Dušan Polanský
S nehezkou minulostí má kde kdo problémy. Někdo větší, někdo menší, někdo až traumatické. Proč bych lhal, já částečně také. Mnozí z těch, co minulost měli smutnou buď ne vlastním přičiněním, nebo si ji zpackali sami a teď se jim nedaří, se minulostí alibují, že ona je hlavní příčinou toho, že i jejich současný život za moc nestojí. Určitě to někdy pravda je, ale většinou asi ne. Ti, co minulost měli neslavnou, ale teď se jim pro změnu daří, či už vlastní nebo nevlastní zásluhou, s pýchou prohlašují, že právě zlá minulost je motivovala k tomu, aby se snažili a svůj život si udělali sami hezčí a bohatší. Do třetí skupiny patří ti, co minulost měli hezkou a teď jejich život za moc nestojí. Tihle ale mají problém se současností, neboť podle nich, jejich minulost bylo to správné žití. Pak je tu skupina těch, co mají minulost i přítomnost příjemnou a na statky bohatou přičiněním kohosi právě v minulosti a teď tihle šťastlivci a chytráci okázale rozdávají rady druhým, jak se vypořádat nejen s blbou minulostí, ale i přítomnosti. A jistě jsou i jiní.
Tak či onak, s minulostí má opravdu kde kdo problémy. Kdyby tomu tak nebylo, nevycházela by hromada knih od různých psychologů a podobných šarlatánů, kteří nám radí, jak se se škaredou minulostí vypořádat, vytěsnit ji, popřípadě se s ní alespoň pozitivně smířit, a pak hurá, vykročit správnou nohou ke světlým zítřkům.
Na nehezkou a smutnou minulost myslí i řada přísloví. Ovšem radu jak zatočit s nehezkou minulostí tam najdeme jednu jedinou. Jistě tušíte, o jakém léku je řeč. Správně, o čase! Pro ukázku několik přísloví: Časem břímě pouleví. Čas je nejlepší lék(ař). Čas všechno zahojí. Čas raní, čas zahojí. Časem vše zapadá. Takže čas zde funguje coby univerzální prostředek pro vypořádání se s nehezkou minulostí. Jedině v případě lásky, jeho blahodárné účinky nepůsobí tak, jak by si mnohé odkopnuté, zhrzené, zrazené polovičky přály, přísloví mluví jasně: Ani moře vzpomínek lásku nepřivolá. Holt, když je láska jednou pryč, tak je pryč, nepomůže nám ani Hospodin natož obyčejná svěcená voda.
Rady v učených knihách a příslovích jsou obvykle univerzální, takže na každého jednotlivce ani fungovat nemohou. Co člověk, to jiná minulost. Osobně si myslím, že schopnost či neschopnost vypořádat se s nehezkou minulostí, škaredým zážitkem či zlou zkušeností je spíš o lidské povaze. Jsou lidé, co tyhle věci zvládnou docela dobře, jsou takoví, co to nedokážou vůbec a asi většina lidí se pohybuje někde uprostřed, něco zvládne, něco nezvládne. Je i malá skupina tzv. splachovacích individuí. Ti zvládnou všechno s úsměvem a pragmatickou vypočítavostí. Bůh nás nesplachovače od nich ochraňuj v soukromí i v práci!
Abych nebyl obecný jako platónská idea, jak je to se mnou? Téměř jsem si jistý, že na mě spolehlivě nefungují přísloví o čase coby léku na nehezkou minulost. Pokud jde o rady psychologů, na ty pro jistotu nedám, neboť pak bych se opravdu mohl naučit s nehezkou minulostí zatočit, ale to bych již nebyl já, ale někdo jiný. Raději chci být takový, jaký jsem. Kdysi jsem docela rád četl knihy rakouského spisovatele Thomase Bernharda. Sedělo mi, že se často obracel k osobní minulosti, která ne vždy byla veselá, tedy alespoň podle jeho knih. Návraty byly často intimní, působily na mě velice upřímně a pravdivě. Nechci podrobně popisovat, jakým zklamáním pro mne bylo, když jsem zjistil a definitivně pochopil, že milý Thomas Bernard si zahrává s minulostí a pravdou jak se mu hodí, jeho psaní je jakési žonglování mezi kousky pravdy a velikými kusy fikce. Takže dnes již ani nevěřím jeho okázale kritice Rakušanů kvůli hitlerovské minulosti. Možná je to jenom fikce, která mu měla zajistit zviditelnění a spisovatelskou slávu, což se mu brilantně povedlo. Nakonec všechny jeho knihy z mé knihovny skončily v antikvariátu.
Vím a chápu, že někdy bolest z minulosti je tak veliká, otřesná, bolestivá, doslova zničující, že pokud postižený chce jakžtakž žít přítomnost, musí chtě nechtě urputně s takovou minulostí bojovat, aby ji potlačil nebo se s ní alespoň smířil. I přes tohle pochopení si myslím, že život je u vnímavých, slušných a citlivých lidí příliš krátký na to, aby to dokázali. Nemluvě o tom, že v měkterých ojedinělých případech se nabízí otázka, proč to vůbec dokázat, má to vůbec smysl, budu bez živé paměti nehezké minulosti to vůbec ještě já?
Ale abych jenom planě nemoralizoval. Podobný obecný střípek o smíření se, anebo nesmíření se s nehezkou minulostí, by uměl napsat kdekdo, dokonce mnozí by popsali celé archy papíru. Abych čtenáře přesvědčil, že s pozitivním smířením se s nehezkou minulostí je to opravdu se mnou dost vachrlaté, je asi potřeba dát na papír nějakou konkrétní nehezkou vzpomínku, zkušenost z minulosti, která si ve mně neklidně trvale žije. Volba padla na fragment jinošské minulosti. Psal jsem upřímně a tak jak umím či neumím, místy i dost popisně a někdy zase zkratkovitě. Důvody jsou prosté: čtenář by se měl i něco nového dozvědět, když si již ničí zrak, a na webu vám nikdo dlouhé litánie číst nebude. Takže přeji hezko-smutné čtení o stále živém bolení z minulosti.
V Brně 15. ledna 2013.