Dušan Polanský
Ježdění hromadnou dopravou asi nepatří k luxusnímu způsobu pohybu po městě. Někdy tlačenice, zápach bezdomovců a některých, o čistotu méně dbajících starších lidí, v zimě se nejednou klepete zimou, v horkém létě upadáte málem do mdlob a sluníčko do vás pere jako když mafián vytlouká výpalné od majitele malého bistra, no a pokud nemáte jízdenku, jste nervózní z kontroly revizora. Ti úspěšnější a ti, co kočírovat fáro umí a mají na benzin, nejednou už ani neví, jak to dnes v hromadné dopravě chodí. Jezdit autem je pohodlnější, rychlejší a při dnešních cenách lístků a karet na hromadnou dopravu ani ne tak drahé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Leč jako všechno na světě i hromadná doprava má své výhody. Můžete si bez obav dát nějakou tu skleničku; dívat se jen tak do blba, a tím de facto relaxovat; promyslet detail, na který nemáte v shonu dne čas; číst si nebo se na poslední chvíli snažit zvládnout školskou látku; vyřizovat hovory či esemeskovat; seznámit se s někým, kdo vám změní život; čumákovat sousedovi přes rameno do jeho novin nebo časopisu nebo jen tak pozorovat lidi, a pokud jste všímavý, můžete občas zachytit i nějaký zajímavý minipříběh, kupříkladu jako ten, jenž vám budu vyprávět. Stalo se před několika dny.
Ne každý den, ale přece jen často se zastavím na deset, patnáct minut ve vinotéce na Leitnerově na dvě deci bílého. Jakmile si užiju tohohle povinného zdravotního potěšení coby obrany proti vysokému tlaku, valím dolu kopcem na Hybešku, abych si zde počkal na tramvaj jedničku, která mě doveze až do Bystrce, kde bydlím. Po nastoupení na Hybešce většinou stojím, ale o dvě zastávky dál, na Mendlově náměstí, obvykle hodně cestujících vystoupí a při troše štěstí člověk jedno volné místo uloví. Nejinak tomu bylo v době mého příběhu. Tramvaj, do které jsem nasedl, byla dvoukloubová, říká se jí někdy harmonika, a právě u jednoho z kloubů jsem našel jedno volné místo, které jsem bez váhání obsadil. Nad každým kloubem je točna, uprostřed které je svislé madlo a dvě další madla jsou proti sobě křížem hned vedle točny. Krajního madla, které bylo kousek vedle mne, se drželi dva mladí lidé, on a ona. On se držel pravou rukou ve výšce pasu, ona o třicet centimetrů výše oběma rukama. On byl štíhlý vyšší Moravák, vyplynulo to z jeho povídání, se zajímavou tváří s náznakem dvou příštích dlouhých hlubokých vrásek a hezkými rty, když si k tomu přidáte lehkou a přirozenou mluvu s ležérním slušivým oblečením, tak máte před sebou přitažlivý sexuální typ muže, jemuž kterákoliv žena jenom těžko odolá. Ona byla štíhlá černovláska, Slovenka, coby Slovák jsem to vytušil, aniž stihla první větu vyslovit. Na sobě měla černé přiléhavé nohavice z hebké kvalitní látky, jež dávaly vyniknout její hezké postavě, teplý tříčtvrťový kabátek stejné barvy a šedé kožené kozačky jí sahaly podle módy lehce přes kolena. Řecká fyziognomie s přiměřeným nalíčením dodávaly dívce až filmovou krásu z romantických hollywoodských filmů padesátých let. Přestože byla krásná, on byl tím, komu příroda dala velkoryse do ruky nějaký ten trumf navíc. Podle jejího nádherného úsměvu a sladkého povídání bylo vidět, že dívka si je téhle skutečnosti až příliš vědoma. Dobře věděla, že sice může mít pouhým mávnutím ukazováčku hodně mužů a být jejich vysněnou princeznou, ale v případě tohohle mladého muže by mávnutí ani zdaleka nestačilo. O něho musí něžně, ale rozhodně bojovat. Bojištěm, které si jako zkušený vojevůdce předem vybrala, se stalo právě svislé madlo, jehož se oba drželi. Třicet centimetrů oranžového madla jejich ruce na počátku boje dělí.
