Dušan Polanský
Jedno povídání kolem kdyby a jeho odvozenin (bych, bys, bychom, byste), jsem již napsal v roce 2012. Dokonce jedna čtenářka mi později napsala, že je to jeden z nejsmutnějších textů na mých stránkách. Jenomže takové hodnocení je vždy subjektivní, jak chcete beletristické texty hodnotit objektivně, nemluvě o tom, že co čtenář, to názor.
Historici se mohou kolem kdyby vyřádit až až. Kdyby ministrem financí první republiky nebyl rázný a rozhodný Alois Rašín, jak by vypadaly ekonomické začátky ČSR? Jak by dopadla bitva u Hradce Králové v roce 1866, kdyby František Josef I. nebyl konzervativní a poslechl návrhy českého puškaře Sylvestra Krnky na zavedení pušek zadovek místo předovek? Co ještě mohl Blaise Pascal – tak mi moc blízký – vymyslet, kdyby v roce 1654 neměl mystické vidění a neodvrátil se od všeho světského, tedy i od vědeckého bádání? Tak bychom mohli pokračovat do aleluja. Je pravdou, že jsou historici, kteří zastávají názor, že historik má dokonce jakousi povinnost zkoumat, co by se stalo, kdyby se něco stalo jinak, než se stalo ve skutečnosti. Budiž vůle jejich, ale dějiny lidstva jejich vývody nezmění. Přesně jako jedno kdyby staršího data nezměnilo a již ani nezmění můj život.
Od začátku tohoto roku jsem musel, ač velice nerad, několikrát cestovat vlakem (autem nejezdím) na Slovensko do Malacek v smutné záležitosti: vyřizování pozůstalosti po zemřelém bratrovi. Při poslední cestě jsem jako pokaždé něco vybavil, něco nevybavil, jak to již v životě běžně chodí, a poté jsem vyrazil na vlak. Věděl jsem, že mi ještě zbude půlhodinka do odjezdu, kterou využiju jako tradičně. V hospodě naproti nádraží v klidu vypiju jedno pivo. Dávám si ho tam již jenom proto, že můj bráška tam poměrně často chodil a rodinné zvyky se mají ctít. Zakoupiv si jej přímo u pultu, šel jsem si sednout ven. Byl krásný letní den.
Obsazeny byly pouze dva stoly. U jednoho mladá maminka kouříc popíjela kávu a její dvě malé ratolesti brčky nasávaly ze společné sklenice chemicky zbarvenou limonádu. U druhého stolu seděla starší paní, přibližně mého věku, a měla k pití malé pivo. Musela usednout těsně přede mnou, jelikož pěna na její sklenici měla ještě hezký tvar čepičky. Nestačil jsem ještě ani usednout a vychutnat první lok, když se starší dáma zvedla a lehce se opírajíc o hůlku s úsměvem na tváři vyrazila k mému stolu. Byl jsem docela udiven. Co bude chtít? Určitě ne peníze, to se dalo vyvodit nejen z jejího vkusného a čistého oblečení, ale i inteligentního pohledu. Jediné, co mě napadlo, že znala mého tátu, protože toho znalo v Malackách poměrně dost lidí. Ovšem jak pak ví, že jsem jeho syn?
Slušně pozdravila a hned se mě zeptala, zda ji poznávám. Docela překvapen a se strojeným úsměvem jsem jí sdělil, že ne, ale že ať si klidně přisedne. S neskrývaným potěšením tak učinila. Chvíli mě trápila s otázkou kolem její identity, ale vidouc, že se nechytám, pomohla mi razantněji. Zda si vzpomínám na střední školu, dojíždění vlakem do Bratislavy, ona že studovala ekonomku ... Hned mi to zapálilo. Byla to holka, která se mi tehdy moc líbila, ale neměl jsem reálnou šanci. Chodil s ní docela sympatický vysokoškolák a navíc, a to bylo pro mne nejhorší, on a ona tvořili taneční pár, pokud si vzpomínám občas i soutěžně tančili a já tančit neuměl vůbec. Mé problémy s pohybovou koordinací nejsou dnes žádným tajemstvím, ale v té době jsem byl považován za taneční nemehlo a navíc jsem se styděl přiznat, že jsem pohybové nemehlo jaksi od přírody.
