Každý je nějaký, i Ema Destinnová

Dušan Polanský

Jsem filatelista, spíš vlažný než nadšený nebo dokonce vášnivý. Nechci se rozepisovat o tom, proč tomu tak je. Ovšem i při mém vlažném přístupu se může stát, že mě něco zaujme, a pak stupeň mého zaujetí stoupne, sice ne až někam k vášnivosti, ale určitě výš než je běžný průměr.

Asi před půl rokem jsem zakoupil na jednom internetovém obchodu obálku (filatelisticky říkáme celistvost) i s obsahem, tedy uvnitř s dopisem. Původní majitel si byl potenciální zajímavosti obsahu vědom, takže cena celistvosti i s poštovním byla 250 Kč. Celistvost bez obsahu, tedy jenom obálka, by byla tak za 50 Kč. V době koupě jsem ani pořádně nevěděl, proč vlastně celistvost kupuji. Majitel sice měl uvedeno, že obsah dopisu souvisí s naší nejslavnější operní pěvkyní Emou Destinnovou (1878 - 1930, vlatním jménem Emílie, Pavlína Věnceslava Kittlová), ale o té jsem v té době věděl jenom to, co jsem před chvíli uvedl a ještě, že vrcholu slávy si užívala v době secese. Kdysi dávno jsem viděl český film Božská Ema, v němž Emu Destinnovou hrála Božidara Turzonovová, ale popravdě filmová Ema mě tehdy moc nezaujala, zdála se mi dost vlažná. Říkal jsem si, že opravdová Ema musela být o dost jiná. V té době to byl ale jenom ničím nepodložený subjektivní dohad. A navíc o hudbu jako celek jsem se nikdy moc nezajímal. Můj hudební sluch je totiž absolutně nulový, takže jaképak copak.

Obálku i celý obsah dopisu jsem naskenoval, viz následující tři obrázky (číslo obrázku se objeví po najetí myší na obrázek). V první chvíli jsem byl obsahem dopisu dost zklamán. Bratr Emy Destinnové cestou svého právního zástupce chrání čest zesnulé sestry a žádá Lidové listy, aby odvolaly to, co o Emě Destinnové v článku Neslavné historky o slavných lidech napsaly.

Vědom si častého bulvárního charakteru článku kolem umělců, jsem si říkal, že to bude asi nějaká malichernost. Protože ale již asi pětatřicet let nejsem členem žádné knihovny, první co jsem musel udělat, pokud jsem se chtěl dostat v pátrání o kousek dál, stát se členem čtenářské obce Moravské zemské knihovny v Brně. Ještě štěstí, že z práce to mám do knihovny asi 150 metrů, jinak bych se na to asi vykašlal. Bohužel tam Lidové listy neměly, proto jsem si dal požadavek do meziknihovní výpůjční služby. A hle služba zafungovala vzorně, po čtrnácti dnech jsem v rukách držel kopii stránky vydání Lidových listů ze dne 11. června 1944, v kterém je otištěn článek zmíněný v dopise advokáta Františka Pokorného šéfredaktorovi Lidových listů.

Fragment článku Neslavné historky o slavných lidech, který se týká Emy Destinnové a je předmět dopisu šéfredaktorovi Lidových listů, vidíte vlevo na obrázku č. 4. Jako autor je podepsán C. Smolka. V druhé půli odstavce je použita častice prý, která upřesňuje, že autor textu sdělení kolem vrabců má z druhé ruky a nemá pravdivost ověřenou. To je od autora článku a šéfredaktora, který musel článek schválit, jasná podpásovka. Jenomže to je planá moralistika, jelikož ani já, ani novináři nejsou svatí. O černých peřinách a do běla vypreparovaném skeletu podle znění textu autor asi nepochyboval. Byl jsem dost zklamán, čekal jsem samostatný článek o Emě Destinnové, a místo toho jenom jediný odstavec z celého článku o rozmařilostech slavných lidí. Text po prvním přečtení zapůsobil na mne jako pomluva, která má zaujmout nekritického čtenáře. Jenomže nějakou dobu jsem se živil jako analytik v informatice, takže mi nedalo, abych se alespoň nepokusil dokázat, že se jedná o pomluvu. Určitě o Emě Destinnové je veřejně publikovaná životopisní literatura, takže mám jakous takous šanci se pravdy dopátrat. Určitě existují i archivní materiály, z nichž by se dalo zjistit více, ale až tolik energie jsem nehodlal vynaložit kvůli rozmařilostem slavné opěrní pěvkyně.

