Dušan Polanský
Jsem jenom průměrným milovníkem filmového umění. Na prvních třech pozicích oblíbenosti mám filmy: V pravé poledne (1952), Sedm statečných (1960) a Počátek (2010). První dva jste určitě viděli, třetí snad. Na Počátku je hned poznat, že je dílem jediného tvůrce, a opravdu, autorem, producentem a režisérem filmu je Christopher Nolan. Viděl jsem jej v kině tentýž rok, co byl uveden do distribuce, tedy v roce 2010, ale přiznám se, že při prvním shlédnutí jsem se na děj nedokázal zcela soustředit kvůli osobním důvodům. Děj jsem lépe pochopil až při dalším shlédnutí v TV, při třetím jsem si již vychutnával složitou strukturu celého děje, a když mi bude dopřáno jej shlédnout počtvrté, tak už si budu vychutnávat dialogy.
Počátek (v originálu Inception) je film o snaze vložit myšlenku do mysli mladého a jediného dědice velikého hospodářského impéria. Jak ale víme, opravdoví psychoanalytici zasunuté představy, myšlenky či jejich projekce se snaží číst a interpretovat, ale v žádném případě nám nic nového do mysli nevkládají. Vkládání myšlenek vždy dělali a dělají šarlatáni a politici, což někdy vyjde na stejno. K vložení myšlenky v zmíněném filmu má posloužit speciální přístroj a především sny, ty dokonce ve třech úrovních, tedy kdy první je vnořen do druhého, ten do třetího, a aby toho nebylo málo, v závěru se protagonisté dostanou až do syrového podvědomí, tzv. limba, z něhož se vrátit do reality nemusí být vůbec jednoduché, pokud se to nepovede, zůstanete ve vegetativním stavu do konce života. Navíc v různých úrovních snů plyne čas rozdílně. A pokud má vložení myšlenky dobře dopadnout, musí se ze všech úrovní snů všichni vrátit (tedy probudit do reality) najednou, což není vůbec jednoduché. Synchronizace dá Cobbovi (Leonardo Di Caprio) a jeho týmu pěkně zabrat, dokonce v jedné kritické situaci přestane fungovat i gravitace.
Pokud jste film ještě neviděli, doporučuji si předem přečíst na netu děj filmu. Jenom se domnívám, že ten, který jsem četl, asi obsahuje malou nepřesnost v delegování funkcí Cobbova týmu: dle mě architektem všech úrovní snů je studentka Ariadne a „správci“ jednotlivých snů v pořadí od první do třetí úrovně jsou Yusuf, Arthur a Ariadne. Každá úroveň takového správce musí mýt, jinak by nebyl v závěrečné fázi možný synchronizovaný návrat (tedy ve stejném okamžiku) ze všech 3 úrovní, nakonec kvůli komplikacím dokonce i z limba. Každý správce musí v správném čase (nezapomeňme, že ten běží v jednotlivých úrovních různě) realizovat tzv. kopanec, což je výraz pro akci, která spustí probouzení všech protagonistů děje do reality.
Ale proč píšu právě o tomto filmu v této nelehké době? Ani ne tak proto, že má rád knihy či filmy, kde se děj točí kolem snů, či proto, že o sny se trochu zajímám, nakonec jsem o nich napsal i několik střípků, např. ten O snech, ale především proto, že v těchto těžkých covidových časech, jsem si vzpomněl, že ve filmu Cobb je přesvědčen, že myšlenka je stejně odolná jako virus. Věřím, že to s virusem SARS-CoV-2 a jeho mutacemi není pravda, protože některé myšlenky jsou zde pěkně dlouho, často celá staletí, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou k prospěchu lidstva. A když si představím, že SARS-CoV-2 by tu byl stejně dlouho … Opravdový epidemiolog – nemyslím tedy žádného ze současných rychlokvašáků – nám sice potvrdí, že viry jsou zde také málem od nepaměti, a že většinou s nimi fungujeme bez větších problémů. Pravda to sice je, ale bohužel pouze s drsnými výjimkami. Pokud jde o zmíněné výjimky z poslední doby, tak nám v současnosti dává pořádně zabrat koronavirus SARS-CoV-2 a jeho mutace, lidstvu po Velké válce ničivě škodil smrtící virus způsobující španělskou chřipku. Ten vyvolal pandemii, které podlehlo na světě přibližně 50 milionu lidí, což při tehdejším počtu obyvatel celého světa je obrovské číslo. Dnes nás zde žije 3,5 krát více. Takže raději ať platí pravidlo, že myšlenky jsou o hodně trvalejší a odolnější než virusy.
A vůbec si myslím, že nejen žádný konkrétní virus, ale ani sen – když už si o snech povídáme – není tak odolný a životaschopný jako dobrá či špatná myšlenka. Je to již nějaký rok, co jsem byl lehce zatažen v společnosti kolem většího stolu – pochopitelně ne v žádné vzdělávací či vědecké instituci, ale ve vinotéce – do povídání kolem snů, což uznáte, že je docela háklivé téma, jelikož nic není tak intimní jako právě naše sny, které ventilují to, co máme dobře ukryto v podvědomí. Jedna starší dáma přitom uvedla, že s těmi sny je to vůbec nějaké divné, že v mládí se zamilovala mladíka, který jí bohužel dal vale, ale že ho dodnes miluje, často na něj myslí, ale přesto se jí nestalo, aby se jí objevil alespoň v jednom snu za dlouhá desetiletí, která již od jejího zamilování uplynuly. Starší pán, který u toho také byl, a dokonce působil sečtěle, pronesl rozhodně, že to není možné, že přece alespoň občas musí onen mladík do jejich snů vstoupit, či už v dobrém nebo ve zlém. Já jsem si dovolil vyslovit názor, že možná proto se neobjevuje ve snech oné dámy, že stále na něj myslí, dokonce o ní otevřeně mluví, tedy že nenaplněnou lásku se nesnaží potlačit, tedy zasunout kamsi do podvědomí, odkud by se opravdu mohl mladík vynořit pouze ve snech. Pokud si vzpomínám, již zmíněný starší pán ještě kontroval, a dal k dobru freudovský názor, že je to proto, že mladík ve snu vystupuje, ale jako něco jiného, tedy jako určitá projekce. Ovšem dotyčná dáma odpověděla rozhodně, že to je pěkná blbost, že o žádných projekcích nic neví. Tak či onak musím přiznat, že ani můj názor, o jehož pravdivosti jsem docela přesvědčen, veliký úspěch nenaznamenal, a tak už jsem raději mlčel. Stejně se pak povídání přesunulo kamsi jinam.
Když už se bavíme o snech, hlavně v beletristické literatuře, ale často i při přání něčeho dobrého někomu blízkému či dětem se setkáváme s pojmem růžového snu. Nevím jak vy, ale já nikdy takový sen neměl, tedy za dobu, kdy jsem si schopen sny nějak vybavit, a konec konců to dost odporuje smyslu a funkcionalitě podvědomí, coby trezoru na vše nehezké, co nás v životě potkává. Když už, tak mám pouze představu jenom o vyspání do růžova, což po absolvování dvou operací prostaty, a kdy v noci chodím obvykle dvakrát čůrat je to opravdu dlouhé roky, cca 25 let, jenom představa.
V každém případě si myslím a dokonce věřím, že myšlenky coby jenom jedné generace lidí dalece přetrvají délku existence toho, kterého konkrétního viru, a že i SARS-CoV-2 a jeho mutacemi v krátké době odejde a zůstane jenom v našich přetrvávajících myšlenkách z pokolení na pokolení. To si jistě přeje většina z nás.
V Brně 23. února 2021.