K ideologické stránce holokaustu

Dušan Polanský

O ghettu Terezín jsem již jedno krátké povídání napsal, viz O ghettu Terezín i trochu filatelisticky. Poslední odezva na můj článek je od Lukáše Leva, který mě upozornil na muzeum Terezínská půda. Muzeum dokumentuje, kromě jiného, i příběhy utrpení konkrétních vězňů ghetta. Nakonec i já jsem v zmíněném povídání vyprávěl jeden takový konkrétní příběh. Ale abychom alespoň částečně pochopili hloubku a podstatu holokaustu, musíme se nad ním zamyslet i ze širších hledisek. Činím tak už jenom proto, že za celý můj život se mi na žádné škole, a to jsem vysokoškolák, nedostalo hlubšího vysvětlení, proč peklo zvané holokaust bylo na tak obrovském území kulturní Evropy vůbec možné.

Již docela dávno, to jsem ještě učil na vysoké škole, jsem si o přestávce povídal se studenty o holokaustu, popravdě už ani nevím, jak jsme se k tomuto tématu dostali. Položil jsem jim zdánlivě jednoduchou otázku: „Co to vlastně ten holokaust byl?“ Jeden ze studentů odpověděl: „Systematické vyvražďování Židů za 2. světové války.“

V téhle stručné odpovědi je veliký kus pravdy. Šlo opravdu o systematické vyvražďovaní Židů na všech Němci okupovaných územích, ale nejen to. Po získání světovlády Němci plánovali vyvraždit Židy na celém světě. Z tohoto pohledu se jedná o bezprecedentní rozsah genocidy. V dějinách lidstva se zatím nikdy nic takového nestalo, holokaust nemá historický ekvivalent. Většinou genocida byla zeměpisně či jinak ohraničena, měla vždy své hranice, kdežto v případě holokaustu taková hranice nebyla stanovena, přesněji hranicí se stala celá Země.

Často lidé uvádějí jako důvody holokaustu důvody praktické, asi ten nejčastěji uváděný je snaha nacistů získat majetek Židů. Jistě i tento důvod hrál svoji roli, vždyť deficitní rozpočty před válkou šly na úkor devizových rezerv. Těsně před válkou ani zvýšený výběr progresivních daní od nejbohatších nestačil k financování politiky uplácení Němců a souběžného vyzbrojování armády. Uvádí se, že loupež majetku Židů vynesla nacistům v posledním předválečném roce pět až devět procent státního rozpočtu, což jistě nebylo málo. Jenomže pak již nebylo kde brát, rezervy byly vyčerpány, nezbývalo nic jiného než začít dobývat nová území a tam loupit. Zvýšený životní standard lidových vrstev bylo nutné, pokud neměli nacisti jít od válu, z něčeho financovat. Válka při neochotě evropských demokracií a USA zasáhnout proti rozpínavému Německu mohla začít.

I přes výše uvedené skutečnosti si je potřeba jasně uvědomit, že majetkový důvod přesto nebyl rozhodující, hlavní motivace holokaustu byla dána především rasisticko-antisemitskou ideologií. V kulturním a vyspělém Německu se především v univerzitním prostředí (ne v hospodách u piva, jak se s oblibou uvádí) zrodila myšlenka vyvolené germánské rasy, která má právo vládnout všem ostatním lidem na světě, přesněji vládnout otrokům. Už jenom proto, že se člověk narodil jako Žid, byl německou nacistickou elitou a jejími pochlebovači, v počátečním období především z řad vyložených buranů a inteligence, odsouzen k smrti. Pochopitelně takhle přímo důvody likvidace Židů nacistická propaganda německému národu neservírovala, to by bylo asi i pro mnohé Němce dost silné sousto k strávení. Zástupné vykonstruované důvody – jeden, majetkový, jsme si zmínili – se již lehce našly. Židé měli být přitom jenom začátkem etnických čistek, po nich měli následovat Slované, z nichž v první fázi Poláci. O dalších detailech nacistických představ o Lebensraumu (životní prostor pro německý národ) se lze dočíst v knize Götze Alyho: Konečné řešení – Přesun národů a vyhlazování evropských Židů, Argo, 2006. Pochopitelně rasistitický program by se bez podpory německé elity: vyšší vrstvy společnosti, armádní důstojníci, představitelé církve, vysocí státní úředníci, lékaři, právníci, bohatí průmyslníci a učitelé na vysokých školách nemohl přetavit v oficiální ideologii nacistického Německa. Pak již nebyl málem žádný problém s využitím propagandistické dogmatiky přesvědčit prosté Němce o správnosti této ideologie.

