Dušan Polanský
Starší dcera mi doporučila přečíst si knihu od amerického psychiatra Gordona Livigstona Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý s podnadpisem Třicet pravd, které je nutné znát; vydalo nakladatelství Beta, 2006. Na Internetu jsem zjistil, že v češtině vyšly od téhož autora minimálně ještě dva další tituly: Jak milovat a O strachu a odvaze. Důvod dceřina doporučení je zřejmý, píšu na svých www stránkách střípky, které se občas potýkají s životem a na jedné ze svých stránek mám i několik mých postřehů odkoukaných ze života, takže je docela možné, že mě zaujmou i krátké črty o životních pravdách z pohledu zkušeného soukromého psychiatra. Že jí se kniha velmi líbila, že není psaná povrchně, čerpá dost ze životních zkušeností a psychiatrické praxe autora. S jejím názorem všeobecně souhlasím, k tomu bych dodal, že kniha je psaná hutně, s velikou bystrostí a je poznat, že autor je na tom s IQ velice dobře. Určitě lépe než já.
Livingstonovu knihu jsem si pozorně přečetl, třebaže čtení jakékoliv beletrie se poslední roky vyhýbám jako bohatí placení daní. Nebyl to ztracený čas. Minimálně to byla konfrontace stylu a jasnosti psaní a uznávám, že Livingston je v stylistice, v hutnosti a jasnosti vyjádření myšlenek o hodně lepší než já.
Po všeobecné chvále začnu tím, co mi na knize dost vadí. V knize pod číslem 23 je uvedena tahle pravda: Nikdo nemá rád, když se mu říká, co má dělat. Souhlasím. Autor si je téhle pravdy ale nějak málo vědom, jelikož opakovaně zdůrazňuje, že pacientům jako hlavní lék málem vždy ordinuje změnu a že bez váhání se rozloučí s těmi pacienty, kteří chtějí svůj životní problém vyřešit bez zásadní životní změny. Že takovým pacientům neumí pomoci. Mám pocit, že zásadní životní změnu vnímá autor jaksi abstraktně, bez návaznosti na ekonomickou situaci a reálné schopnosti a možnosti svých pacientů. Pro Livigstona změna je triviální záležitost, stačí chtít. Možná je to tím, že autor, ač byl jako dítě adoptován, vyrůstal v bohaté rodině, vystudoval medicínu, coby vojenský lékař nebyl na tom určitě finančně zle, a po odchodě z americké armády – doživotní výsluhy jsou tam až moc slušné – bez problémů si mohl otevřít soukromou praxi, takže nikdy nepoznal na své vlastní kůži existenční problémy. Asi i jeho pacienti jsou na tom ekonomicky dobře, za konzultace či léčbu jistě platí, takže odhodlat se ke změně není pro ně až takový veliký problém. Snad budete souhlasit, že něco jiné je změnit např. profesi, pokud mám finanční rezervu, bydlím ve svém, než když bydlím v nájmu a žiju z ruky do úst a výpadek jednoho jediného platu pro mne znamená nezaplacení nájmu a pokud se nedomluvím s pronajimatelem skončím na ulici. Osobně jsem nikdy v tak kritické situaci nebyl, ale několik takových smutných příběhu jsem v životě osobně poznal. Autor asi nezná veledůležitou životní pravdu: Sytý hladovému nevěří, jelikož ji neuvádí. Také jsem poznal a znám několik lidí, kteří byli nebo jsou na tom inteligenčně docela dobře, ale pocházejí ze skromných poměrů, v nichž jim nebylo dopřáno řádné výchovy a vzdělání, a tak žili či žijí těžký život. Když už jsem za změnu vybral příklad změny povolání, tak je všeobecně známo, že právě lékaři a právníci zásadní změnu své profese téměř nikdy nedělají. Důvody jsou zřejmé. Něco jiného platí např. pro technické inženýry, po revoluci v roce 1989 a rozpadu průmyslu přišly o zaměstnání tisíce inženýrů, pokud vím, ani jeden si nestěžoval, jednoduše začali dělat zcela jiné profese. Ovšem tuhle změnu nedělali na základě doporučení konzultanta, ale vynutil si ji život, neboť jinak by většina z nich skončila jako bezdomovci. Pochopitelně je mi jasné, že autor má na mysli i jiné změny než profesní, změny související s jinými aspekty osobního života jeho pacientů, ale přesto, žádná změna v životě člověka není něčím abstraktním, vždy je úzce provázaná s duševními a praktickými schopnostmi člověka a jeho ekonomickou a zdravotní situací. Zmínka o téhle vazbě na požadavek zásadních změn v životě při řešení životních problémů mi v knize explicitně chybí. Jsem přesvědčen, že většina dospělých lidí netouží v životě po změnách, ale po životních jistotách. Život by byl jistě zajímavější, kdybychom netoužili po životních jistotách, ale také podstatně těžší. Krutá pravda v kontrastu ze sny a plány z mládí, ale jednoduše i takoví jsme, jelikož materiální podmínky života jsou primární, a je jedno, zda se nám to líbí nebo ne.
Teď k samotným pravdám. S mnohými pravdami v knize bez výhrad souhlasím, jako např. s tou, že problémy starších lidí jsou často vážné, ale jen zřídka zajímavé. Hodně starých lidí tuhle pravdu poznává den co den na své kůži. Pokud zcela náhodou přijde na tuhle pravdu hovor, vždy je uklidňuji, že utrpení podobné tomu jejich nemilosrdně dostihne málem každého člověka, takže je to docela spravedlivá pravda. A z podstaty spravedlivé pravdy jsou vždy ty správné pravdy. Jenom škoda, že většinou patří k těm smutným pravdám.
O mnohých pravdách bych sice dokázal diskutovat, ale nakonec bych dal za pravdu autorovi, jako např. u již zmíněné rady: Nikdo nemá rád, když se mu říká, co má dělat. Také nemám rád, když mi někdo něco radí, ale neplatí to na 100 %. Jsou situace, kdybych radu uvítal, problém je, že v těchto případech se konkrétní rady nedočkám. Respektive rada je tak všeobecná, jako že podle dialektiků vše se vším ve Všehomíru souvisí. Pravda to je, ale za ní si nic nekoupíte. Ale možná je to jenom moje osobní zkušenost, prostě mám pech.
Najdou se i pravdy, které člověk bez výhrad akceptuje, jako např. pravdu č. 22: Láska ne neztrácí ani po smrti. Chci upozornit, že autor se ve výkladu soustředil jenom na lásku k dětem, což ale chápu, jelikož autor ztratil po těžkých nemocech dva syny. Osobně jsem nikdy ani sekundu nepochyboval, že drtivá většina rodičů po ztrátě svého dítěte myslí na něj ne jenom občas, ne jenom každý den, ne jenom každou hodinu, ale stále, každý okamžik svého života, a jinak tomu nemůže být ani v poslední chvíli jejich života. Stejně by tomu bylo u většiny prarodičů při ztrátě vnoučete. Ztratil jsem tři mladší sourozence, ale přesto jsem přesvědčen, že i taková veliká ztráta je jenom zlomkem bolesti rodičů a prarodičů při ztrátě dítěte nebo vnoučete. Přímo alergický jsem na průpovídky typu: co se stalo, stalo se, to se již neodstane, život jde dál. Ne, náš život po ztrátě dítěte či vnoučete již nejde dál, jelikož s námi nejsou ti nejdražší, ti co jsou pokračováním našeho života, když mi zde již nebudeme! Po tak bolestné ztrátě se vracíme do minulosti, abychom nalezli alespoň kousek smyslu pro naše konání v životě přítomném, v životě, který směřuje nemilosrdně vpřed. Ale jak je to v případě lásky muže a ženy? Na tenhle tenký led se autor v téhle knize nevydal. Možná že tak učinil v již zmíněné knize Jak milovat, ale tu již v plánu číst nemám. Třicet pravd pro život od jednoho autora je pro mne až až.