Stejný den, kdy jsem obdržel kopii článku otištěného v Lidových listech, jsem vyrazil do brněnských antikvariátů. Koupil jsem si titul [1]; další tituly, jež jsem zakoupil následně a mám je ve vlastnictví a čerpal jsem z nich při psaní tohoto článku či už přímo nebo nepřímo, jsou uvedeny na konci článku. Hned v antikvariátu při listování titulu [1] mě zaujalo, že na předsádce přední desky je otisknut ex libris Emmy Destinn. A co myslíte, že je na něm vyobrazeno? Představte si, že kostlivec! Ajaj, moje představa o pomluvě dostala první trhlinu, nepatrnou, ale trhlina to byla. Než budu pokračovat, malé vysvětlení k mé osobě. Soustavnému čtení knih se již asi pět let nevěnuji, důvody jsou dva: ten hlavní je stav očí, vedlejší, že mám pocit, že mě již nic na tomto světě nemůže překvapit. Spíš čtu jenom fragmenty knih, jejichž obsah mě zajímá. Jenomže při čtení titulu [1] jsem se přistihl, že text Václava Holzknechta a obrazová část sebraná Bohumilem Tritou mě chytly u srdce, přesněji chytly mě u srdce životní osudy Emy Destinnové, mne člověka s bídným hudebním sluchem, jemuž je veškeré dění kolem hudby a zpěvu víceméně šum a fuk. Nedalo mi to, a pokračoval jsem v shánění dalších knižních titulů. Podařilo se mi sehnat i několik pohlednic, dokonce dvě s jejími podpisy. Všecky jsem naskenoval a můžete si je prohlédnout; po najetí myší na pohlednici se vám zobrazí komentář. Pohlednici se lvem je z filmu Moc zpěvu aneb Lví nevěsta (1913). Pokud vás zajímají detaily kolem natáčení, viz titul [2], strany 60 až 62.

Ema Destinnová (1878–1930, celým vlastním jménem Emilie Paulina Jindřiška Věnceslava Kittlová, provdaná Halsbachová, umělecké jméno Emmy Destinn měla po své učitelce zpěvu Marii Löwe Destinn) přes obrovský pěvecký talent, vynikající literární schopnosti, přesto, že nikdy nepoznala, co je to bída, vždyť celý život prožila v blahobytu, v mládí měla vynikající učitele, nikdy nespohodlněla, dokázala nejen bojovat s nepřízní osudu, ale i lidsky prohrávat v osobním životě, upřímně nenávidět ty, kdo neopětovali její lásku. Byla jedinečnou i tím, že dokázala být až neuvěřitelně štědrá a velkorysá, třebaže na to snad pokaždé doplatila. Nikdy si nepotrpěla na cizinu, byla vášnivou vlastnenkou. Blízká mi je nejen zbožností, ale i zálibou v sběratelství starožitností, svým konzervatismem přístupem k době, v níž žila, vztahem k přírodě, černým humorem, podivínstvím, ale i odporem k domýšlivým a chvástavým lidem. Ještě by se toho dalo napsat o ní hodně a hodně zajímavého, ale bylo by to zcela zbytečné. Vše si lze přečíst např. v literatuře uvedené na konci článku.

Podklady k posouzení pravdivosti obsahu odstavce v Lidových listech jsem čerpal hlavně z titulů [1] a [2]. Titul [3] obsahuje od Václava Holzknechta podrobný úvod nejen do literární činnosti Emy Destinnové - napsala rozsáhlý román Ve stínu modré růže, poslední vydání z roku 2002 má 1364 stránek -, ale i pokus o zachycení jejího složitého intimního života v důsledku veliké osobní prohry, když její lásku neopětoval Jindřich Vodílek, mnohonásobný šampión v cyklistice. Rovněž je zde učiněn pokus o analýzu jejího vztahu k dirigentu dr. Karl Muckovi, podle Emy Destinnové „černého mága života“. K vztahu Emy s tímto „mágem“ bych se chtěl v dohledné době vrátit samostatným střípkem (a hle vrátil jsem se). V [2] na straně 97 a v [5] na straně 53 je zmíněn Mario Roman (umělecké jméno, tenor), myslivec a polesný u Schwarzenbergů, jenž rovněž neoptětoval její lásku.

