Něco málo o legendách
Dušan Polanský
Kdo by neznal nějakou tu legendu či už z literárního nebo filmového zpracování. Někdo z vás se možná pokusil jen tak pro radost si nějaký příběh o vzniku legendy napsat. Já také. V roce 2011 jsem napsal Legendu o cyklistovi, jenomže jak jsem již napsal v úvodu k této legendě, legendu nevymyslí člověk jen tak, obvykle je založena na silném propojení životního příběhu s touhou po něčem, nadějí do budoucna, přáním naplnění našich snů či myšlenek ukrytých v podvědomí. Zde bych se chtěl zmínit o čtyřech legendách, z nichž každá vznikla jinak a v zcela jiné době.
První legenda, kterou jsem vybral, je známá legenda o veliké lásce Petra Abélarda, jinak i významného středověkého filozofa, a Heloisy. Příběh její lásky jsem stručně popsal v historické vysvětlivce na konci již zmíněného literárního pokusu. Označení legenda je pro tento příběh trochu zavádějící, protože je to opravdový příběh nenaplněné fyzické lásky, tedy erotického rozměru lásky, dvou na tu dobu nadprůměrně vzdělaných lidí. Dokladem autenticity tohoto příběhu je dochovaná vzájemná korespondence. Je možné, že se o zcela původní korespondenci nejedná, že doznala v průběhu staletí určitých úprav, ale to jí vůbec neubírá na přesvědčivosti a dojmu autenticity. Popravdě trochu mi nesedí u téhle legendární dvojici různé úvahy pozdějších vykladačů o proměně tělesné lásky k člověku v duchovní lásku k Bohu. Nic takového jsem při pozorném čtení této korespondence neobjevil, třebaže listy se daleko více než lásce, věnuje tématům víry a zbožnosti. Jenomže měli v té době jinou volbu, když po opravdové lásce muže a ženy toužili? Nic se k sobě tak nehodí jako láska k Bohu a vášnivá, upřímná láska muže a ženy. Pokud máte pocit, že teď vám již vnucuji svůj názor, nejlépe uděláte, když si část těchto dopisů přečtěte. Vydalo je např. nakladatelství Vyšehrad v roce 2003 pod názvem: Abélard a Heloisa, dopisy utrpení a lásky. Pokud by vás zajímal příběh Petra Abélarda coby významného středověkého filozofa doporučuji k přečtení knihu Étienne Gilsona: Jednota filosofické zkušenosti, opět vydal Vyšehrad, a to v roce 2011. Kniha je trochu náročnější na čtení, jelikož předpokládá alespoň minimální orientaci v dějinách filozofie, ale hodně vám o povaze Petra Abélarda napoví.
Druhá legenda je zajímavá tím, že ruský romantický spisovatel Vladimir Fjodorovič Odojevskij (1804-1869) napsal příběh o tom, jak jedna konkrétní legenda mohla vzniknout. Na březích řeky Vuoksy, najdete ji na mapě severně nad Sankt Petěrbugem, se dodnes vypráví příběh mladé dívky, kterou bohatý pán odvezl do Petěrburgu, ale ona bohatstvím pohrdla a vrátila se domů na prostý venkov. V legendě se také vypraví o tom, že neznámí lidé či duchové se zjevovali v prostých chalupách a nechávali na stole peníze s prosbou, aby byly odevzdány jedné proslulé čarodějce. Odojevskij mistrně na malém prostoru, cca 65 stránek malého formátu, vyjádřil svoji představu o vzniku této legendy. Pokud vás tento příběh zajímá, lze si jej přečíst v knize: Salamadr, duch ohně. Vydalo ji nakladatelství doplněk v roce 2013, vznik legendy je popsán v I. části, nazvané Fin Petra Velikého. Již z názvu je zřejmé, v které době se příběh odehrává.
Třetí legenda je ze zde uváděných legend určitě nejstarší, je biblická. Vypraví příběh souboje pastýře Davida s pelištějským obrem Goliášem a na to navazující příběh o vládě moudrého krále Šalamouna (někdy i Šalomouna) syna Davida a krásné Bat-šeby. Jak se tento příběh v průběhu staletí postupně přetvářel v biblickou legendu, která významně ovlivnila i západní civilizaci, se můžete dočíst v knize autorů Israela Finkelsteina a Neil Ashbera Silbermana David a Šalomoun, opět vydal Vyšehrad, a to v roce 2010.
