Černý mág života
Dušan Polanský
Přiznám se, že nadpis tohoto textu není z mé hlavy, tohle pojmenování použila naše významná operní pěvkyně Ema Destinnová (1878-1930, vlatním jménem Emílie, Pavlína Věnceslava Kittlová) v „Něco jako úvod“ k jejímu nedokončenému románu „Pan doktor Casanova“ pro chlápka wagnerovského vzhledu, jehož dvě fotopohlednice z mé sbírky vidíte níže. Je to dr. Karl Muck (1859-1940), ve své době celosvětově uznávaný a velice známý dirigent. Dnes je po něm pojmenováno např. náměstí v Hamburku: Karl Muck Platz, a není jistě náhoda, že právě tam stojí veliká Musikhalle. Pokud vás zajímá hlavně jeho umělecký životopis, stačí si zadat v internetové Wikipedii heslo Muck.
Ema Destinnová se s dr. Karlem Muckem potkala poprvé na půdě berlínské Dvorní opery v roce 1898, to jí bylo dvacet let, Muckovi bylo skoro čtyřicet. Kdy přesně jejich milostný vztah začal a kdy skončil těžko říct. Určitě ale netrval dlouho. Ženatý šéfdirigent měl za sebou již nějaký ten milostný románek, a tak se není co divit, že mladá, hezká, nezkušená, umělecky začínající a toužící se prosadit, a tím i vděčná za každé doporučení, Emma Destinnová se pro něj stala v krátké době lehkou erotickou kořistí. Dr. Karl Muck byl zkušený milovník a mladou pěvkyni zcela ovládl. Je nabíledni, že rozchod byl jenom otázkou času, přesněji té chvíle, kdy se šéfdirigent Emy Destinnové sexuálně nabažil. Asi Emě toho hodně nasliboval, ale rozvod z jeho strany nepřicházel do úvahy, protože bohatá manželka byla zdrojem jeho existenční jistoty. Pro mladičkou Emu Destinnovou to byla již druhá krutá rána v krátkém časovém období. V roce 1897 ji odmítl Jindřich Vodílek, mnohonásobný šampión v cyklistice, dokonce v roce 1899 se pokusila kvůli Vodílkovi o sebevraždu skokem z okna.
Ema Destinnová měla literární talent, a proto se rozhodla o „černém mágovi života, nejzručnějším kejklíři a nejmámivějším moralistovi“ napsat divadelní román. To, že jej napsala v německém jazyce jistě nebyla náhodná. Destinová považovala psychologickou analýzu „černého mága života“ asi za velmi důležitou, když se o to pokusila dokonce dvakrát; obě torza napsala v letech 1905-1915, tedy v době, kdy byla hodně vytížena pěveckou činností. Přestože román nedokončila, je zajímavý tím, že poměrně detailně přibližuje některé epizody ze života mladičké Emy v době berlínského pobytu. Pokud vás tahle problematika zajímá více, druhá verze románu vyšla v nakladatelství Vyšehrad v roce 1988 pod názvem Pan doktor Casanova v překladu Václava Šmejkala. Vydání je opatřeno erudovanou předmluvou Václava Holzknechta. Kniha by měla být k dostání v antikvariátech, případně lze ji levně zakoupit na aukčním portálu Aukro.
Co vlastně ve fragmentu „Něco jako úvod“ ke svému románu Ema Destinnová napsala? Citujme z výše uvedeného vydání: Můj hrdina je skutečná postava, je to černý mág života, nejzručnější kejklíř a nejmámivější moralista. Ti, kdo ho znají a poznají, mi dají zapravdu. Nemohu ho také podat jinak, než jakým skutečně je, jinak bych jeho zvláštní charakter setřela. Když jsem ho poznala, bylo mu dvaačtyřicet let a stál na vrcholu umělecké činnosti. A tak bych chtěla jeho zvláštní, drsnou a proměnlivou, zajímavou, prolhanou a zkaženou existenci zachytit:... Pokud jde o roky, je tu malý rozpor s rokem prvního setkání (1898), ovšem je možné, že Ema Destinová má v citaci na mysli setkání soukromé, ne umělecké.
Člověk by řekl, že z výše uvedené citace plyne, že Ema jej po rozchodu musela začít pěkně nenávidět. Nenávist není jedním z hlavních (nesprávně smrtelných) hříchů: pýchy, lakomství, závisti, hněvu, smilstva, nestřídmosti a lenosti. Ovšem někdo může hněv považovat za jeden z typických projevů nenávisti, takže nenávist je z tohoto pohledu horší než hněv. Pravda to jistě je, ale nenávist někdy své opodstatnění má. Proč bychom neměli nenávidět kruté zlo? Také platí, že hněv je obvykle časově omezený a je upřímný, nic neskrývá, kdežto nenávist je trvalejší a hlavně umí být daleko rafinovanější než hněv, můžeme se na někoho usmívat, dokonce mu poklonkovat, ale v duchu jej nenávidíme. Prostě hněv je jenom hněv, nakonec velice názorně to vidět na známém obraze Hieronymuse Bosche Sedm smrtelných hříchů z roku 1485, viz internetové stránky. Tak či onak, barbarská primitivní nenávist mi jaksi k Emě nesedí, spíš si myslím, že když román začala psát, že dr. Karla Mucka v hloubi duše ještě stále milovala, třebaže nenávist kvůli sexuálnímu využití a následnému odkopnutí začínala pomalu dominovat. Moderněji řečeno, měla k němu ambivalentní vztah. Pochopitelně je to můj pohled, všichni dobře víme, že každý z nás je jiný, třebaže určité šablony chování na konkrétní situace jsou u většiny z nás stejné. Důvod je prostý, všem nám vládnou stejné zákony genetiky a všichni máme společného předka.
Emě Destinové pokud jde o její naděje vložené do vztahu s dr. Karlem Muckem docela rozumím, ovšem nerozumím, proč tolik energie a hlavně času vynaložila na sepsání románu o člověku, kterého po rozchodu měla už prý jenom nenávidět. Osobně bych se nepřinutil psát román o někom, kdo mě odkopl. Stačí mi, když si představím toho času nazmar. Jistě román měl být, pokud by jej někdo vydal, rafinovanou a inteligentní formou pomsty, ale čeho by Ema tím dosáhla? Komu by více ublížila? Muckovi, sobě? Každému člověku nějakou dobu trvá, než se s faktem odkopnutí vyrovná, jenomže když začne o dotyčné osobě psát román, asi to nejen jeho citovému životu, ale i životnímu optimismu do budoucna nepřidá. Lépe je nějakou dobu poctivě nenávidět, než dlouhodobě citově strádat. Čas totiž obvykle v takových případech více přeje odkopávačům. Ti si většinou žijí spokojeně svůj život. Nemluvě o tom, že ti odkopnutí, kteří se neumí s prohrou vyrovnat, si někdy namlouvají, že jednou by se mohl jejich bývalý partner k ním vrátit. Jistě že by se mohl vrátit, nebo dokonce ojediněle se i vrátí, ale většinou se jedná o pragmatický krok, přičemž navrátilec ještě udělá ze své nouze ctnost.
Vkládat naděje do něčeho, co souvisí s city člověka a má malou pravděpodobnost naplnění, je z pohledu životní perspektivy minimálně problematické, když už ne nebezpečné. Nemluvě o tom, že často je to předem ztracená investice, třebaže se říká, že naděje umírá poslední. Snad trochu atypický příklad. Již delší dobu při cestě do práce poměrně často vídám víceméně stereotypní scénu; z pochopitelných důvodů vypustím místo, kde se tak děje, i bližší popis osob. Na zastávce čekává mladá sympatická žena na mladého, rovněž sympatického, muže, který pokaždé přichází pěšky z jednoho směru. Pokud včas dorazí, spolu pokračují pěšky do práce. Asi sto metrů kráčí vedle sebe odděleně, poté se mladá žena do mladého muže dost váhavě a rozpačitě zavěsí. On ji nikdy nechytne za ruku nebo neobejme v ramenou, což není tragédie, jelikož muži jsou muži, takže na celé scéně by vcelku nebylo nic zvláštního. Jenomže má to háček, onen mladý muž je již zadán. Pokud včas na zastávku nedorazí, pak mladá žena čeká až do doby, kdy již musí vyrazit, aby stihla začátek pracovní doby. Obvykle pak nasedne na tramvaj, aby ušetřila čas ztracený čekáním. Tohle jistě není nic pozoruhodného, jenomže ona nejen při čekání na tramvaj, ale i při samotném nastupování do tramvaje se neustále ohlíží, zda se přítel přece jenom neobjeví. Když se v poslední chvíli objeví, nechá tramvaj tramvají a uhání přes silnic za ním. Slušelo by se jí popřát, aby nakonec vše pro ni v budoucnu dopadlo tak, jak si představuje. Jenomže můj zákon praví, že když se jeden směje, druhý musí plakat, aby rovnováha byla zachována. Je otázkou, zda tím druhým by byla jenom stávající partnerka mladého muže nebo možná i dítě, které s ním má. Ale to je jenom dohad, skutečnost neznám a ani ji znát nechci.
Svět se od časů Emy Destinnové dost změnil, třebaže ona by svým stylem života do našeho světa docela dobře zapadla, viz její životopis. Bohatí či úspěšní muži docela pravidelně provádí upgrade partnerek, či už oficiálních nebo neoficiálních, jejichž místo pak obvykle zabírají atraktivní mladé ženy. I mnohé starší zabezpečené ženy chtějí mít v posteli raději výkonného samce než solidního a slušného partnera. Také co s takovým chlapem! Z rozvodu se stala málem rutinní záležitost. Nakonec rozvody už nejsou až tak nezbytné, žije se volně, bez úředního razítka. Rozchod je již jenom technickou záležitostí, sbalí se kufry a vypadne. A pak se opět rozbalí u jiného nebo jiné. Jaképak copak.
Myslím si, že kdyby dnes byla Ema Destinnová mezi námi, opět by psala, ale ne román o černém mágovi života, raději by sáhla po jiném námětu. Příběh bezcharakterního záletníka by totiž nestál za to. Zajímal by pramálo čtenářů už jenom proto, že v dnešní hektické dobé bulvární časopisy podobnou látku zvládají expresně rychle. V každém případě jsem jí vděčný, že jsem si mohl její nedokončený román přečíst. Byl to pro mne zajímavý návrat do časů, kdy alespoň něco bylo jiné, než je tomu dnes. Možná i proto, že patřím více do minulosti než současnosti.
V Brně 20. září 2017.
Poznámka. O Emě Destinové jsem již dřive napsal fragmentální povídání Každý je nějaký, i Ema Destinnová, které ale s tímto textem přiliš nesouvisí.