Dušan Polanský
Proč mě vůbec napadlo tenhle střípek napsat? Důvody jsou dva: mrňavý a nemrňavý. Začnu tím prvním a celý střípek zakončím tím druhým. Na schodištním mezipatře, po němž chodím v práci z a do mé kanceláře, je v umělohmotném vědru veliká kytka; říkám jí ibišek, i když popravdě nevím, zda to ibišek vůbec je. Kdysi mi jedna sympatická dáma vysvětlila, že kytka se nemá pěstovat ve vědru. Že když už, tak vědro by mělo mít dolu otvor a mělo by být podloženo miskou na záchyt vody. Což o to, v tomto s ní souhlasím, jako že Minkowského prostor je čtyřrozměrný, ale nemohu souhlasit s jednáním nějakého Necitu, který zalil kytku asi před deseti dny jarovou vodou nebo něčím podobným. Kytce teď žloutnou a opadávají listy, nezbývá mi nic jiného, než doufat, že ten úder vydrží. Tím Necitou je asi dáma, poněvadž na poschodí neznám muže, který by se namáhal jen tak od sebe kytku zalít. Takže nemám rád, když někdo zalívá kytky vodou, v níž je chemie. Pokud dotyčný Necita je tak šetrný i doma, budiž mu odpuštěno, jestliže ne, ať si jej Ďábel odnese do pekla.
Také nemám rád, když mi někdo koupí ve vinotéce dvoudecku vína. Do vinotéky chodím, abych si v poklidu, snivě vypil svoji pravidelnou každodenní dvoudecku. U vína nestojím o vášnivé diskuze, veliké kameradenschafty apod. Není snad proto, že bych si myslel, že jsem o něco více než hosté kolem, to určitě ne, je to jenom projev úcty k dobrému vínu, jež si zaslouží býti popíjeno a vychutnáváno v pohodě. Aby se tak stalo, chce to spíš nemluvit a vše kolem sebe vnímat jenom tak bezděčně, jako když svěží letní vánek nám hladí tváře při procházce polem. Minulý týden jsem docela výjimečně vypil dvě dvoudecky, jednoduše jedna mi nestačila. Jenomže co Bakchus nechtěl, dva chlápci mi objednali každý po dvoudecce, že jsem jim kdysi něco dobře poradil; nevím sice co, ale budiž. Jenomže vypít osm deci vína je na mne již moc, ne snad, že bych to jakž takž neunesl, ale již to považuji spíš za chlastání a ne vychutnávání vinného moku a atmosféry vinotéky. Nemluvě o tom, že člověk ze zbytku dne toho již moc nemá, neboť je lehce pod párou, vznáší se jako motýlek.
Když už jsme u vína, nemám moc rád vína červená. Je to tím, že červené víno mi připomíná odchod mého brášku, kterému chyběl jeden jediný den, aby se dožil jednoho roku. Odešel v noci, a červené víno mi dodnes připomíná barvu oné noci. Tehdy jsem byl školou nepovinné dítě, a přesto jsem celou noc dokázal nespat. Máma, táta i babička mě přesvědčovali, abych si šel lehnou, že jsem ještě malý, ale já jsem s pláčem odmítnul. Celý zbytek noci jsem probděl u malého brášku. Usnul jsem až začalo svítat. Čím jsem starší, tím si tuhle smutnou událost více a více spojují s barvou červeného vína, proto budiž mi odpuštěno, že někdy s nijak neodůvodněným nepochopením pozoruji lidi, kteří popíjejí červené víno.
V poslední době rovněž nejsem potěšen, když nějaký čtenář nebo čtenářka chce, abych mu málem na zakázku něco napsal. Je to podobné, jako když požádáte jakéhokoliv umělce, aby vám podle vašich jakýchsi mlhavých, nejasných představ něco vytvořil. Umělecké dílo – tím nechci říct, že moje texty do této kategorie patří – se má vybírat podle jednoduchého kritéria: líbí, nelíbí. Tedy pokud nejde o investici, u té musí člověk uvažovat i kapánek jinak. Zařekl jsem se, že nic na základě prosby či přání kohokoliv již nenapíšu. Také nemám rád, když někdo na mé výtvory útočí z titulu paranoie. Nemohu za to, že se shodou náhod někdo má při četení mých textů pocit, že jsem se mu dostal pod kůži. Je to opravdu jenom shoda náhod, vždyť co já vím o životě mých čtenářů? Skoro nic. A i když mi některý čtenář něco o sobě sdělí, syrová pravda může být někdy zcela jiná. Kdo si nepřidá nějaký ten nezasloužený bodík k dobru?