Někdy ale na vznik legendy nezbývá tolik času, je potřeba (hlavně z ideologických, propagandistických a politických důvodů), aby vznikla málem fofrem. Takových rychlíkových legend v naší moderní historii je více než dost. Vybral jsem takovou, která mě zaujala i z pohledu filatelistického. Nejdřív se společně podíváme pozorně na sken dost známé fotopohlednice (tahle je ze sbírky autora), na níž je zachycena čestná stráž československých (dále jenom čs.) legionářů z italské fronty u katafalku s nešťastně zahynuvším generálem M. R. Štefánikem. Stalo se tak při leteckém neštěstí u Bratislavy při návratu do vlasti 4. května 1919 právě z Itálie. Havarované letadlo pilotoval sám M. R. Štefánik. Fotopohlednice je datovaná na druhé straně rukou napsaným datumem 7. květen 1919, tedy tři dny po tragické havárii. Koho zajímají podrobnosti kolem havárie letadla Caproni Ca33 (450) – 11495, může si přečíst knihu: J. J. Duffack – Štefánik a Československo, kterou vydalo nakladatelství Naše vojsko v roce 2007; má 204 stran. Rozboru a technickým detailům letecké katastrofy je v ní věnováno 60 stránek.
To, že čestnou stráž drží opravdu příslušníci čs. légií v Itálii je zřejmé z jejich oblečení a hlavně tvaru pokrývky hlavy, přesněji klobouku. Popis tuší tehdejšího majitele fotopohlednice: Čestná stráž „Karabinierů“, nás nesmí zmást. Je známé, že karabinieři jsou příslušníci italské polovojenské policie, která spadá pod ministerstvo obrany, ale ti čestnou stráž na obrázku nedrží. Vysvětlení je prosté, karabinieři je slangové označení příslušníků čs. legie z Itálie.
A teď se pozorně podívejme na filatelistickou sérii vydanou v roce 1938 u příležitosti 20. výročí bojů čs. legií. Náklad byl veliký, přibližně 10 milionů sérií, takže filatelistická cena je minimální, sérii jsem koupil ještě draze, za 6 Kč. Určitě bez problémů objevíme „karabiniera“ na jedné ze známek podle oblečení a tvaru klobouku z fotopohlednice. Na známce v levém rohu a vpravo na kupónu je nápis Doss Alto (dnes Dos Alto di Nago). Je to centrální opěrný bod masivu Altissimo pod Trentem ve výšce 703 metrů (dnes se uvádí 704 m) nad mořem. Právě tam se měla odehrát 21. 9. 2018 veliká legendární bitva, kde čs. legie v Itálii měli bojovat proti mnohonásobné přesile rakousko-uherských jednotek. Bohužel, nebo přesněji bohudík, pravda je skromnější. Bitva trvala necelé dvě hodiny a tři legionářské roty odrazily z polního opevnění výpad dvou rakousko-uherských rot. V bitvě zemřelo 7 čs. legionářů, 31 jich bylo raněno a 4 padli do rakouského zajetí a později byli ve Via Prabi na předměstí Arca (leží na severu těsně u břehů jezera Lago di Garda) oběšeni jako vlastizrádci. Asi nejsmutnější kapitolou z působení čs. legie v Itálii v roce 1918 (teprve 21. 4. 1918 byla podepsána Úmluva italské vlády s Národní radou zemí československých – dále jenom ČSNR – o zřízení čs. vojska v Itálii, za ČSNR ji podepsal generál M. R. Štefánik) je, že 8 čs. legionářů bylo bez řádného soudu a informování ČSNR popraveno popravčí četou čs. 33.pluku na rozkaz velitele čs. legií v Itálii generála Andrea Grazianiho (1864-1931). Stalo se tak 12. 6. 1918 v Barbaranu u zdi zdejšího hřbitova. Generál Graziani byl vojenský diletant, lhář, ve svých hlášeních popisoval situaci na frontě, jak mu to vyhovovalo bez ohledu na skutečný stav věcí. Ve vojsku si vysloužil přezdívku generál pro tresty zastřelením. Ve fotopublikaci Štefánik ve fotografii - vyšla v roce 1936, vydaly ji společně nakladatelství Orbis a Čin - je na 98. (celostránkovém) snímku zachycen gen. Štefánik v rozhovoru právě s gen. A. Grazianim. Snímek působí sice velice idylicky, ale my již víme své.