V knize jsem objevil i pravdu, s níž vůbec nesouhlasím, takže z mého pohledu je to lež. Tahle autorova pravda je uvedena pod číslem 25: Bojíme se nesprávných věcí. Čerta starého, bojíme se správných věcí! Kdyby tomu tak nebylo, muži by vzorně platili alimenty na své děti, na které se vykašlali kvůli mladší a hezčí ženě; nebyly by věznice plné darebáků všeho druhu; silnice by nebyly plné pirátů cest; manželé by se tolik nerozváděli; politici a státní zaměstnanci by nebrali úplatky; zloději by nevykrádali byty a chalupy; zaměstnavatelé by nezaměstnávali načerno pracovní sílu a neměli by odvahu nevyplácet zaměstnancům mzdu atd. Jistě si tento výčet lumpáren dovedete sami ještě rozšířit. Nemluvě o podrazech v práci, nesplněných slibech, falešných řečech o duchovních hodnotách a přitom většina z nás jenom kalkuluje. Většina z nás se bojí porvat na život a na smrt za své blízké v případě, že jim někdo nehezky ublížil. Přitom jak často teatrálně vykřikujeme, že mi bychom s lumpem, co provedl něco moc ošklivého, pořádně zatočili, dali ho pověsit či zastřelit nebo mu dali provést ještě něco horšího. Přitom je to většinou jenom křik zbabělců. Mnozí horlí pro přísné definitivní tresty, ale kdyby je měli vykonat, třásli by se jako sulc. Výkon spravedlnosti jsme úplně přesunuli na orgány v trestním řízení a věznice; přece žijeme v demokracii, jaképak biblické: Oko za oko, zub za zub! Ještě štěstí, že čest nám zachraňují grázlové, ti si vyřizují účty mimo oficiální instituce.
Podobnou nepravdu jsem našel pod číslem 7: Buď smělý a dostane se ti pomoci. Nechci se zbytečně rozepisovat, jelikož autor se tu dovolává svého odchodu z armády a zapojení se do boje za ukončení války ve Vietnamu. Tenhle typ davové smělosti na mě působí dost nepřesvědčivě. Něco jiného je postavit se zlu pupečnou šňůrou propojenému se zločinci a vrahy, práskači u policie a zkorumpovanými soudci. Určitě větší smělost než bojovat v houfu proti válce prokážeme, když budeme osamoceně bojovat za dodržování pořádku, proti korupci, neoprávněným výhodám vyvolených. A to dokáže jenom málo lidí. O tom, že tihle osamocení hrdinové většinou svůj boj prohrají a s nimi i jejich rodinní příslušníci by v případě bojů se zločinem mohly smutné příběhy vyprávět nejen mnohé hřbitovy na světě, ale i jiná neznámá místa, kde kostry hrdinů nedobrovolně spočívají; v případě malých bojů jejich zničené kariéry, životy bez pohody a obyčejného lidského štěstí.
Co napsat závěrem? Zmíněnou knihu k přečtení doporučuji. A i kdybyste po jejím přečtení – není tlustá, takže ji hravě zvládnete – neobjevili nějakou novou „nutnou“ pravdu života, jsem přesvědčen, že autor vás nejednou donutí podívat se na některé pravdy života jeho pohledem, což není až tak málo. Jinak si myslím, že výčtů pravd o životě, podobných těm autorovým, je tolik, kolik je lidí, jenomže většina z nás nemá na to, abychom je tak poutavě uměli zprostředkovat druhým lidem jako autor. Přemýšlel jsem, jakou novou pravdou či postřehem o životě bych tenhle střípek zakončil. Byl jsem až moc vážný, tak alespoň takovou malinkatou úsměvnou pravdičku: Není nad správnou délku kalhot. Že blbost! No dovolte, tak se pozorně dívejte kolem sebe! A vůbec, je délka vašich kalhot v pořádku?
V Brně 17. července 2013.