Teď ale nechme úvah o intimním životě umělkyně, kdo ví, jak to vše vlastně bylo, a do ložnic obvykle nevidět. Raději budeme pokračovat v našem pátrání po pravdě či nepravdě textu uvedeného v článku otištěném v protektorátních Lidových listech. Společně se podíváme, co jsem vyselektoval v zmíněných titulech k dětství Emy Destinnové, zálibě v černé barvě a kostlivci. K vrabcům jsem nenašel nic. Citace jsou uvedeny kurzivou.

V [1] strana 16. Z dětí jí (mamince) působila značné starosti Emilie. Měla divoký temperament a podivuhodnou fantazii. Prováděla alotria doma i na ulici, takže se stala v okolí pověstnou. Ta Kittlova divoká holka šla na nervy kdekomu – jak s povzdechem vzpomíná Jaroslav Kvapil v knize O čem vím. Takže vidíme, že Emilie byla v dětství pěkný fracek, který by občas zasloužil nařezat na zadek. Jenomže tatínek byl bohém vesele utrácející veliké peníze vydělané papá; a takoví tatínci děti nemlatí, což obvykle až s chutí činí lakomci, moralizátoři, pedanti a lidé prostí nebo bez rozhledu.

V [1] strana 66. Paní Wagnerová se k ní chovala mateřsky. Dověděla se, že Ema holduje spiritismu a zhubla vinou této vášně před vystoupením v Bayreuthu o patnáct kilogramů.

V [1] strana 269. Josef Halsbach (1898-1955, manžel Emy Detinnové, vzali se v roce 1923, to Emě bylo 45 let, jemu 25) byl normální muž, ... Jeho jednoduchosti a fyzickému zdraví nehověly nápady černých ložnic a podivných rekvizit. Zanedlouho se mu to začalo protivit.

V [1] konec strany 269 a začátek strany 270. Když ztrácela iluzi o možnosti lásky, začala se stranit lidí, uzavírala se do přírodní samoty a její trpké věty z konce života svědčí o sklíčeném stavu mysli.

V [1] strana 228. Text se většinou vztahuje k jejímu zámku v Stráži nad Nežárkou. Vrcholem bizarního vkusu byla klenutá komora pod věží, nazývaná umrlčí nebo realistická. Jakmile se otevřely dveře, uvedlo elektrické zařízení v chod kostru, která zvedla obě paže a uklonila se; třem velkým sovám se rozsvítily oči, tropický pavouk se rozhoupal u stropu; svinutý had se vztyčil proti návštěvníkovi a v otevřené rakvi se na hnijícím těle začali hemžit červi (vynález čínského řezbáře); u okna četl četl jakýsi mnich, takže alespoň jedna rekvizita byla lidská. Působilo to jako morbidní vtip – protože se to nedalo brat vážně – a v pozadí se skrývala myšlenka na časnost života. Toto memento mori (pamatuj na smrt) nebo spíš carpe diem (užívej dne) či noctem (noci) – jak chcete – vyjadřovala i její někdejší ložnice u Petzoldů, kde si lehala do postele jako na katafalk. Všechno tonulo v černi a ložnice dostala dostal pohřební charakter tím spíš, že postel hlídal kostlivec Ivan, kterého si rozmarná pěvkyně později vozila s sebou po světě a nakonec ho přestěhovala do komory ve Stráži.

V [2] strana 60. Ivan tam stál, takový velký chlap, a na jeho podstavci měla napsáno: "Marnost nad marnost a všechno je marnost."

V [2] strana 80. A libovala si v černé. Postele měla také ráda černé, ale ne snad povlaky, jen černé vyšívání kolem dokola a černou hedvábnou přikrývku, na tom bílého draka, a černou noční košili, to byla její libůstka. Jak jsem napsala ve své knize (viz titul [4]) – její ložnice vypadala ne hříšně či marnotratně, ale spíš jako klášterní cela nějaké abatyše. Samý svatý obraz, Kristus na kříži v životní velikosti, Madona s děťátkem. A tak milá Destinnová byla nápadná, ale nikdo nevěděl čím. Žádné výstřednosti na sobě netrpěla, ale velmi elegantní vždy byla a taková slušná, žádné výstřednosti v ničem.