Dokladem toho, že se to podařilo, jsou především koncentrační tábory a ghetta. Nelze nezmínit kromě vraždění a utrpení lidí v těchto zařízeních i k veliké dokonalosti dovedený rozsah a způsob ponižování vězňů. Paradoxním důsledkem těchhle Němci napáchaných hrůz je, že nejvíce odlitštěním národem v celých dějinách lidstva se nakonec stal samotný německý národ. Vymlouvání se na Hitlera a nacistickou elitu, někdy dokonce na neznalost, je jenom dokladem stále nedostatečné sebereflexe Němců a nechuti uvědomit si celou hloubku a hrůzu toho, co stihli Němci (ne nacistické Německo, ale Němci!) napáchat od roku 1933 do roku 1945.

Systematické vraždění Židů se týkalo všech: mužů, žen, dětí i starých lidí. Přiznám se, že přes děsivost téhle systematičnosti nejvíce nemohu pochopit vraždění starých lidí. Mnozí mi zaargumentují jejich zbytečností, ale přece jen staří lidé již nemohli nikomu ublížit, těžko se mohli zapojit do nějaké formy odboje, a přesto nenašli u nacistických katanů sebemenší slitování! Jako jeden příklad z mnoha tisíců, desetitisíců, milionů jiných tragických osudů bych chtěl zmínit jedno jméno: Maria Hedwig Munk. Ti, co se zajímají o malířství, ví, že se jedná o známou rakouskou malířku. Na ukázku jejího stylu jsem naskenoval pohlednici s jejím dost známým obrazem stařeny se staroněmeckým nápisem, který ve volném překladu zní: Jenom neklesat na duchu, pak štěstí přijde každý den. Na rubové straně je kromě textu napsaného na psacím stroji malířčin zkrácený autogram (je napsán tužkou, na skenu je hůř čitelný). Pohlednice je prošlá poštou, což každého filatelistu potěší. Na další pohlednici, bohužel poštou neprošlé, je opět reprodukce její kresby s vlastnoručním originálním podpisem a vlastním textem: Zuversucht und Selbst verbranen. Překlad v kontextu s kresbu smutného a zamyšleného mladíka jenom hádám (jsem jazykový blb): Tolik (mladické) sebedůvěry a přitom sám již vyhořelý! Na třetí pohlednici vidíme reliéfní studii profilu malé dívenky, jež dokumentuje bohatost malířčiny tvorby. Pohlednice jsem koupil na německém ebay.de. Zájem o ně byl nulový, své jistě přitom sehrála i poměrně vysoká cena u těch, kde je malířčin podpis (cenu jsem nakonec usmlouval o něco níže), ale především skutečnost, že Němci tento typ materiálu téměř vůbec nesbírají, je příliš osobní (viz podpisy) a dokazuje, že Němci vraždili i uměleckou elitu. Bylo to možné také proto, že nacistická ideologie zavrhla, mimo jiné, i křesťanství pro jeho velikou slabost (tedy podle nacistů): hlásání lásky k bližnímu.

