Obyčejná listovní obálka
Dušan Polanský
Laici se občas dívají na filatelisty dost zjednodušeně. Často si myslí, že filatelisti sbírají jenom známky, což ale není vždy pravda. Hodně filatelistů sbírá, mimo jiné, také celistvosti a celiny. Celistvosti, stručně řečeno, jsou obálky a různé lístky, které doručila pošta a poštovné je zaplaceno pouze známkami nebo otiskem frankovacího stroje. Celiny mají alespoň část poštovného vytištěnou, každý z nás zná dopisnici neboli koresponďák, tak to je typická celina. Tohle je ale čistě technický pohled. Jsou ale filatelisté, které zajímají i další souvislosti toho, co lze z celistvosti či celiny vyčíst. Někdy je to vcelku jednoduché, obvykle když jméno odesílatele či adresáta nás jasně naviguje, nemluvě už vůbec o případu, kdy text sdělení si můžeme přečíst. Někdy je to složitější, je potřeba souvislost „vycítit“. Abychom si názorně dokumentovali, jak takové možné „vycítění“ probíhá, uvedu jeden konkrétní příklad.
Není tomu tak dávno, co jsem uviděl na aukčním portálu ebay.de obálku, jejíž sken můžete vidět níže na obrázku. Čistě filatelisticky je obálka víceméně vyloženě nezajímavá. Je prošlá poštou v roce 1921, známky na ni jsou zcela běžné, kdybyste jste si je vystřihly (což by byla pěkná blbost) tak mají spolu možná cenu 50 haléřů, tedy kdyby vám někdo za ně dal korunu, jelikož padesátníky již nemáme. Poštovné je vyplaceno správně, protože v IV. tarifním období (od 1. 8. 1920 do 31. 12. 21) za psaní do ciziny do 20 gramů odesílatel zaplatil přesně 1,25 Kč. Tržní cena obálky může být 50 až 60 Kč. Na ebay.de mě vyšla dráž, 4 Eura za obálku, 0,77 Eura poplatek bance za převod na účet a 2,50 Eura za poštovné. Holt některý obchodníci vydělávají i na poštovném, za obyčejné psaní z Německa totiž zaplatíte 0,80 Eura. Nabízí se přirozená otázka, proč jsem kapánek předražený materiál koupil?
V první chvíli jsem to popravdě ani pořádně nevěděl. Když jsem na obálku zcela náhodně narazil, její dražba měla skončit za necelé 2 minuty, tak co chcete zjišťovat: Ber, nebo neber. Kdybych měl jistotu, že prodejce materiál, o který nikdo neměl zájem, opět vystaví, ještě bych pouvažoval, ale takhle... Něco mi ale říkalo: Ber! To ber, které mi proběhlo hlavou, bych shrnul asi takto: Wiesner je i časté židovské jméno a jelikož se zajímám o poštu v ghettu Terezín, možná zde nějakou souvislost mezi tímto Wiesnerem a Terezínem objevím. A pak mi něco říkalo, že už jsem kdesi nějakou informaci o tiskárně a Wiesnerovi četl. Ale kde? Nemohl jsem si vzpomenout. Nic, koupím. A koupil jsem. Dokud pošta obálku nedoručila, vůbec jsem se o obálku nezajímal. Dokonce i když dorazila, se mi do pátraní nechtělo, až po dvou týdnech jsem usedl k internetu a začal pátrat. Vše, co jsem jenom tušil, se alespoň částečně potvrdilo. Předesílám, že o jiném Wiesnerovi, a to Adolfovi, známém portrétistovi, jsem už text napsal, ovšem s naším Wiesnerem nemá příbuzensky nic společného, to jsem jaksi i dost tušil, což se nakonec také potvrdilo.
Takže co jsem na internetu o Alfredu Wiesnerovi zjistil? Narodil se 12. 5. 1862 v Dambořicích v okrese Hodonín. Z Brna byl převezen 29. 3. 1942 transportem Ae-48 do Terezína, odtud 15. 10. 1942 transportem Bv-598 do Treblinky. Tímto transportem bylo deportováno 2000 osob, nepřežil nikdo, tedy ani Alfred Wiesner. Popravdě uhodnout, že za války konkrétní Žid skončil svoji životní pouť v koncentráku, není až takové umění, vždyť podobně skončily miliony Židů.
Dále jsem se dočetl, že od roku 1886 (na obálce je uveden rok 1883) spolu s bratrem Bernátem vlastnil koncesi na prodej papíru a psacích potřeb v Malackách. Později tamtéž společně vybudovali i tiskárnu na tiskopisy. Vydávali i pohlednice, dnes jsou mezi sběrateli velice hledané, hlavně ty místopisné ze Záhoří. Ovšem sběratelé by si neměli plést Alfreda Wiesnera s pražským nakladatelem Aloisem Wiesnerem, který rovněž vydával pohlednice, hlavně Prahy a okolí. Je ale pravda, že i ty jsou velice hledané.