Rovněž nemám rád silně modifikované kuchařské recepty. Před nedávnem jsem v nějakém časopisu narazil na recept na italskou polévku. Docela se mi pozdával, tak jsem si jej vystřihl, odložil a že jej vyzkouším. Jenomže když mělo teď dojít ke kuchtění, výstřižek ne a ne najít. Hledal jsem jej dvě hodiny a na oltář klidu a pohody jsem položil několik hodin vzteku. Než jsem zcela rezignoval, začal jsem recept hledat na Internetu. Matičko skákavá nekuchařská, těch receptů na italskou polévku, přitom mám pocit, že ani jeden z nich nestojí ani za zlámanou grešli. Jistě fantazii se ve vaření meze nekladou, dokonce je vítána, ale svůj recept nemohu nazvat italskou polévkou, když ani nevím, jak se obvykle tradiční italská polévka v Itálii vaří. V mých receptech, když již něco nazvu oficiálním názvem, např. Kološvárské zelí, tak když si jej uděláte podle mého receptu a dáte si jej v Centrální tržnici poblíž Dunaje v Budapešti, tak nesmí být v tom veliký rozdíl, maximálně v množství kvalitních surovin, těch pochopitelně bude více v jídle, které si připravím sám. Když už jsme u jídla, tak nemám rád těstoviny, vepřo knedlo zelo, svíčkovou a moderní saláty s těstovinami. Jestliže už salát, tak z obchodu rybí s jogurtem nebo v nálevu najemno nastrouhané zelí s trochou cibulky případně křenu či klasický okurkový salát. Když už nějaký recept vyšpekulujete, jednoduše mu dejte název a máte nejen vystaráno, ale i čisté svědomí. Já jsem také něco - snad vzdáleně na způsob italské polévky - vyšpekuloval: Polévka podle Polanského.
Nemám rád místa, které ve mně vyvolávají smutné vzpomínky. Pokud to jenom trochu jde, vyhýbám se těmto místům jako Ďábel krucifixu. Vím, že hodně lidí je tzv. splachovacích, kupříkladu klidně si sednou s někým jim právě teď blízkým např. do restaurace, v níž se rozešli s někým jim tehdy blízkým. Zdůvodní si to logicky, vždyť restaurace za to nemůže a život jde přece dál. Pravda to jistě je, ale u mě to takhle jednoduše nefunguje.
Slíbil jsem tohle jájování ukončit nemrňavým důvodem, který mě rovněž motivoval napsat tenhle střípek. Jak jsem již uvedl výše, mám rád klid při své dvoudecce bílého. Jenomže když vám náhodou u dvoudecky moralizuje někdo, o němž víte, že parazituje na amorálním zbohatnutí rodinného příslušníka, tak se slušný člověk asi neudrží a pošle jej někam s uvedením důvodu. No a když vám takový grázl začne vyhrožovat, že s vámi někdo – pochopitelně ne on, na to je zbabělý – zatočí tak, že budete koukat, přesněji, že již v životě koukat nebudete vůbec, tak určitě nejak zareagujete. I já jsem zareagoval, začala strkanice, padla ostrá slova na obou stranách. Ač grázl vyhrožoval právníkem a policií, tak pochopitelně nikoho nezavolal. Ale nejde mi o jednoho grázla, takových tu fungují celé grupy. Chci jenom říct, že nemám rád lidi, kteří moralizují a sami si užívají majetku nelegálně získaného někým jiným. Když už žerou, ať nemlaskají a nelezou mezi nás obyčejné a slušné lidi. Ať si zalezou na své haciendy, do drahých restaurací a hotelů, golfových klubů, na jachty a já vím ještě kde, ale ať neotravují vzduch nám obyčejným lidem. Nikdy jsem nechtěl dělat profesi, kde se člověk či chce nebo nechce moralizování nevyhne, jako je tomu např. u učitelů, vychovatelů, psychologů, politiků, policajtů. Důvod je ten, že si dovedu živě představit, jak je moralizování ošidné. Může se vám lehce stát, že profesně moralizujete jiným, ale přitom sám u sebe nebo ve své rodině si pořádek sjednat neumíte. Takových životních profesních proher jsou tisíce. Jediná profese, po níž jsem v mládí pošilhával a přitom je asi nejmoralističtější, byl katolický farář. Jenomže již tehdy jsem tušil, že bych nedokázal utlumit svoji touhu po ženě, tak jsem raději nerizkoval. Paradoxem je, že moralizování se asi těžko vyhnou i bezcitní kariéristé, lumpové, zločinci, podrazáci či vykutálenci, kteří nám halasně hlásají ušlechtilé myšlenky, přitom ale sami se chovají neušlechtile. Ale dost o moralizování, abych také nemoralizoval. Raději vám i sobě na závěr popřeji, abychom této a podobné sebranky potkávali v životě co nejméně. A když už ji potkáme, čemuž se asi nikdo z nás nevyhne, buďme ostražití a jestliže nebude zbytí, odvážní a rozhodní. V tom nám všem pomáhej i Bůh.
V Brně 12. února 2013.