plány. U firmy mě v té době již hodně lidí litovalo a o Petrovi mluvili jako o hajzlovi. Ovšem já to tak nebral, nijak mi ani on, ani Barbora neublížili. Přece lásku nelze od někoho vyžadovat nebo se jí doprošovat. Láska je, nebo není. Paradoxem je, že nakonec mi Barbora, aniž by to tušila, dopomohla k životnímu štěstí.
Ještě v době, kdy jsem randil s Barborou, několikrát jsem měl možnost mluvit s její kamarádkou a jejím přítelem. Ona mi byla docela sympatická, on na mě působil trochu jako malý grázl. Půl roku po rozchodu s Barborou jsem náhodou potkal Moniku, tak se Barbořina přítelkyně jmenovala. Po krátkém povídání jsme zjistili, že jsme na tom stejně. I ona dostala kopačky, ale horším způsobem než já. Těsně před krachem jejího vztahu její přítel vydyndal od ní značnou sumu peněz, kterou již nikdy neuvidí. Jak jsem již řekl, byli jsme z hlediska partnerů na tom stejně, ale ještě ten stejný den jsme vše změnili, skončili jsme v posteli a jelikož byl pátek, tak jsme v posteli zůstali málem po celý víkend. Ona antikoncepci nebrala, já ochranu neměl v zásobě, takže jsme se milovali naostro. Přesně za devět měsíců se nám narodila holčička a za dva roky další. A nedávno kluk. Všichni se jmenujeme stejně. Sousedé říkají, že v našem bytě je to jako u indiánů. Věčně křik, dohadování, dupot, výskot, blbnutí, pláč a hlavně smích. Jeden by se zcvoknul, ale takové zcvoknutí u nás nikomu nevadí. Naopak, užíváme si jej.
Pokud jde o práci, jsem vedoucí projektového oddělení. Nestal jsem se ním žádným podrazem, ale ten, kdo ním měl po zásluze být, se zamiloval do jedné ne moc hezké Číňanky, taky taková šeredka, a dal se s jejími bráchy do spolku; kšeftují se vším, co se namane. Prý mu to nese o hodně více než čumění od rána do večera do výkresů na obrazovce. Možná mu k jeho povaze chybělo v práci vzrušení, kterého se mu teď pro změnu dostává asi bohatě.
Vlastně tady náš příběh končí. Asi nejeden čtenář je zvědavý, zda jsem ještě někdy potkal či alespoň zahlédl Barboru. Ne, dodnes nepotkal, ani jen nezahlédl. Pouze se ke mně donesly řeči o tom, že spolu s Petrem ne příliš šťastně její majetek investovali, že prý je to stálo dost veliký balík peněz. Ale pravda to nemusí být, znáte lidi, ti toho namluví. A nemluvě o tom, že každý pracháč říká, že doba je zlá, že se mu nedaří.
Petra jsem zcela nedávno uviděl, stalo se to vyloženě náhodou. Byl jsem na vyšetření na poliklinice; mé praktické doktorce se něco nezdálo na mých ledvinách. Po vyšetření mi setra sdělila, že pokud si chci ještě dnes odnést zprávu, tak si musím více než hodinu počkat, protože pán doktor má toho teď hodně. Maje obavy z výsledku, rozhodl jsem se počkat. Sednul jsem si na lavičku v parku naproti poliklinice. Počasí bylo příjemné, sluníčko se tlemilo na celý svět, na dětském hřišti děti křičely a smály se na plné pecky, jenomže mě do smíchu nebylo. Seděl jsem smutně a bez zájmu pozoroval okolí. Myslel jsem především na malé děti a manželku. Co když? Najednou na parkovišti, asi třicet metrů od lavičky, na níž jsem seděl, zastavil nablýskaný a pěkně drahý žlutý Ferrari. Na parkovišti se vyjímal jako kráska mezi vrásčitými a životem utrápenými stařenami. Vystoupil z něho Petr. Opatrně přibouchl dveře, pak auťák málem po špičkách obešel a zkontroloval stav jeho lesku. Odstoupil několik metrů a se zalíbením si auťák prohlížel, dokonce se porozhlédnul kolem, aby se ujistil, že blízko není nikdo, kdo by chtěl jeho miláčkovi ublížit nedej bože jenom tím, že by chůzí zvířil prach a ten by sedl na karosérii. Hbitě jsem sklonil hlavu, aby mě nepoznal. Za chvíli volal komusi mobilem. Pak se ztratil kdesi za budovou polikliniky, ale asi za deset minut se vrátil a bylo poznat, že někoho vyhlíží. Aby se nenudil, občas vytáhl papírový kapesník a utřel kde tu malinkatý flíček nečistoty na karosérii či skle. Přál jsem si, aby příchozí byla Barbora, ale vy již víte, že ona to nebyla. Přispěchala hezká štíhlá mladá žena. Široce se na Petra usmála, lehce se k němu přivinula a políbila ho, pak oba rychle nasedli do žluťáska a ujížděli kamsi pryč za štěstím.
Ten den jsem měl také štěstí, v lékařské zprávě stálo, že něco s ledvinou sice je, ale není to nádor. Jenomže vyhráno nemám, kvůli prevenci budu muset chodit na vyšetření každého půl roku, takže budu mít pokaždé jistý jenom půlrok štěstí s milovanou manželkou a milovanými dětmi. Holt, budu si muset zvyknout žít život se štěstím dávkovaným po krátkých časových úsecích.
V Brně 29. dubna 2015.