Pamatovala si celé moje původní jméno, což mě udivilo, ale i potěšilo. Já si pamatoval pouze její jméno, příjmení již ne. Připomněla mi jej. Také mi řekla, jak se jmenuje po manželovi. Ale po chvilce zcela nenápadně, jen tak bokem, doplnila, že je již dlouho rozvedená. Měl jsem pocit, že by mi ráda k rozvodu něco dovysvětlila, ale musím projevit zájem. Jenomže na řeči kolem veliké lásky a následného zklamání jsem nebyl vůbec zvědavý. Jsou to vždy stejné plky. Raději jsem hodil řeč na její velikou zálibu z mládí, na tanec. „Vzpomínám si i na tvého přítele, elegán a přitom docela sympaťák. Jednou jsi mi ve vlaku vyprávěla, že by ses chtěla živit tancem a já ti odpověděl, že s tím ti já nepomohu, od toho máš přítele. Docela ses zarazila, tak osobní odpověď si asi nečekala. A ještě jsem dodal, že tančit neumím a ani to nevypadá, že jednou budu alespoň jakž takž umět. Rovněž jsem ti krátce pověděl příběh o tom, jak jsem se kdysi na základce přihlásil do tanečního kroužku, ale byl jsem z něho doslova nemilosrdně vykopnut.“
Zarazila se. Nečekala, že poté, co jsem ji nepoznal, si vzpomenu na rozhovor ve vlaku před nějakými 46 lety. „Nezlob se, byl jsi mi sympatický, nakonec jsi to možná z mého chování k tobě vycítil, ale já v té době myslela jenom na tanec. Ty jsi byl trochu jiný než ostatní kluci, vážnější, prostě jiný. Já …“ Nenechal jsem ji domluvit. Nevím, co to do mě vjelo, ale asi již mám v povaze, že někdy chci být nemilosrdný k těm, co se tváří opožděně ušlechtile, ale když měli kdysi šanci svoji ušlechtilost projevit, neučinili tak z pragmatických důvodů. „Podívej se, teď si již můžeme věci sdělit na rovinu, dobíháme do posledního cíle života zvaného smrt a možná se již ani nikdy neuvidíme, takže dovolím si být otevřený jako náruč Našeho Hospodina. Líbila ses mi až moc, často jsem si představoval, jak se s Tebou procházím, povídáme si, jak tě líbám, jak se s tebou miluji, jenomže v té době jsem neměl žádnou šanci. Tys chodila s klukem, který nejenže byl elegán a výborný tanečník, ale pokud si vzpomínám, byl i z docela zajištěné rodiny, měli hezký dům, jeho děda již za první republiky něco znamenal. Jednou mi o tom tvůj přítel povídal, když jsme spolu seděli ve vlaku. Dokonce již v té době jezdíval s rodiči autem na dovolenou do Jugoslávie, což v té době nebylo až tak běžné. Muselo být na to povolení a nakonec i auto nebylo v té době samozřejmostí jako dnes.“
Moje přímost ji na hodnou chvíli dost zarazila, asi nečekala takovou intimní otevřenost. Napila se a upřeně hleděla na povrch stolu, jako kdyby tam chtěla objevit detail, který běžně očím uniká. Konečně našla odvahu se mi podívat do očí a v docela smutném módu pokračovat v rozhovoru. „Nezlob se. Tehdy vše bylo jiné než dnes. Kdybys dnes byl volný a měl zájem …“ Zarazila se, asi udivena tím, co právě vyslovila. Vůbec jsem na její kdyby nezareagoval. Znělo mi směšně. „Stejně jsem nakonec nedopadla dobře. Po osmnácti letech manželství jsme se rozvedli. Krátce po rozvodu jsem nešťastně upadla na kole, takže od té doby chodím s hůlkou. O tanci již nemůže být ani řeč. Už jsem se nevdala. Naštěstí mám dvě děti, holku a kluka; mají rodiny, žijí v Bratislavě. Často mě navštěvují i s vnoučaty.“ Pak ještě chvíli pokračovala o vnoučatech, ale vytušila, že mě přílišné detaily kolem nich nezajímají, a proto raději prohodila výhybku. „A co ty, jak žiješ?“
Byl jsem sice stručný, ale sdělil jsem jí poctivě všechny fakta k mé osobě i k mé vlastní rodině. Ale nic víc. Nepodělil jsem se s ní o žádné osobní pocity. Na tváři ji opět naskočil úsměv, sice trochu hraný, ale úsměv to byl. „Vidíš, možná kdybych v té době dala přednost tobě, nebyl bys dnes tak spokojený a šťastný, jak jsi dnes. Asi to byl osud.“ To, že si málem připsala zásluhy o můj další život po střední škole, od té doby jsme se totiž neviděli, mi docela vadilo. To její kdybych bylo nepoctivé jako úsměv lehké holky, která prodává za peníze jenom své tělo a nic více. Tak jsem jí to napálil. „Kdepak děvče, to osud nebyl, to bylo jednoduché a jasné rozhodnutí z tvé strany. Osud je, že já nemám schopnost naučit se tančit a že tys spadla nešťastně z kola. Vše ostatní, o čem jsme si povídali, jsme měli v rukách.“
Podíval jsem se na hodiny. Vypil jsem na jediný lok zbytek piva a řekl jí, že již musím na vlak. Oba jsme se postavili. Váhal jsem, zda ji mám na rozlučku políbit, jistě by byla ráda, možná to i čekala, ale bylo by to nefér. Jednoduše nebyl k takové intimnosti důvod ani z jedné strany. Jenom jsme si podali ruce a řekli si ahoj. Ještě mi popřála hezkou cestu. Poděkoval jsem jí prostým díky. Ani jeden z nás nepronesl ani slovo kolem možného náhodného setkání v budoucnu. Věděli jsme, že by to byla jenom fráze. K čemu setkání? O čem bychom si povídali, když již vše bylo řečeno? Zůstalo mezi námi jenom jedno jediné pojítko: Kdyby staré několik desetiletí. Jeho cena ale již nebyla žádná.
Ale přesto sedíce a ujíždějíce vlakem směrem do Brna jsem si opět uvědomil, snad již po tisícikrát, jak se nám čas snaží pomoci překonat citová a jiná zklamání z minulosti. Jenomže kdyby mu jeho snažení pořádně komplikuje, třebaže život sám si na kdyby vůbec nepotrpí.
V Brně 23. září 2015.