Dušan Polanský
Konečně jsme se domluvili na dlouho plánované ochutnávce vína s tím, že každý donese dle své chuti a možností kvalitní sedmičku vína a něco dobrého na zakousnutí. A tak čtyři filatelisté zasedli v prostorném obýváku hezkého rodinného domku jednoho z nás. Byl jsem tak drzý, že jsem si stanovil dvě podmínky účasti na setkání: budou se ochutnávat pouze bílá vína a nebudeme se bavit o ženských. Mému rozmaru bylo vyhověno, ale abych nějak vykompenzoval svoji ješitnost, přinesl jsem to nejkvalitnější Rulandské šedé, jež asi lze v Brně sehnat a čtyři nohy pravých maďarských čabajských klobás. Snad mi tímto činem moje ultimátum bylo odpuštěno.
Zpočátku se naše posezení neslo, jak také jinak, ve filatelistické tónině. Přes hodinu jsme málem učeně diskutovali o záludnostech rozlišení hrubého a jemného tisku na rakouském vydání výplatních známek z roku 1867. Rakousko nesbírám, takže v diskuzi jsem jenom sekundoval pouze vyčtenými znalostmi bez větší opory v praxi. V zápalu povídání, popíjení a pojídání jeden z nás vyslovil větu, která měla za chvíli změnit téma našeho rozhovoru, řekl: Kluci, já jsem vždy chtěl mít svůj vlastní filatelistický obchod, a nakonec jsem skončil jako účetní. Druhý se okamžitě přidal: Z toho si nic nedělej, mně vždy bavily auťáky, chtěl jsem jezdit závodně, snil jsem o Formule 1, no a nakonec jsem skončil jako stavař a Formule 1 sleduji jenom v televizi. Posléze nám povykládal, kolika auty v životě jezdil a kvalifikovaně posoudil výhody a nevýhody každého z nich. Třetí to vzal s humorem a s úsměvem prohodil: Já jsem vždy chtěl být provozní v bordelu, abych se nemusel otravovat povinně celý život s jednou ženskou. Po chvilce ale zvážněl a rozpovídal se o tom, jak se chtěl stát profesionálním fotbalistou nebo hokejistou. Nevyšlo mu to, stal se strojním technikem, ale že teď alespoň fandí a pravidelně chodí na Kometu Brno a občas si vsadí na výsledky zápasů. Nedalo mi to, a lehce jsem vstoupil do diskuze: V případě vás třech to nedopadlo až tak zle. Filatelistický obchod sice nemáš, ale máš filatelii jako koníčka, ty zase měníš auťáky častěji než já ponožky. Nemluvě o tom, že já se auťák ani nenaučil řídit. Ty zase sportuješ alespoň teoreticky tím, že s nadšením fandíš Kometě. Bylo to ode mně trošku nefér, neboť i já jsem filatelista a také fandím fotbalové Dostě Bystrc. Člověk někdy ze seba rád udělá většího chudáka než je. S auťáky jsem ale nelhal.
No, a co ty? Němé výmluvné pohledy třech filatelistických kolegů se upnuly na mne. Možná tušili, že vylezu s něčím, co by je mohlo, když ne překvapit, tak alespoň u vína pobavit. Ne, snad proto, že bych byl tak jedinečný lidský tvor, ale spíš proto, že mé profesní klopýtání od jedné profese k druhé není až tak obvyklé, což je dáno ne mými schopnostmi, leč neschopnostmi. A tak maje v sobě již asi půllitr vína, což je dávka, kterou považuji za až až dostatečnou, aby člověk přestal mluvit rozumně, jsem se trochu více rozpovídal.
Bylo toho hodně, čímž jsem chtěl být. Když nemáte vyhraněný talent na něco, je to zcela přirozené. Kupříkladu v útlém dětství jsem chtěl být členem pěveckého sboru, dodnes mě fascinuje sladěnost a jednohlasnost početného pěveckého tělesa. Členem jsem popravdě i byl, ale jenom do chvíle, abych byl ještě přesnější, ta chvíle trvala ani ne pět minut, než pan učitel Zvolenský v druhé třídě základní školy zjistil, že zpívám kolosálně falešně. Mé pěvecké působení bylo ukončeno nesymbolickou pořádnou fackou – on pan učitel měl kolem sto kilo prvotřídní svalnaté hmotnosti –, neboť počty žáků v jednotřídce kdesi na konci světa byly malé a každý, kdo si dovolil takovou drzost, že jej zklamal ohledně doplnění málopočetného pěveckého tělesa, musel být po zásluze fyzicky potrestán. Také mě vždy fascinoval a i dones fascinuje tanec. Můj pokus o provozování tohoto nádherného pohybového umění skončil v šesté třídě základní školy víceméně podobně jako pokus předešlý, jenom s tím rozdílem, že paní učitelka mi dala pouze slovní facku: Vypadni ty nemehlo, a ať tě vícekrát na tanečním parketu nevidím! Byl jsem vždy poslušný žák a její příkaz jsem celoživotně plnil a plním. Ať jí je zem pořádně těžká!
Pokud jde o moje technické profese, jsou to jenom omyly. I studium na střední a vysoké technické škole byly jenom omyly, nikdy jsem technický typ nebyl. Na vojenskou školu jsme šel jenom proto, že jsem chtěl vypadnout z bídných sociálních poměrů. Tím, co jsem vystudoval na vojenské fakultě na Vysoké škole dopravní v Žilině, jsem se živil necelých devět let. Že jsem nakonec skončil u informačních systémů je zase jenom hloupá náhoda. Slouživ jako voják z povolání v Brně, když vrchnost ze Západního vojenské okruhu si usmyslela, že nastoupím sloužit do Tábora, tam totiž bylo velení okruhu a v době federace se hlídaly počty Čechů a Slováků na vedoucích postech, aby byla zachována alespoň symbolická národnostní rovnováha. Nechtělo se tam ani mně, ani manželce coby rodilé Brňačce, a tak abych z téhle pocty nějak vykličkoval, začal jsem studovat další vysokou školu, tentokráte elektronické počítače. Vystudoval jsem je jenom díky tomu, že mi docela šla matematika a fyzika, takže teorii, a té tam bylo požehnaně, jsem bez větších problémů ustál. Pokud šlo o praktická zaměstnání, tak ty jsem občas švindloval, jinak to prostě nešlo, byl jsem asi z dálkářů jediný, kdo nedělal u počítače. V té době jsem velel praporu.
Povídám a povídám, ale zatím jsem vám stále neprozradil, čím jsem opravdu nejvíce v životě chtěl být. Do doby než mi zemřela babička z tátovy strany katolickým knězem, no a dnes snad někým takovým jako byl Šimon Boruhradský, člen Tovaryšstva Ježíšova neboli jezuitského řádu, zvaný v Mexiku, kde v době baroka působil, Castro. Jezdec Formule 1 se hned ozval: „Já věděl, že jako vždy něčím překvapíš! Tak nám o něm něco povykládej, ať se i my dva technici a jeden účetní trochu poučíme.“ Usmál jsem se a navnadil je: „Uvidíte, že coby technici i účetní budete překvapeni.“ Připili jsme si zatím na neznámého Castra a já pokračoval ve svém vyprávění několika fakty z knihy Zdeňka Kalista Cesty ve znamení kříže (mám vydání z roku 1947). U vína jsem vše uvedl přibližně, tady, maje před sebou zmíněnou knihu, uvedu údaje přesněji.
Žil v době baroka v letech 1650 až 1697. Jako devětadvacetiletý, tehdy člen Societatis Jesu, se dostal na vlastní žádost do Mexika, kde chtěl šířit křesťanství a toužil umřít mučednickou smrtí při plnění tohoto vznešeného úkolu; duše misionářů v té době byly opravdu barokní, naplněny nefalšovanou touhou po mučednictví. Písemným dokladem absolutní připravenosti na mučednickou smrt je jeho dopis z Mexika, v němž naprosto chladně referuje o povraždění misionářů na ostrovech Mariánských a dodává: Nepochybuji, že, došla-li tato zpráva do provincie české, potěšila všechny, kdož touží po zámořských misiích. Paradoxem je, že on sám se nakonec k misionářské práci téměř vůbec nedostal, neboť jsa talentovaný hospodář a stavitel byl pověřovaný vyloženě praktickými stavitelskými úkoly. Ve svých dopisech podrobně popisuje jaké stavební práce se pod jeho vedením zrealizovaly, dodejme že vždy hospodárně, v dopisech přesně uvádí na kolik zlatých práce vyšly. Těch stavebních prací nebylo málo: záchranné práce před povodněmi, vybudování nových koryt pro toky třech řek, zboření královského paláce po požáru a architektonicky návrh nového, včetně uměleckého návrhu atd. Závist druhých způsobila, že se mu nedostalo za tuto činnost žádného ocenění. Posléze je mu nabídnuto coby sakristánovi vysvěcení za kněze, ale tuto poctu odmítá, neboť úřad kněžský by jej definitivně připoutal k půdě mexické. Naopak rozhoduje se odejít do jednoho z nejnebezpečnějších pásem misionářské činnosti v říši Katolických králů: na ostrovy Mariánské, kde právě předtím zahynul mučednickou smrtí Jihlavan Augustín Strobach. Bohužel, nedojel na místo svého poslání. Na lodi se nakazil morem a zemřel 6. dubna 1697.
Chvíli panovalo dojemné ticho, jež bylo jakýmsi holdem odvážnému muži prodchnutému neochvějnou vírou v Ježíše Krista. A pak účetní vznesl na mne, jako kdybych byl ministrem školství, dotaz: A vůbec, proč jsme se ve škole o českých křesťanských misionářích neučili? Určitě by to bylo zajímavé. Chvíli mlčím. „Proč? Proč?“ tážu se sám sebe a zrovna odpovídám: „Protože zoufale věříme a vzájemně se o tom přesvědčujeme, že cesta sekularizace, potlačení vlivu náboženství, je tou správnou cestou k lepšímu světu. Věříme, že bez opravdové křesťanské víry lze vyřešit problémy a neduhy moderního světa a dokonce mnozí již nechtějí ani uvěřit, že bez křesťanství by nebylo ani dnešního moderního světa.“ A již jsem chtěl definitivně mlčet, neboť s tolika deci vína v sobě by bylo nekřesťanské o tak vážných věcech dále mluvit, leč jsem si na něco vzpomněl, a dodal jsem: „Pánové, víte že já jsem vlastně takový malý farizej, napsal jsem bondovku a hle jedním ze zloduchů je v ní i člen Tovaryšstva Ježíšova.“ A účetní povstav s úsměvem pronese: „A proč ne, vždyť výjimka potvrzuje pravidlo. Pánové, připijme si na věčnou památku a slávu barokního křesťanského misionáře Šimona Boruhradského!“ A byl to nejhezčí přípitek našeho filatelistického setkání.
V Brně 14. května 2012.