V [5] strana 62. ... a znalec starých malířských technik, Alfréd Cerigioli. Ten také tehdy za pobytu na Stráži zpodobnil Emu jako tajemnou Strážskou Černou paní v pověstném velikém portrétu ...

Možná si právě teď kladete otázku, jak to vlastně s tím nactiutrhačstvím dopadlo. Odvolali, nebo neodvolali Lidové listy obsah kritického odstavce? Nevím, abych to věděl, to bych musel mít k dispozici Lidové listy a prolistovat vydání po 11. červnu 1944. Ale abych byl upřímný, ani mě to již nezajímá. Jsem rád, že jsem objevil Emu Destinnovou tak, jak ji vylíčili autoři uvedeni v seznamu literatury, zvláště Václav Holzknecht (1904–1988). Za to jim všem upřímně děkuji.

Závěrem můj názor. Být bratrem Emy Destinnové, do velikých sporů kvůli obsahu zmíněného odstavce bych se raději nepouštěl. Tvrdit, že obsah se vůbec nezakládá na pravdě, je asi dost odvážné. A koneckonců ubírá obsah onoho odstavce něco na velikosti a jedinečnosti Emy Destinnové? Já si myslím, že ani moc ne, ale ať si každý moralizuje sám podle svého gusta a svědomí, své povahy a hlavně bilance svých vítězství a proher ve svém životě.

Literatura:

[1] Václav Holzknecht, Bohumil Trita: Ema Destinnová, Panton, Praha 1981, 3. vydání, náklad 30 000 výtisků. Kniha je napsaná paralelně v češtině, němčině a angličtině.

[2] Emil Hartman: Královna zpěvu, Ema Destinnová ve vzpomínkách Marie Martínkové, Orbis, Praha 1995, 1. vydání, náklad neuveden.

[3] Ema Destinová: Pan doktor Casanova, Vyšehrad, 1988, Praha, 1. vydání, náklad 35 000 výtisků.

[4] Marie Martínková: Život Emy Destinové, Emil Kosnar, 1946, Plzeň, 2. doplněné vydání, náklad neuveden.

[5] Marie Bajerovává: O Emě Destinové, Vyšehrad, 1979, Praha, 1. vydání, náklad 15 000 výtisků. 2. vydání v roce 1980, náklad 20 000 výtisků.

[6] Bohumil Plevka: Z posledních dopisů Emy Destinové, Dům kultury v Teplicích, 1987, 1. vydání, náklad 1 000 výtisků.

[7] Bohumil Plevka: Život a umění Emy Destinové, AZ servis, Praha, 1994, 1. vydání, náklad neuveden.

V Brně, druhá polovina července až 8. srpna 2015.

Dodatek z 1. 2. 2019.  Dokladem toho, že Ema Destinnová dodnes inspiruje, je i tato pozvánka na večer inspirovaný její tvorbou. Ale není se čemu divit, vždyť kromě operní dráhy se Ema Destinnová realizovala jako autorka básní, románů, písní, překladů a jednoho dramatu. Takže bylo z čeho vybírat.

Dodatek z 17. 4. 2019.  Podařilo se mi vydražit - popravdě byl jsem jediný zájemce - pohlednici odeslanou Emou Destinnovou z Frankfurtu nad Mohanem 19. 4. 1901 svému bratrovi Emanovi Josephovi Kittlovi do Prahy. Podpis je Emmaněnka.

Dodatek z 9. 9. 2019.  Na ebay.de jsem zakoupil dvě pohlednice s Emou Destinnovou. Popsaná je odeslaná v roce 1909 z Anglie ženou s jménem Alice na německou adresu, na ní je Ema jako Madelaine, druhá je neprošlá poštou, tam je Ema Elisabetou v Tannhäuserovi.

Dodatek z 14. 6. 2021.  Vydražil jsem coby jediný zájemce fotografii, na níž je Ema Destinová v společnosti Jaroslava Kvapila, Dinh Giliiho a Adolfa Krösinga. Fotografie je bez datace.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky