Podzimní drobnosti
Dušan Polanský
Podzim mám rád jako většina lidí hlavně kvůli pestrým barvám listnatých stromů, které v celcích vytváří na stráních neopakovatelná pestrobarevná panoramatická plátna namalována pestrou paletou všech možných okrů, sien, umbrí, žlutí a hnědí. Kdo by se rád neprošel cestičkou pokrytou popadaným listím a nevychutnal si jeho nenapodobitelný šustot? Jenomže abychom si podzimu užili v plné parádě, musíme vyrazit z teplých domovů a hospod na čerstvý chladný vzduch, někam tam, kde je hodně listnatých stromů.
Se starší dcerou a vnoučaty jsme předminulý víkend byli na procházce podél řeky Svitavy v Obřanech. Známá trasa vede podél řeky Svitavy po Břehové, pak Cácovickým ostrovem až k Tomkovu náměstí. Malá Jindra jela na kole bez pedálů, teď se tomu říká moderně First Bike, odrážení a jízdu brala dost zvesela, takže jsem ji musel hlídat, aby neskončila v řece nebo na stromě a nenatloukla si hlavu. Přilba by jí sice něco u nárazu platná byla, ale na to se spoléhat nedá. Občas si udělala pauzu, vyválela se v listí jako prasátko v hnoji a já ji trpělivě oprašoval. Zvládli jsme to spolu několikrát. A popravdě jsem jí to válení v suchém listí docela záviděl, jenomže coby důchodce válejte se v listí, někdo vás uvidí, poslušně nahlásí a skončíte v cvokárně.
Měli jsme štěstí i na sport. Na fotbalovém hřišti jsme asi čtvrt hodinku sledovali vytrvale nadávajícího golmana snažícího se dirigovat mužstvo za trenéra. U jeho nadávek jsem spokojeně popíjel chladné pivo, Jindra seděla na lávce a rovněž spokojeně kousala malé bramboráčky. Vnouček Vojtíšek již tak spokojen nebyl, ručel jako tygr, čímž mi dával jasně na srozuměnou, že v kočárku v poloze ležmo na břiše se mu moc nelíbí, jelikož toho moc nevidí; ještě totiž nezvládá sezení. Takže pivo odložit, teple zabaleného jej vzít do náruče a ukazovat mu krásy podzimu a fotbalu. Hned se uklidnil, ale zase ne na moc dlouho, jakmile napjal své tělíčko jako luk a vymrštil nohy, znamenalo to pokaždé: „Dědo, nestůj tu jako kůl, pohyb, chci vidět něco nového!“ Kousek dál, na ragbyovém hřišti, se zase mydlily mladé holky. Tenhle sport má Jindra obzvláště ráda, je nadšena z toho, jak se všichni perou o balon ve tvaru rotačního elipsoidu. Očička jí u soubojů, tedy spíš rvaček, září a borce či borkyně povzbuzuje. Zvlášť má ráda mlýn, to vždy soustředěně kouká, kdepak se míč objeví. Umím si ji představit, jak na takovém hřišti dovádí, energie na rozdávání má zatím habaděj, tak proč by občas nějakou tu sportovní ránu nemohla i vyfasovat. Bude to přípravka na životní rány, kterým se slušný člověk nevyhne.
V neděli 20. října jsme si výlet zopakovali, jenom po jiné trase. Tentokráte jsme vyrazili autobusem MHD k oboře divokých prasat pod Kohoutovicemi a odtud zpět po svých Údolím oddechu do Bystrce. Oba naši trpaslíčci svůj výkon z minulého víkendu zopakovali. Ale tyhle věci mi nevadí, myslím si, že děti se moc nevychovají zákazy, ale spíš poctivou láskou. A když vám za dokonalého bezvětří přeje krásné počasí, co jiného chcete dělat, než rozdávat lásku. Pokud máte štěstí, možná nějakou tu dávku záření lásky i obdržíte. Je vůbec zajímavé, že na různá fyzikální záření máme fyzikální jednotky a umíme naměřit příslušný kvantitativní údaj, ale na dávky lásky ne. Možná, že časem. Pak se již ani zamilovaní nebudou dohadovat, kdo koho miluje více. Důmyslný přístroj ukáže přesnou hodnotu a bude jasno. Říkáte, že málo pravděpodobně? Asi ano, ale nechme naději žít.
Při obou výletech malá Jindra pečlivě vyhledávala šípkové keře. Jakmile nějaký spatřila, natáhla ručičku směrem k němu a zahlaholila: „Ššípky.“ Přeji jí, aby jednou chodila na podzim na procházky do přírody s někým jí moc blízkým. Přinesou si domů několik hezkých větviček z šípkového keře a ty pak jim ve váze v bytě budou připomínat nejen krásy podzimu, ale i krásu jejich vztahu. Já jsem již pragmatičtější, říkám si, že jednou konečně musím ukuchtit šípkovou omáčku s kančím. Jenomže, kde mám sehnat kvalitní kančí maso, když nejsem myslivec?
Jsou i podzimní resty. Zahrádka není připravena na zimu, zatím jsem vůbec nezačal rýt záhony. A tak jsem se dnešek, středu 23. října, rozhodl obětovat na oltář rytí coby den dovolené. Ale popravdě jaképak obětování, když si na čerstvém vzduchu můžete lehce potrápit tělo. S rytím jsem to ale po minuloroční špatné zkušenosti - šest týdnů mě bolely záda - nepřeháněl, poryl jsem pouze tři větší záhony. V každém případě je to lépe, než se potit a dýchat zatuchlý vzduch v nějaké uzavřené posilovně s upocenci. Omlouvám se těm, kteří tam chodí jenom kvůli očumování cvičenců druhého pohlaví, někdo i stejného.
Jsou i podzimní smutnosti. V sobotu jsem byl na Lesné. V paneláku, kde bydlí dcera, osazuje firma nové vstupní dveře a rovněž dělá zcela nový vstup. V pátek to řemeslníci brzy odpoledne zabalili a nechali přede dveřmi pořádnou díru, tak půl metru hlubokou a metr a půl širkou přes celý vstupní chodník. Jenomže v domě bydlí i řada starších lidí, Lesná je totiž nejstarší brněnské sídliště. Jeden z nich, starší pán o berlích, se pokoušel tuhle zákeřnou překážku zdolat – bohužel jsem si toho všimnul pozdě –, ale nepovedlo se mu to, ještě štěstí, že udržel balanc a zůstal sedět na studeném chodníku. S dcerou jsme mu pomohli. Krásně urostlý, vysoký a inteligentní muž. Vlasů tak třikrát více než já. Nejen v mládí se musel ženám líbit. Dozvěděl jsem se, že je již po dvou CMP (cévní mozková příhoda). Dcera mi v neděli při procházce údolím oddechu sdělila, že viděla, jak jej odváží sanitka. Bydlí v třetím patře v domě bez výtahu, nechci ani myslet na to, co to pro něj a ty, co o něj pečují, znamená a bude znamenat. Paneláky jsou klece pro mladé a kobky pro staré. Jenomže kam chcete všechny ty lidi ve městě nacpat?
Jsou i podzimní konstatování. Jedno je tady: končí nám ve vinotékách burčák. Kdo má rád svatomartinské, může se již těšit na 11. 11. na 11 hod. a 11 minutu. Já jej moc nemusím. Teď mě čeká malý košt červeného, dostal jsem jej darem z Francie, je to archivní červené z roku 2006 Château La Croix des Lamberts, podle doplňkové etikety získalo stříbrnou medaili v roce 2010 na jakési mezinárodní výstavě. Normálně červené nepiju ze dvou důvodů: jeden je moc osobní, druhý sice také osobní, ale zcela jinak než důvod první, v našich červených vínech cítím trpkost a dost kapánek myší ocas. Je pravda, že např. francouzská červená vína jsou více cítit ovocem, co také mnohým nemusí sedět. Každý jsme holt jiný. No uvidím, jak se předvede stará dobrá Francie, ale v každém případě zůstanu u Pálavy a Tramínu červeného, který je bílý.
Jsou i podzimní škleby. Několik čtenářů zaujal střípek Blbé náhody a v e-mailu mi vylíčili své blbé náhody, bylo by jich málem na knihu povídek. V této souvislosti si vzpomínám na velice čtivě a s humorem napsanou knihu povídek – vyšla v roce 1981, dnes je již zcela zapomenuta – polským novinářem Jerzy Urbanem Podvodníčci a zlodějíčkové, v níž téměř na šestiset stránkách líčí skutečné pitoreskní příběhy z polských reálií převážně šedesátých let. Také kolegyně z práce mi v e-mailu vylíčila rodinné blbé náhody, to ale ještě netušila, že již další den ji potká další blbá náhoda. V pondělí mi s hořkým úsměvem referuje, že v pátek v Knihovně Jiřího Mahena v Dětském oddělení – kde byla na soutěži se dvěma syny; kluci jako lusk – jí dvě mladé cikánky málem ukradly příruční tašku. Ještě štěstí, že si toho všimla včas, a rozhodně konala nejen ona, ale i personál knihovny. No a že si opět vzpomněla na můj střípek popisující krádež mého mobilu. Doufám, že již podobný střípek nenapíšu a rovněž čtenáři budou mít zcela jiné důvody, aby mi psali. Přeji všem hezký zbytek podzimu. I podvodníčkům a zlodějíčkům, ale tak nějak po našem, ne po jejich!
V Brně 23. října 2013.