V době, kdy Alfred Wiesner žil a působil v Malackách, sídlila zde poměrně veliká komunita Židů. V publikaci "1206-2006 Malacky" autorů Stana Bellana, Vladimíra Šípa a Vladimira Yurkovice (vydalo mesto Malacky v roce 2006) jsem se dočetl, že v roce 1897 žilo v Malackách 301 Židů. V době organizování transportů do koncentračních táborů v roce 1942 bylo v Malackách evidovaných 291 Židů, do koncentračních táborů jich bylo deportováno 266. Většinu z nich deportovali do vyhlazovacích táborů Auschwitz a Majdanek v Polsku. Po válce v roce 1948 žilo ve městě ještě asi 50 Židů. V krátké době se většina z nich vystěhovala do Izraele. Malá židovská náboženská obec fungovala do šedesátých let, ale dnes již ve městě Židé nežijí. Zůstala po nich nádherná synagóga v orientálním stylu postavená v roce 1886 rodinou Spitzerových a v jižní části města se nachází zdevastovaný židovský hřbitov. Přiznám se, že nevím, kde hřbitov leží, ale jakmile budu Malackách, pokusím se jej najít. Až dodatečně jsem si vybavil, že kdysi se mi dostal v Malackách do rukou, už ani nevím jak a proč, reklamní materiál firmy Alfreda Wiesnera na tisk formulářů, tiskopisů apod. Bohužel nebyl můj, jenom jsem si jej mohl prohlédnout. Proto se mi matně vybavila vzpomínka, že kdesi jsem něco kolem zmíněné firmy četl. Škoda, že ten reklamní materiál nemám ve své sbírce.
V Malackách, v městečku ležícím v srdci Záhoří, dnes je to úředně okresní město, jsem žil 11 let, ale těch 11 let dost klame. Po střední škole, to mi bylo devatenáct, jsem šel studovat na vojenskou školu do Žiliny a domů jsem se vracel i v průběhu studii již jenom příležitostně. Po skončení školy již jenom občas, spíš se slušnosti k rodičům. K Malackám jsem si nevybudoval žádný vztah. Dnes se tam vracím vyloženě příležitostně, důvod je jediný, na novém hřbitově odpočívají rodiče a tři ze čtyř mladších sourozenců.
Možná, že i Alfredovi Wiesnerovi se v Malackách nelíbilo, ale spíš pro jeho další podnikatelský rozvoj Malacky byly příliš malým městem, a tak se přestěhoval z Malacek do Brna, podobně jako já; v Brně bydlím s tříletou přestávkou od roku 1976. Tam se poprvé objevil v brněnském adresáři Alfred Wiesner jako obchodník s papírem, psacími potřebami a tiskopisy na Ottgasse 9 (dnes ulice Ponávka) v roce 1899. V roce 1911 svůj podnik přestěhoval do centra města na prestižní adresu ve Veselé ulici č. 37. Roku 1909 mu bylo uděleno domovské právo. Se svou rodinou se usadil v dnešní ulici Antonína Slavíka 10. V roce 1918 se stal majitelem domu na Pekařské ulici 10, po stavebních úpravách tohoto domu, které byly dílem jeho syna Ernsta. Do tohoto domu v roce 1920 se svou rodinou přesídlil a přemístil tam i svůj obchod papírem, psacími potřebami, tiskopisy a dalším zbožím. Rok poté si zde otevřel i tiskárnu, dokladem čehož je i tahle hezká celistvost z roku 1922.
Dětí měl pět: Ernsta, Gustava, Erwina, Roberta a Mathildu (Schlesinger). Prý nikdo z nich neměl potomka. Velice známý je Ernst. Narodil se 21. 1. 1890 v Malackách, zemřel 15.7.1971 v Liverpoolu. Byl významným architektem. Jeho svérázným architektonickým počinem je budova brněnského krematoria s kolumbáriem z konce dvacátých let. Dnes tahle budova patří do zlatého fondu moderní meziválečné evropské architektury. Také je autorem několika vil pro německy mluvící bohaté brněnské židovské podnikatele. Bohužel dnes ani jedna z těchto vil není v rukou potomků podnikatelů, kteří svůj kapitál investovali do moderního a nadčasového bydlení. Ono vůbec po válce se Židé velice těžko domáhali svého majetku. Jako kdyby utrpení způsobené holokaustem nestačilo. Pokud jde o Ernsta, na internetu jsou k nalezení další podrobnosti o jeho tvůrčí architektonické činnosti.
Díval jsem se na stránky www.holocaust.cz. Pokud se nejedná o jmenovce, ale datum narození 28. 7. 1895 zapadá do časového kontextu našeho povídání, podobně tragicky jako táta naplnil svou životní pouť syn Robert. Rovněž byl přesunut transportem Ai, č. 376 dne 8. 4. 1942 do Terezína, a odtud transportem Ap, č. 841 dne18. 04. 1942 do Rejowiec, kde zahynul. Zbývající děti jsem mezi obětmi holokaustu na zmíněných stránkách nenašel.
Bratr otce Alfreda Wiesnera, Julius von Wiesner (20. 1. 1838 Čechyně u Vyškova – 9. 10. 1916 Vídeň) byl řádným profesorem botaniky na univerzitě ve Vídni (1873–1909), jejím rektorem (1898/1899), spolupracovníkem Gregora Mendela v augustiniánském klášteře v Brně, a tím i spoluzakladatelem vědy o genetice. V roce 1909 byl povýšen do rytířského stavu. V budově Technické univerzity ve Vídni se nachází jeho portrétní busta.
A to málem vše. Obyčejná listovní obálka a ke kolika informacím nás nanavigovala! Bohužel většina z nich je smutných. Svět ale již takový je, že zlo má až příliš často navrch před dobrem a nejvíc nenávidí inteligentní a šikovné lidi. Proto je s vysokou prioritou mučí a vyvražďuje. Viděno optikou míru to tak dramaticky nevypadá, ale jakmile kdekoliv vypukne válka, tahle nemilosrdná pravda o převaze zla se vyjeví ve vší krutosti, bestialitě a nemilosrdnosti. Svět je, jaký je, jakákoliv jeho humanistická idealizace se lidstvu vždy vymstila. Pokud nedokážeme již v míru sebemenší projev zla se vší rozhodností a tvrdostí potlačit, tak si do budoucna sami připravujeme další prohru v zápase se zlem. Nestačí věřit, že nebude poslední a definitivní. Proto, aby tomu tak nebylo, je potřeba i něco udělat.
V Brně 12. srpna 2017.