Smutnosti o lásce
Dušan Polanský
O čem budu psát, je možná jenom pouhý subjektivní dojem. Kde se ona inspirující epizoda udála? V Obchodním centru MAX v Bystrci. Přesně tam je v přízemí vinárna, v níž hosté sedí v široké průchozí chodbě. Prostor pro posezení je vymezen asi metr vysokou ohradou z dřeva a truhlíky se zelení. Kolem normálně chodí lidé, z obchodů, do obchodů, na poštu apod. Jelikož chodba je dlouhá a široká, slyšíte ve vinárně kvůli dobré akustice, podobně jako v kostele, nejen to, co vás zajímá, ale i to co vás nezajímá, nebo dokonce i to, co byste slyšet neměl. Krátce po jedné odpoledne jsem byl na poště, no a jak obvykle, mě to jakousi záhadnou přitažlivostí nasměrovalo do zmíněné vinárny. Zatím, bylo krátce po obědě, byl obsazen pouze jeden stůl, seděli u něj dva muži, jeden starší, možná padesátník, a mladší, ten mohl mít o deset méně. Zajímavé bylo, že jsem je zde viděl poprvé, tuhle vinárnu totiž víceméně okupujeme stále ti stejní. Přiznám se, že nikoho z nich neznám celým jménem, ale pouze z vidění.
Když jsem usedal se sklenkou bílého v ruce, ti dva již dopíjeli, ovšem v jakémsi slovním doběhu ten starší hučel málem cyklický do toho mladšího, že už se má konečně na tu dámu vykašlat (v reálu použil hrubší výraz), že už jsou to přece tři roky, co mu dala vale (opět použil tentýž hrubší výraz). Leč mladší urputně trval na svém, že ne, že nemůže na ni zapomenout, a že věří, že se dají opět dohromady. Prostě klasický případ nevyrovnání se jednoho z partnerů s rozchodem. Nic nového pod sluncem partnerských vztahů. Jenom mě napadlo, a to byl ten můj, v úvodu již zmíněný, subjektivní dojem, ale jak jsem k tomu tamtéž napsal, mohu se v něm mýlit, že u mladšího spíš převládá závislost na dotyčné dámě než pocit ztracené lásky. Ovšem než jsem si to stihnul jejich rozhovorem ujasnit, ti dva se zvedli a odešli. A já jsem v klidu mohl rozjímat o tom, co jsem jen tak subjektivně odhadnul. A něco mě napadlo. Ale o tom až za chvíli.
Láska, nebo závislost?
Závislost je hlavně známá kvůli závislosti určitých lidí na drogách a alkoholu. City jsou známé hlavně skrze lásku k dětem, sourozencům, rodičům a pochopitelně objektu partnerské lásky. Jenomže opatrně! U partnerských vztahů může být rozdíl mezi opravdovou láskou a pouhou závislostí na druhém partnerovi nezávislým pozorovatelem sotva postřehnutelný, ačkoliv v reálu je to značný rozdíl. Závislost na partnerovi obvykle pramení čistě z fyzické přitažlivosti, vášnivého sexu a nekritického obdivu k partnerovi, tedy pokud pomineme ekonomickou závislost. Opravdová láska to je zcela jiná liga, tam dominují především hluboké city, viz např. příběh Romea a Julie. Také platí, že láska se časem může transformovat na závislost, a opačně, tedy z původní závislosti se může stát hluboký cit lásky. A láska je také vystavena další dílčí nástraze, a to zvyku. Jednoduše partneři si na sebe zvyknou až tak, že už si ani neuvědomují, že kdysi je spojilo pouto lásky. Ale teď je čas na malou odbočku do nejznámější metropole světa.
Paříž 2007
V Paříži jsem pobyl krátce dvakrát, poprvé 10 dnů a podruhé 7 dnů. Podruhé to bylo v roce 2007. Občas jsem si vyrazil je tak sólo poflakovat se a pozorovat dění kolem, jak se říká nasával jsem místní atmosféru. Pokud jste v Paříži již byli, tak jste si jistě všimli, že před knihkupectvími jsou volně na ulici na stolech a v regálech vyloženy stovky knih, asi tak jako vidíte na reklamní záložce s Jean-Paul Belmondem, kterou jsem dostal k zakoupené knize; k té se dostanu za chvíli. U nás by to asi s tím vystavením moc nefungovalo ... Ale nemoralizujme, každý kraj, jiný mrav.
O jakou knihu šlo? O tu, na jejíž titulní list obálky se právě o něco níže díváte. Vydalo ji v roce 2004 Éditions de Fallois, Paris v roce 2004. Pokud si myslíte, že v té době jsem znal alespoň trochu francouzsky, potěším vás, musel jsem si vystačit s Merci a S'il vous plaît. Ale zas až takové hrdinství to nebylo, neboť mladší dcera, která byla s námi, umí francouzsky víc než slušně. Na knize se mi líbila především obálka a byli v ní nádherné barevné fotografie z filmu režiséra Jean-Paul Salomé(ho) La Comtesse de Cagliostro.
O spisovateli Maurice Leblancovi jsem věděl, že psal dobrodružné příběhy o lupiči-džentlemenovi Arsène Lupinovi, ale nikdy jsem žádný z nich nečetl, ačkoliv za první republiky patřil Maurice Leblanc k hodně překládaným a vydávaným spisovatelům. S nákupem knihy jsem dost váhal, stála 15 €. Ne že bych za knihy neutratil daleko více, přinejmenším stonásobně a možná že ještě daleko více, ale přece jenom dát za knihu tolik peněz, když si ji nemůžete v originále přečíst? Ale říkal jsem si, že alespoň mě to přiměje začít něco dělat s francouzštinou, a tak jsem knihu koupil. Pokud jde o francouzštinu , s tou jsem coby samouk začal velice vlažně až v roce 2019. Teď již něco málo pasivně z francouzštiny přečtu, jednoduše bídná paměť, a tak knihu čtu pomalu, když už, tak jednu stránku za den, momentálně jsem na stránce 230, přičemž kniha má 294 stránek. Ovšem vypomáhám si českým překladem, který vydalo v roce 1993 Nakladatelství Svoboda-Libertas. Celý titul zní Maurice Leblanc: Hraběnka Cagliostrová; překlad Dana Melanová. Přiznám se, že bez toho překladu bych neměl na francouzsky originál extra šanci, Maurice Leblanc má totiž velice bohatou slovní zásobu. Něco podobné, jako když začnete číst přímo v němčině román Golem od Gustava Meyrinka.
Pro zajímavost jsem do doplňku č. 1 na konci tohoto povídání připojil francouzský text, který je na zadní straně obálky zmíněného francouzského vydání a připojil jsem i svůj překlad.
Arsène Lupin contra hraběnka Cagliostrová
Ale proč vás vůbec unavuji takovým dlouhým povídáním o jedné knize? No proto, že právě u zmíněné sklenky bílého vína jsem si vybavil složitý ambivalentní vztah hraběnky Cagliostrové a Arsèna Lupina. Je opravdu pěkně složitý. On jí zachrání život, hned nato se do ní zamiluje, dokonce klidně obětuje lásku Clarissy, dívky z bohaté rodiny, které zcela nedávno vyznal trvalou lásku. Hraběnka Cagliostrová po určitém váhání lásku Arsène Lupinovi opětuje. Oba prožívají vášnivý milenecký vztah. Jenomže je tu veliký problém: on i ona, ale aby toho nebylo málo, i tajný spolek spiklenců, tihle všichni chtějí získat pro sebe poklad obrovské hodnoty, který je od dob Francouzské revoluce držen v tajnosti. Hraběnka má v úmyslu se pokladu zmocnit jako první za jakoukoliv cenu, klidně i za cenu vraždy a mučení, když to nepůjde po dobrém. Také ale tuší, že bez Arsèna Lupina se jí to nepovede. Arsèn Lupin sice dobře ví, že hraběnka je nejhrozivější ze všech protivníků, ale zároveň je to nejvášnivější milenka. A odpoutat se od takové milenky není vůbec lehké. Ano, zde již nad láskou dominuje závislost. Jak to vše skončí, vám raději neprozradím, zmíněný titul si půjčte z knihovny nebo kupte v antikvariátu. Určitě nebudete litovat.
Pokud jde o film Arsène Lupin z roku 2004, který režíroval Jean-Paul Salomé, určitě stojí za podívání, ale je natočen dost volně podle vlastního scénáře samotného režiséra. Ve filmu se pátrá po pokladu francouzských králů, kdežto v zmíněné knize se jedná o obrovitý majetek křesťanských klášterů. Ovšem ambivalentní vztah Arsèna Lupina a hraběnky Cagliostrové je i ve filmu vykreslen velice pečlivě a dramaticky.
Ještě doplním, že v českém vydání není přeložen kratičký, ale dost důležitý prolog z francouzského originálu. V něm Maurice Leblanc přímo mluví o děsivém souboji lásky, který se odehrál mezi dvacetiletým dítětem a dcerou hraběte Cagliostra. Překlad tohoto prologu lze najít na mé stránce v doplňku č. 1.
