Rozmařilý den
Dušan Polanský
Je zvláštní, že se nezachovaly téměř žádné historické dokumenty o každodenním životě prostých lidí. Asi to bude tím, že obvykle psát neuměli a když už ano, tak se nedostávalo elánu, běžný život je až příliš vyčerpával starostmi o rodinu. Jakous takous záchranou jsou deníky a velmi poskrovnu i nějaké trochu soustavněji sepsané paměti. Leč málokdy v nich najdeme zmínky o příjmech, utrácení peněz. Udivuje mne, jak důsledně utajujeme málem vše kolem našich peněz, dokonce často více než náš intimní život, který utajen být má, jinak by již nebyl intimní, leč veřejnou děvkou. Přitom oficiálně všude vytrubujeme, že nikdo se nemusí za poctivě vydělané peníze stydět. Největší utajovači informací kolem svých peněz jsou bohatí lidé, psát o důvodech je jistě zbytečné. Marná sláva, peníze jsou pro většinu lidí doslova alfou a omegou celého jejich života. Pro jedny z bídy žití, pro druhé z touhy po bohatství a luxusu. Pokud peníze motivují k poctivé práci, je vše v pořádku. Jenomže jsou i takoví, jež kvůli penězům kradou; páchají lumpárny; hádají se u rozvodů a při dědických řízeních; nenávidí ty, co peníze mají; dělají kvůli penězům revoluce; dokonce bez váhání i vraždí. Tak si říkám, že bych měl popsat alespoň jeden svůj den a přitom nezapomenout ani na peníze. A protože jsem dnešní den prožil tak nějak v pohodě a utrácel až až, tak teď večer sedím u PC a píšu co a jak se v tento den událo a jak jsem vesele rozhazoval zlaťáky.
Můj dnešní den začal již včera. Včera jsem asi hodinu před koncem pracovní doby začal psát jeden z dalších návodů pro informační systém. Když takový návod píšete, musíte ještě kde tu něco ověřit, vyzkoušet, nasnímat obrazovky, zarámovat ikonku, na kterou se odvoláváte apod., no a paralelně přitom psát. Ani nevím proč, ale jaksi jsem zapomněl občas kliknout na ikonku disketky, aby se můj výtvor průběžně ukládal na server. Už asi tušíte, jak moje pracovní úsilí dopadlo: na konci pracovní doby jsem byl přesně tam, kde jsem před hodinou s návodem začínal. Je to proto, že server má nastavený tzv. timeout, časový limit, v jehož průběhu musíte výsledek své práce uložit, jinak je zle nedobře. Zanadával jsem si do blbců a již uklidněn jsem vyrazil na dvě deci do vinotéky. Uklidněn hlavně proto, že jsem se jako malé dítě těšil, že mi jeden můj známý sběratel večer přinese pohlednici z roku 1881. Pokud o pohlednicích toho moc nevíte, tak vězte, že ten rok je super. Po pohlednici z tohoto roku jsme toužil roky. Známý slíbil, že dorazí někdy od sedmi do deseti večera. Tentokráte mi vůbec nevadilo, že jsem vypustil plánované zalití okurek a rajčat na zahrádce a čekal na známého při hrabání se v známkách, jsem totiž filatelista. Žádný vášnivý, ale jsem. Při tom čekání jsem si přečetl i dvě krátké italské pohádky od Italo Calvina; koupil jsem je kdysi v antikvariátu za 50 Kč. Líbí se mi jeho styl psaní, texty jsou čiré, není v nich ani jedno jediné zbytečné slovo. Mám vždy pocit, že čtu úřední sdělení. Jenomže pohádky se nemají číst, ale poslouchat, takže zážitek z nich mám vždy jenom částečný. Známý dorazil kvůli komplikacím až v jedenáct. Chvíli jsme si venku uprostřed slepé silnice na panelovém sídlišti povídali o pohlednicích, ale bylo hezky, tak proč ne. Tak stará pohlednice sice není z mého pohledu levná, ale zase si nepředstavujte nic horentního, nezaplatili byste za ni ani to, co dáte za velice mírně nastavený měsíční nájem za běžný byt 1 + kk. Je to německá pohlednice, kdyby byl na ní český místopis, cena by byl podstatně vyšší, ale na takovou pohlednic opravdu nemám. Odhaduji, že její cena by byla kolem 15 000 Kč. Leč po věcech, na které nemám, jednoduše netoužím, tedy s výjimkou klidného bydlení, ale to je složitější. Jinak moje pohlednice je na první pohled pro laika všední, nenápadná, nebarevná, málem nic na ní není nakresleno. Zbohatlíci by se uchechtali k smrti, že mám radost z takového kusu papíru. Jenomže žádný zbohatlík nikdy nepochopí, že opravdový sběratel se dokáže radovat i ze zcela levných drobností, jejichž sehnání je podloženo někdy i léty vytrvalosti. Takže pln sběratelské radosti jsem pak seděl v obýváků a díval se na ten malý papírový poklad málem do půl jedné v noci. I proto jsem v úvodu tohoto odstavce napsal, že již včera začal můj dnešní den.
Teď se konečně dostávám k povídání o dnešním dnu, pátku 3. srpna 2012. Obvykle stávám brzy, někdy jsem v práci již před pátou. Dnes jsem byl v práci v šest. Po krátkém rozkoukání jsem se pustil na dohnání restu z včerejšího dne. V půl osmé jsem byl s psaním návodu tam, kde včera na konci pracovní doby, a tím vlastně neoficiálně začal můj dnešní pracovní den. Celé dopoledne jsem pracoval na návodu. Mohu vás ujistit, že psaní návodů je pěkná otrava, proto je jich naprostá většina odfláknuta, ale já se je snažím psát poctivě, alespoň v některé činnosti chce člověk věci dotáhnout do stanice Konečná. Když jsem v roce 1984 předával funkci velitele praporu, nebyla ještě připravena dokumentace pro plánované cvičení, jež se mělo konat asi za dva měsíce. Mohl jsem se na dokumentaci klidně vykašlat, už mi nikdo nic nemohl, ale nedalo mi to, dokumentaci jsem dorazil, třebaže jsem musel zůstat v práci několik dnů dost déle. Prostě jsem nechtěl, aby můj nezkušený nástupce měl z nastávajícího cvičení zbytečné trauma. Někteří z mých tehdejších kolegů si ťukali na čelo a kroutili nade mnou hlavou. Měli sice pravdu, ale já ji měl také, jenom trochu jinou než oni.
U dnešního oběda jsme si s kolegou povídali o rodokmenech, vyprávěl mi, pak i ukázal na svém PC, jak jeho maminka pečlivě zpracovalo rodokmen celé jejich rodiny. Upřímně jsem mu záviděl a řekl, že jeho maminka musí být skvělá a přirozeně velmi inteligentní žena. Také jsem mu vyprávěl o tom, jak to dopadlo s rodokmenem mojí rodiny. Nějaké rodné a svatební listiny sice táta uchovával, ale můj mladší bratr při jednom z mnoha schizofrenických záchvatů většinu listin roztrhal na malé kousky a poničil i to málo fotografií, které se zachovaly. Něco z listin a fotografií se mi podařilo v dost bídném stavu zachránit, ale opravdu jenom něco málo.
V pátek nám končí pracovní doba brzy, v půl druhé. Normálně bych vyrazil na zahrádku, leč dnes tomu tak nebylo. Důvod byl prostý, manželka s dcerou se mají zítra před obědem vrátit z dovolené, a také dorazí na oběd starší dcera s malou Jindrou, roční vnučkou. Ohledně zalití chudinek okurek a rajčat na zahrádce jsem měl svědomí čisté, zalije je soused, nemluvě o tom, že i tak většinu okurek a rajčat rozdám při cestě ze zahrádky, co také s nima, když jsem teď dva týdny doma sám. Leč čekali mě i jiné povinnosti. Především uklidit po sobě nepořádek, nebudu jej podrobně popisovat, pro muže by to byla nuda, pro ženy zbytečná informace. Dále koupit maso, abych mohl zítra uvařit oběd. Také jsem měl v rukách dvě oznámení o uložení zásilek na poště, přesněji na dvou poštách, v Bystrci totiž máme dvě pošty. A ještě mě čekal jeden příjemný úkol. Chtěl jsem se podívat po knihkupectvích a antikvariátech po leporelu se zvířátky pro malou Jindru. U vlakového nádraží v Levných knihách nic takového neměli, ale měli tam reprint prvorepublikového vydání Sněhurky a sedmi trpaslíků, jež ilustroval malíř dětských ilustrací Fr. Smatek. Tuhle pohádkovou knihu tam koupíte za 89 Kč. Mám zcela náhodou i původní vydání z první republiky, jenomže to mě kdysi stálo o dost více a dát jej do rukou malému trhači knih, malé Jindře, by jistě nebylo chválihodné. Již se těším jak Jindru budu učit poznávat trpaslíky po jménech: ten malý je Šmudla, ten důležitý Prófa, ten ospalý Dřímal… Nakonec jsem sehnal i to správné leporelo, v antikvariátu na Veselé u p. Chloupka, jehož si jako antikvárníka i člověka velice vážím. Stálo 200 Kč, ale takhle utrácím peníze rád. Abyste mi uvěřili, tak jsem naskenoval jeho titulní stránku. Že je trochu ušmudlané! Ale kdepak, je nádherné! To je jenom důkaz, že si s ním již kdysi dávno hrálo jiné dítě. A když jej Jindra nezničí, což bude malý zázrak, možná si ještě s ním budou hrát i její děti. I v tom je krása sběratelství, že můžete v rukách podržet věc, které se již dotýkaly ruce jiného neznámého člověka. Nové věci jsou pro mne po téhle stránce takoví smutní nablískaní sirotci.
Najednou z toho úlovku a horka padla na mě žízeň a tak jsem zapadl do Pegasu. Je to oficiálně hotel, ale pro mne především hospoda a současně soukromý pivovar, kde se dodnes vaří pivo. Podávají je v šestidecových krýglech, stojí o něco více, 36 Kč, ale je opravdu výborné. Vždy si jej vypiju na stojáka u prodlouženého výčepního pultu. Proč? Jen tak, zvyk, sleduji výčepního při práci, koukám tak kolem a je mi dobře.
Maso jsem koupil u známého řezníka na Minské, pana Vepřeka. Skromný a pracovitý člověk. Neumím si představit, že jednou bych vstoupil do této masny a zjistil bych, že ji provozuje někdo jiný. Ale to mi nehrozí, p. Vepřek coby majitel obchodu mě jistě přežije. Neodolal jsem a koupil jsem krásný, téměř kilový, kus falešné svíčkové. Kilo stojí 300 Kč, za můj kousek jsem dal 283 Kč. Ještě jsem k tomu přikoupil hezký libovější kus uzeného boku, opět málem kilový; kilo stojí 145 Kč.
A pak již první pošta v Bystrci, v nákupním centru Akát. Vyzvedávám si filatelistický balíček, je to vydražený materiál z Aukra. Pro solventnější zase nic moc, přibližně plná nádrž paliva luxusnějšího osobního vozu. Já si ale říkám: Kamaráde, tohle rozmařilé utrácení brzy skončí, jakmile budeš pobírat jenom důchod. Můj zaměstnanecký měsíční plat činí dvacetpět tisíc čistého. Když si představím, že současné inkaso (nájem, elektřina, teplo, televize a rozhlas) činí za malý třípokojový byt přibližně deset tisíc, tak dnešní den je opravdu rozmařilý. A ještě mým výčitkám svědomí konec není, neboť mě čeká druhá pošta v nákupním centru Javor. Opět filatelistický rozmar, dobírka z aukce Alfilu za zhruba tolik, kolik stojí čtvrtletní jízdenka na městskou hromadnou dopravu v Brně. Ale vždy, když má člověk výčitky svědomí, má se pokusit je nějak zahnat. Nic mě nenapadá, ale malé zázraky se dějí. Při odchodu z pošty v Akátu míjím vinotéku. Neodolám a dnes opravdu výjimečně poruším zásadu: v jeden den buď pivo, nebo víno. Ve vinotéce v Akátu totiž mívají Hibernal – pro laiky bílé víno – na tuhle odrůdu v brněnských vinotékách běžně nenarazíte, a já ji po Pálavě piju nejraději. Lehce popíjím dvudecku za 20 Kč a poslouchám výřečnou dámu od sousedního stolku, že její dcera si dala udělat bazén s protiproudem, materiál 240 tisíc, práce 180. Rychle počítám, 420 tisíc plus nějaké ta tisícikoruna na provoz. A hned je moje psyché na tom lépe, vždyť já dnes zcela výjimečně počítám v řádech tisíců, kdežto tam vedle u stolku jsou málem u půl mega. Dopíjím a vyrážím na druhou poštu vyzvednout dobírku. Leč smutně mě zdraví dlouhá fronta, musel bych čekat tak půlhodiny a na to nemám nervy. Tak si říkám: když si dobírku vyzvedneš příští týden, tak se tvoje finanční rozmařilost rozloží na více dní a budeš mít pocit, že až tolik neutrácíš.
Doma mě čeká úklid, luxování a stáhnutí podlahy. Poté si dopřeji kousek další radosti: otevřu vyzvednutý balíček z pošty a zařazuji známky z Aukro do zásobníků. Srdíčko plesá, svědomí ukazuje přísným prstem: Ty, ty! Na pozdní večeři si osmahnu na pánvi kus uzeného boku, k tomu zakusují chleba a kvašáky. Ty jsem dělal letos poprvé a docela se povedly. A nakonec sedám k PC a píšu tento střípek. Dopsán je až po půlnoci. Ale to je již jiný den.
Napsáno v Brně 3. srpna 2012.