Ale pryč od jednoho vojenského grázla a podívejme se na důvody proč vůbec legenda o veliké bitvě na pahorku Doss Alto tak rychle a pružně vznikla. V únoru 1916 vznikla v Paříži Československá národní rada jako reprezentativní orgán zahraničního odboje z iniciativy T. G. Masaryka, E. Beneše, M. R. Štefánika a dalších exilových politiků. Pro zdar čs. zahraničního odboje a jeho přijetí dohodovými mocnostmi považovali hlavně zmínění politici vybudování a zasazení vlastního vojska do bojů za rozhodující krok. Bez větších problémů se to dařilo již od počátku války v Rusku a ve Francii, ale v Itálii se tento záměr nedařilo realizovat. Důvodů bylo několik, detailně jsou popsány ve výborné knize Josefa Fučíka: Doss Alto – mýtus a skutečnost, vydalo nakladatelství Epocha v roce 2014. Knihu, z níž čerpám většinu informací o bitvě na Doss Alto, vřele doporučuji k přečtení hlavně profesionálním vojenským historikům. Za této složité situace, uvědomme si, že konec Veliké války se nezadržitelně blížil, bylo potřeba z pohledu zmíněných politiků stůj co stůj doložit hrdinské vystoupení čs. legií na straně dohodových mocností i na italské frontě. K tomu malá historická poznámka. Itálie bojovala na straně dohodových mocností poté, co v roce 1915 zrádně a tajně podepsala smlouvu o přeběhnutí k Dohodě za příslib připojení rakousko-uherských území s převahou italského obyvatelstva k Itálii. Za nezdarů legionářských jednotek v bojích v masivu Monte di Val Bella a na řece Piavě přišla bitva u Doss Alto doslova v poslední chvíli jako na zavolání. A tak již nestálo v cestě k zrození legendy, která byla za první republiky uměle přiživována bohatou legionářskou literaturou a významnými politiky. Jak by také ne, když u jejího zrodu stáli rovněž dva prvorepublikoví prezidenti.
Ještě osobní zkušenost k legionářské literatuře. Po revoluci 1989 jsem bez větších problémů nakoupil za relativně rozumný peníz hodně prvorepublikových publikací kolem působení čs. legií v zahraničí. Bylo to tím, že zájem o ně byl minimální. Bohužel v malém bytě se mi už nedostávalo místa, tak jsem se někdy kolem roku 1996 rozhodl sbírku legionářské literatury obětovat, tj. odnést ji do antikvariátu. Dostal jsem za ni méně, než jsem za ni utratil, ale bylo to logické, zájem čtenářů v té době nebyl stále valný. Dnes je situace zcela jiná, když se něco zajímavého o legiích z doby první republiky v antikvariátech objeví, obratem je tento materiál prodán za velice slušný peníz. Důvodů vzrůstajícího zájmu o historii čs. légii je několik, osobně si myslím, že je to především proto, že zájemci o tuto zajímavou a krutou etapu našich moderních dějin chtějí poznat pravdu o čs. legiích bez ideologického a propagandistického nánosu. A to je jenom dobře. V každém případě bychom měli i dnes v mladých lidech pěstovat hlubokou úctu ke všem obětem Veliké války, bez ohledu, zda to byli prostí civilové nebo vojáci, kteří bojovali na jedné či druhé straně válečné fronty.
Snad tohle krátké povídání alespoň v několika čtenářích probudí nejen zájem o legendy jako takové, obvykle je to docela poutavé čtení, ale naučí je zamyslet se i nad jejich původem, postupným historickým vývojem a vůbec dívat se na legendy z různých pohledů. O nic jiného mi nešlo.
V Brně 10. až 15. 12. 2014.