Můj přehnaně subjektivní závěr
Přeji každému, aby prožil partnerský život se svoji životní osudovou láskou. A když nám to náhodou podle našich představ nějak nevychází, raději o lásce nemluvme, člověk si nemá nic nalhávat, jelikož pak ho možná nebude až tak moc bolet případný rozvod nebo rozchod. Raději používejme spojení jako: máme se rádi, je nám spolu hezky, rozumíme si, navzájem si pomáháme, jeden druhého si vážíme, respektujeme se, jsme na sebe již zvyklí. Už jenom proto, že příběh Arsèna Lupina a hraběnky Cagliostrové, tedy když si odmyslíme romantické kulisy příběhu, je docela lidsky poučný. Ono totiž mezi láskou a nenávistí není až tak veliká propast, jak si někdy namlouváme. Nakonec počty rozvodů a rozchodů jsou toho smutným dokladem. Ovšem tím netvrdím, že každý rozvod či rozchod musí končit nenávistí. To jistě ne, ale bez smutnění a hořkosti v ústech jedné ze stran se to nikdy neobejde. Druhá strana je na tom vždy o poznání lépe, pokud se dokonce spokojeně nechechtá.
V Brně 4. června 2023.
Doplněk č.1: Originální text ze zadní strany obálky titulu: Maurice Leblanc: Arsène Lupin, La Comtesse de Cagliostro, Éditions de Fallois, Paris, 2004, a můj překlad tohoto textu. Na několika místech překladu jsem doplnil faktické vysvětlivky.
Tout le monde connait Arsène Lupin. Né a début du siècle dernier de l’imagination fertile Maurice Leblanc, il a enchanté trois génération de lectures. Par le roman, le cinèma, la télévision, il ne cesse d’enfiévrer les imaginations. Réunissant en lui des qualités chères aux Français, la gouaille, l’audace, l’amour et le panache, i est sans doute, avec Cyrano et d’Artagnan, le héros populaire le plus aimé du public.
Mais qui était le mystérieux gentleman-cambrioleur ? Où est-il né ? Dans quelle famille ? Où a-t-il passé ses premières années ? De qui tient-il, qui lui a enseigné les talents multiples et prodigieux don til fait preuve au cours de ses exploits ? Et commnet est-il entré dans le monde mystérieux de l’aventure ?
C’est pour répondre à toutes ces questions, que des lecteurs de plus en plus nombreux ne cessaient de lui poser, que Maurice Leblanc a décidé d’ecrire la Comtesse de Cagliostro dont Jean-Paul Salomé vient de tirer un grand film.
À peine sorti de l’enfance, associé à une aventurière aussi inquiétante que fascinante, à qui l a sauvé la vie, Lupin cherche à découvrir un trésor caché dan sun lieu tenu secret depuis la Révolutin française. Mais la comtesse, qui a bien l’intention de s’emparer la première du trésor, va se révéler la plus redoutable des adversaires en même temps que l’amante la plus passionnée.
Fille, ou petite-fille, ou arrière-petite-fille - nous ne le saurons jamais – du célèbre Joseph Balsamo, qui prétendait au XVIIIe siècle avoir trouvé l’élixir de longue vie, la comtesse de Cagliostro a dû communniquer à Arsène Lupin son secret, puisque lui aussi semble posséder le don de l’éternelle jeunesse.
Arsèna Lupina znají všichni. Narodil se počátkem minulého století z plodné obrazotvornosti Maurice Leblanca, a okouzlil již tři generace čtenářů. Prostřednictvím románů, kina, televize nepřestává podněcovat fantazii nás všech. Spojuje v sobě vlastnosti Francouzům tak drahé: úsměvné šibalství, odvahu, lásku a okázalou parádu. Nepochybně patří spolu s Cyranem a d'Artagnanem k těm oblíbeným hrdinům, které veřejnost nejvíce miluje.
Ale kdo byl tento tajemný lupič-džentlmen? Kde se narodil ? V jaké rodině? Kde prožil svá raná léta? Po kom je, kdo v něm rozvinul mnohostranný a úžasný talent, který projevil během svých odvážných činů? A jak vůbec vstoupil do tajemného světa dobrodružství?
Pro zodpovězení všech těchto otázek, které mu kladlo stále více a více čtenářů, se Maurice Leblanc rozhodl napsat román La Comtesse de Cagliostro (Hraběnka Cagliostrová), o níž Jean-Paul Salomé právě (je myšlen rok 2004) natočil skvělý film (u nás byl do kin uveden 7. 4. 2005).
Hned poté, co Lupin přestane být dítětem, spojí se s dobrodružkou - stejně neklidnou, jako fascinující -, které zachránil život, aby objevil skrytý poklad na místě, které je od dob Francouzské revoluce drženo v tajnosti. Jenomže hraběnka, která má v úmyslu zmocnit se jej jako první, se ukáže jako nejhrozivější ze všech protivníků a zároveň jako nejvášnivější milenka.
Dcera, vnučka nebo pravnučka - to se již nikdy nedozvíme - slavného Josepha Balsama, který v 18. století tvrdil, že našel elixír dlouhého života, teď hraběnka Cagliostrová musí sdělit Arsène Lupinovi své tajemství, protože se jí zdá, že i on vlastní dar věčného mládí.