Dušan Polanský
U zastávky MHD na reklamním sloupu jsem si všimnul docela nenápadný plakát přesně s takovým nadpisem, jako je nadpis tohoto střípku. Copak je to za osobu nebo předmět či obecnina ženského rodu, o němž plakát mluví? Byl jsem docela překvapen, byla to práce. Obyčejná práce, do které stávám den co den od roku 1976, přitom jsem nikdy nemarodil. Čekal jsem dámu, hudbu, hudební nástroj ženského rodu, divadelní scénu, prostě něco vznešeného. Práci sice považuji za matku pokroku, bez ní by nebylo moderního světa, komunikačních a informačních technologií, služeb, umění, bydlení, oblečení, dopravy, sportu, dobrého jídla, pití, inteligentní zábavy či koníčků, zdravotnictví, školství a ještě nejméně stovky důležitých a méně důležitých uchopitelných i neuchopitelných věcí kolem nás, ale že by bez ní nemohl člověk být, dokonce by byl bez ní nic, o tom vážně pochybuji. Za život jsem poznal dost lidí, kterým práce smrděla nebo smrdí a kdyby byli hmotně zajištěni, spokojeně by se poflakovali bez složitých existenciálních úvah, a přitom by se cítili spokojeně jako želvy na teplém písku u čisté vody. O práci bylo již napsáno tolik moudrostí či hloupostí, že ani mě nenapadne, abych se snažil nějak zazářit další úvahou na tohle věčné téma. Teď ale kecám, protože v roce 2011 jsem něco takového napsal, třebaže úhel pohledu byl jiný.
Přesně stejnou větu: "Bez ní jsem nic," jsem o několik dní později uslyšel z úst jednoho čtyřicátníka, nemusím vám napovídat, že nemyslel na práci, ale na dámu svého srdce. Stalo se tak v pátek večer 4. dubna v Občerstvení u lávky. To je minihospůdka u břehu Svratky v Bystrci u Zoo a název plně odpovídá realitě, přes Svratku je zde lávka pro pěší a cyklisty. Když se vracím utahaný ze zahrádky – nohy pěkně bolí, vleču se jako šnek a ještě k tomu sprostě nadávám na své zdraví – zaparkuji zde a vypiju přesně jedno pivo. V pátek zahrádka nebyla ještě moc obsazena, jaro teprve nesměle začínalo, a tak jsem si mohl sednout k zcela volnému stolu. Vypití piva mi obvykle trvá přibližně 15 minut, ne jinak tomu bylo v ten pátek. A přitom stihnu ještě sledovat tok řeky Svratky, světlá kandelábrů a jejich odraz ve vodě, tramvaje a věž kostela.
Tentokráte jsem pití piva měl doprovázeno dialogem mezi dvěma chlápky od vedlejšího stolu, což není v hospodě neobvyklé, vždy se tam o něčem mluví. Jeden už byl mírně společenský unaven, druhý, to byl ten, co třikrát nebo čtyřikrát opakoval zmíněnou kritickou větu o nicotnosti své existence bez dámy, o níž šla řeč, byl nekonečně smutný. V první chvíli, jsem si říkal, zda náhodou nenarazil na zmíněný plakát, když tak koncentrovaně vyjádřil bídu svého bytí. První mu rozhodným a silným hlasem spíš přikazoval než radil, aby se na dotyčnou dámu vykašlal, tenhle návrh přednesl za tu dobu, co jsem seděl u piva, tak patnáct krát. Frekvence vycházela jedno doporučení na jednu minutu. Pointa byla, jak jsem lehce pochopil, že dáma si našla úspěšnějšího samce, což by nic zvláštního nebylo, tak to u žen funguje normálně, tragédie byla v tom, že beznadějně zamilovaný i ona dáma byli ze stejné vesnice, takže se občas chtě nechtě vídali, stejně jako se náš zoufalec vídal s novým partnerem dámy.
Popravdě přesný význam slovesa vykašlat jsem nikdy moc nechápal. Ani tentokráte. Partner, který dostane kopačky má nakonec jenom dvě možnosti, tedy když nepočítám pitomost, že odejde dobrovolně za Otcem na Věčnost. Buď zůstat platonicky zamilován a pomalu se užírat na duši, a tím i na fyzickém zdraví, nemluvě o tom, že když druhou stranu občas vídáme, to je pak pro mysl, duši a srdce hotové peklo, nebo je zde druhá možnost, dosáhnout stavu, že je nám osoba, kterou naši lásku neopětovala nebo nás zradila, zcela lhostejná. Lhostejnost ale není vykašlání se či ignorace.
Když se na něco vykašlete, asi stále ve vás zůstává kousíček vzteku, že jste skončil, jak jste skončil či skončila. Ignorace je, že partnera, který vám dal kopačky, vídáte či potkáváte, ale jednoduše se s ním nebavíte, ani jej nezdravíte, tak trochu na just. Vztek je částečně potlačen a z ignorace máte škodolibou radost. Dokonce jste se schopen radovat, když se druhé straně pak v životě nedaří. Málem byste někdy vyskakoval radostí.
S lhostejností je to zcela jiné. Je to naprostá fyzická a duševní apatie vůči tomu, kdo nás odvrhnul. Již nemyslíte na to, zda je či není, nebo zda má zdravotní či jiné problémy, zda si založil rodinu nebo je singl atd. Ovšem stav lhostejnosti se dost těžko realizuje, když dotyčnou osobu vídáte. Stav lhostejnosti totiž předpokládá, že ji ani nezdravíte, neotočíte se za ní, prostě je nic, jako kdyby nikdy ve vztahu k vám nebyla, což uznáte, že nemusí být v praxi jednoduché. Takže neplatí bez ní jsem nic, ale jste jenom vy. Přitom fakt, že je, si vůbec neuvědomujete, takže napsat, že teprve bez ní jsem to já, je logický nesmysl, jelikož spojení „bez ní“ ztratilo význam.
Chlápka jsem odhadnul na první případ, to znamená, že se bude užírat, neklidně spát, nebude mu moc chutnat jídlo, nápoje mu možná zachutnají, ale hlavně ty alkoholické, i práce se pro něj stane pouhou podmínkou k přežití. Popravdě žádná extra osobní tragédie to není, akorát si o nějaký ten rok zkrátí život a pocuchá si nervy. Ale koho to bude trápit, vždyť je to jenom jeho život! Dopiv pivo a chystaje se vyrazit k zastávce MHD, od stola v rohu se ozval ženský hlas: „Prosím tě, Franto, už zde nehulákej jako na fotbale a dej mu pokoj, neboť se z tvých řečí ještě rozbrečí.“ Popravdě, jak jsem si i nebystrým okem všimnul, dáma nebyla daleko od pravdy.
V Brně 10. dubna 2014.