Jejich rozhovor od Mendláku byl ukázkou všednosti, co on, co ona přes víkend. Povídání jen aby čas plynul, informace chybí. Postupně ale více a více než slova začíná mluvit její úsměv, pak jemné klátivé pohyby směrem k mladíkovi cíl útoku jasně definují, a nakonec ruce, nenápadní tichošlápci, trpělivě, málem neznatelně, ale přitom cíleně milimetr po milimetru k snu o veliké lásce směřují. Je třicet centimetrů moc či málo? Nevím. Do Bystrce tramvaj za necelých patnáct minut dorazí. Budu nezvaným divákem prvního něžného dotyku jejich rukou? Pokud vystoupí dříve, asi ne, třicet centimetrů vzdálenost veliká. Při čtení francouzských slovíček, které mi beztak nejdou do hlavy, občas se podívám na madlo, milimetr po milimetru štěstí se blíží. Krásná mazlivá slovenčina stále více a více mladíka vábí, ale je to muž, chce si alespoň symbolicky na nedobytnou pevnost hrát, jeho pravá ruka ani milimetr vstříc něžným rukám se nepřiblíží.
Nebudu vás napínat, první dotyk na zastávce Svratecká, je to v Komíně, se uděje. A já se tak bál, nakonec ještě čtyři zastávky rezervu mají. Kdo zvítězil? Těžko říct. Na mladíkovi je znát, že je rád, že čistý štít uchránil, vždyť lovcem není, je uloven coby kořist bezbranná. Důkaz jasný má, málem jako v matematice, jeho ruka v neměnné poloze zůstává, ne on, ale ona si začala. Krásce k spokojenosti veliký kousek chybí, chce již teď jeho rty sladké políbit. Již se málem celá madla dotýká, on jistě cítí její sladký a teplý dech. Ale jako správný drsný muž nechce nic nechat na sobě znát, kliďas naoko, úsměv stále neutrální, pro jistotu sevře madlo ještě pevněji, jako kdyby to byl lovecký nůž, jenž se chystá zarazit hluboko do těla zvířete. Vyhráno ještě nemá, neboť její útok finále má, lehce rozevře spodní ruku a malíček hebounce hladí jeho pevně sevřenou ruku. Odolá? Kdepak, krása a vytrvalost dnes v tramvaji vítězství slaví, neutralita před krásou se sklání, důkaz klání je zde jasný: kousíček po kousíčku se hrdý muž sune k ní blíž. První letmý polibek je na spadnutí. Kdopak ty dva jen tak z rozmaru zastaví? No přece já, starý muž troufalý. Hle moje zastávka, vztyk jak na vojně si sám velím, schválně k zadnímu vchodu přes milence se naširoko sunu; že běžně vystupuji vpředu, nikdo zde neví. S dovolením, slušně poprosím. Mladík mi s úctou cestu uvolní -- ten stařík je slušný, jistě si pomyslí --, tím se jejich ruce a tváře na chvíli od sebe o kousek oddělí, jako dva magnety otočené k sobě stejnými póly. Zpět se již neohlédnu, také proč. Abych záviděl? Dobře vím, jak lehce se u starce závist v chlípnost promění.
Čekaje na autobus, který mě až k našemu škaredému paneláku vyveze, si říkám: Bože, přece o něčem tak levně sentimentálním nebudeš psát! Jste ale svědky, že jsem neodolal. Abych si zachránil kredit a citový sentiment vyvážil chladným rozumem, tak jsem v stejném čase napsal článek o strukturovaném programování, když už na internetu v češtině pořádný k dohledání není. I když rovnováha citu a rozumu je spíš teorie, vždy něco navrch má. Ale tuhle volbu nechám již na vás, vyberte si podle svého apetitu, jako ti dva.
V Brně dne 13. března 2012.