V databázi obětí holokaustu na stránkách www.holocaust.cz jsou o malířce k vyhledání tyhle suché, ale přitom nemilosrdně kruté údaje: Narozena 10. 3. 1873, poslední bydliště před deportací Vídeň, transport z Vídně do Terezína měl označení IV/1, č. 820, transport z Terezína do vyhlazovacího tábora Treblinka v Polsku měl označení Bq, č. 51 a byl vypraven 23. 09. 1942. Pak již jenom následuje konstatování, že zahynula. Datum zavraždění není uveden. S velikou pravděpodobností se tak stalo ještě v roce 1942, jelikož staří lidé byli v Treblince likvidováni obvykle okamžitě. Čím a jak mohla stará žena ve věku 69 let ublížit nacistům? Vysvětlení z pohledu rasisticko–antisemitské ideologie je jednoduché: Již jenom tím, že byla Židovka. Vzhledem k relativně krátké době provozu (červenec 1942 – srpen 1943) a počtu obětí Treblinka drží děsivý rekord v počtu zavražděných na jednom místě v celé historii lidstva. Za tuhle krátkou dobu bylo zde zavražděno 730 až 900 tisíc (podle některých pramenů až 1 000 000) vězňů.

Manžel Marie Hedwig Munkové se jmenoval Leo Munk. Byl právníkem. Munk je časté židovské příjmení. Když si dáte na www.holocaust.cz vyhledat oběti holokaustu s tímto příjmením, zobrazí se vám dlouhý seznam obětí. Leo Munk se narodil 2. prosinec 1861ve Vídni. Zemřel rovněž v Treblince v roce 1942. Čísla a datumy transportů nejsou uvedeny. Otec Lea Munka se jmenoval Markus Munk. Mnohým sběratelům pohlednic tohle jméno jistě něco říká, přesněji jeho zkrácená verze M. Munk. Umělecké nakladatelství Markuse Munka fungovalo od roku 1857 do roku 1938 (konec činnosti jistě není náhodný) a bylo známe vydáváním velice kvalitních uměleckých pohlednic. Pohlednice vydané tímto nakladatelstvím mají na rubové straně uveden text M. Munk. Obvykle jsou číslovány pořadovým číslem vydání; viděl jsem i pohlednice s pořadovým číslem přes tisíc.

Vidíme, že rodina Munkových byla typická rodina ze střední vrstvy. Její členové byli vzdělaní intelektuálové s uměleckými zájmy. Takové rodiny a inteligenci vůbec nacistický režim považoval za nezbytné vyvraždit v první fázi. Nacisté dobře věděli, že pokud má národ, etnikum, či jiná veliká jasně kulturně vydefinovaná skupina lidí svou vlastní vzdělanou inteligenci, je pro nacistický režim taková slupina lidí nebezpečná. V tomhle měl nacistický režim jasno. Kupříkladu po přepadení Polska v první řadě byla vyvražděna inteligence.

V celém předchozím textu, jak si mohl čtenář všimnout, důsledně používám slovo nacismus a jeho odvozeniny, ale ani jednou slovo fašismus. Proč? Mezi fašismem a nacismem je jeden důležitý rozdíl, tedy kromě rozdílů dalších. Nacisté se obrátili proti státu, jejich cílem bylo vytvořit Volksgemeinschaft (lidové společenství) opírající se o Volkswille (vůli lidu) vtělenou do Strany a Vůdce. U fašismu tomu tak není. Pro fašismus je idolem perfektně fungující stát. V Německu státní aparát měla nahradit partajní byrokracie. Stát měl být jenom formální skořápkou pro Volksgemeinschaft. Stačilo, aby Vůdce vyslovil přání, a to se již stalo zákonem, bez toho aniž by prošel řádným schvalovacím procesem. Je si potřeba uvědomit, že zločiny, které nacisté páchali, byly trestné činy podle platných německých zákonů. Proto např. dohoda z 18. září 1942 mezi nacistickým ministrem spravedlnosti Otto Thierakem a nacistickým ministrem vnitra Heinrichem Himmlerem (také říšský vůdce SS, šéf gestapa, velitel Waffen–SS), jež prakticky vyloučila soudní systém z projednávání většiny skutků považovaných i v nacistickém Německu za trestné činy. Tento stav by ale nebyl možný, kdyby německá společnost jej jako celek, výjimek moc nebylo, neakceptovala. V této souvislosti mluvíme o vražedném konsensu německé společnosti, viz např. Jehuda Bauer Úvahy o holokaustu, Academia, Praha, 2009.

Antisemitismus nebyl v Německu i před rokem 1933 ničím neobvyklým, nakonec přítomen byl např. i v české či ruské společnosti, zvláště v druhé polovině devatnáctého a pak na začátku dvacátého století. Není také tajemstvím, že polští a ruští Židé vítali s nadšením v 1. světové válce německou armádu, protože německý antisemitismus měl v sobě hodně liberálních prvků, tolerantnosti, např. byl nakloněn asimilaci a náboženské konverzi Židů ke křesťanství. V Německu nebyly ničím zvláštním německo-židovská manželství, podle statistik jich bylo uzavřeno asi padesát tisíc. Nakonec do roku 1930 tvořily protiantisemitské strany v říšském sněmu jasnou většinu. Tyhle a další fakta jasně ukazují, že holokaust by nebyl možný bez rasového vraždícího antisemitismu, jenž se zrodil až v nacistickém Německu na základě rasistické ideologie! Ta se opírala o jakoby vědecké objevy v oblasti rasové biologie, sociálního darwinismu a eugeniky (studium metod, které povedou k dosažení co nejlepšího genetického fondu člověka) a svou roli zde hrála i obava z mísení ras, hlavně obava z pronikání Židů do německé pospolitosti.

Určitě k nástupu vraždícího antisemitismu napomohly i existující společenské, ekonomické a politické poměry v Německu před a po 1. světové válce. Jejich rozbor by si vyžádal samostatné povídání, ale ani složitá situace v německé společnosti v zmíněném období nemůže být omluvou holokaustu. Pokud by taková omluva byla akceptovatelná, tak je možné odůvodnit jakékoliv zlo páchané na Zemi a Bůh je pak pouze zbytečnou rekvizitou.

Bylo by ale nefér vše hodit jenom na nacisty či už tam nahoře v centru nebo místní výkonné orgány. Kupříkladu na Ukrajině, v Polsku, v Litvě, v Rumunsku, v Maďarsku našli nacisté oddané pomocníky z řad obyvatelstva, policie i civilní správy, někde i armády a dokonce i církve, hlavně katolické. Té církvi se moc nedivme, vždyť křesťanský antisemitismus byl na počátku antisemitismu jako takového. Tyhle podporovače nebo přímé pomáhače nikdo nemusel učit antisemitismu, měli jej v krvi. Není žádným tajemstvím, že v Polsku proběhla řada pogromů i po válce, např. v červenci 1946 v Kielcích. O těchto pogromech se dlouho v Polsku nemluvilo, přesněji nesmělo se mluvit.

Také je nefér obrovské počty Židů zavražděných za holokaustu ospravedlňovat tím, že Židé byli naivní, protože dlouho nevěřili, že něco takového jako holokaust je vůbec možné, a proto také nekladli žádný větší ozbrojený odpor. Že nemohli zpočátku uvěřit, je zcela přirozené, vždyť systematickému vyvražďování se zdráhal uvěřit celý civilizovaný svět. Také si je potřeba uvědomit, že situace Židů byla doslova katastrofální, neměli téměř žádné sympatizanty v řadách ostatního obyvatelstava, kteří by jim byli ochotni pomáhat, což je nutnou podmínkou většího ozbrojeného odporu. Navíc byl nedostatek zbraní a znalostí, jak s nimi zacházet. Problematika neozbrojeného odporu: organizace vzdělávání, kulturního života, poskytování sociální péče atd. je popsána v řadě různých publikací, proto ji zde jenom zmiňuji.

V žádném případě nebylo a není mým úmyslem obecnějšími úvahami odsunout na druhou kolej popis obrovského utrpení (nejen) Židů, což je dost typické pro německé historiky, protože konečným důsledkem rasisticko-antisemitské ideologie bylo právě nekonečné utrpení konkrétních prostých lidí. Nakonec i proto jsem jeden příběh takového utrpení sem zařadil.

V Brně 29. srpna 2016.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky