Každý je nějaký, i Sarah Bernhardt

Dušan Polanský

K napsání textu o Emě Destinové jsem se dostal náhodně, přes filatelii. Napsat něco o divadelní ikoně přelomu 19. a 20. století Sarah Bernhardt (1844-1923) se chystám již delší dobu. Domnívám se, že svým sebevědomým vystupováním významně přispěla k emancipaci žen. Někdo namítne, že není žádným tajemstvím, že zcela otevřeně využívala bohaté muže, proto jí patří zařadit mezi obyčejné zlatokopky. Myslím si, že je to zjednodušený názor, jelikož na rozdíl od současných zlatokopek uměla peníze vydělávat i sama, nejen za divadelní angažmá v pařížských divadlech, ale i v rámci světových turné. K psaní mě především inspirovaly zmínky současníků o jejím krásném hlase, přirozeném hereckém talentu, vynikající paměti. To jsou Boží dary a Sarah Bernhardt si je vážila, protože je využila do posledního puntíku.

Některé moje úvahy o Sarah Bernhardt mohou být i subjektivní, jelikož jsem ji osobně nemohl znát a pokud vím, v češtině vyšel o ní pouze jeden titul, a to od François Sagan: Sarah Bernhardtová s podnadpisem Nezničitelný smích (Mladá Fronta, Praha 1994), no a tento titul byl pro mne, kromě zdrojů na internetu, hlavním zdrojem informací. Je docela škoda, že nevyšly v překladu její vlastní vzpomínky (memoáry): Sarah Bernhardt: Ma double vie. O trvalém zájmu o její vzpomínky ve Francii svědčí to, že tento titul je opakovaně vydáván, problém je, že francouzsky neznám. České zdroje informací na internetu jsou zatím poměrně skromné. Pro úplnost dodejme, že v současnosti pražské Divadlo Kalich uvádí hru Božská Sarah podle divadelní předlohy Memoir z pera americko-kanadského dramatika Johna Murrella z roku 1977.

O její všeobecné popularitě svědčí i to, že v její době byla zachycena stovkách fotografií a pohlednic. Na původní fotografii jsem zatím v nabídkách aukčních portálů nenarazil. Jsou příliš vzácné. Text jsem doplnil alespoň pohlednicemi Sarah Bernhardt ze své sbírky. K jedné pohlednici si dovolím malý komentář. Je to pohlednice od mladého muže své dívce s psaným textem básničky od Alfreda de Musseta (1810-1857). Jedná se o báseň Básník z cyklu Noci. U nás vyšel v Mladé frontě v roce 1970 v překladu Petry Kopty. Tak alespoň kousek té básnické nádhery v jeho překladu: Když kráčel jsem dnes přes mokřadla, spěchaje k prahu domova, chvěla se v trávě růže zvadlá, povadlá růže šípková.

Znala Marcela Prousta (1871-1922), skrytého homosexuála, ale znala i Charlese Haase (1833-1902), který byl pro Prousta modelem pro postavu Swanna z nesmírně náročného románu na čtení Hledání ztraceného času, Émile Zolu, kterého zachránila před řvoucím davem, který ho chtěl lynčovat kvůli otevřenému dopisu prezidentu republiky pod názvem Žaluji, v němž hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž. Byla milenkou Viktora Huga, o němž řekla, že byl smilník a miloval ženy, ale na druhé straně přiznává, že přes něho poznala desítky mužů ducha. Nemohla neznat nejznámějšího herce své doby Mounet-Sullyho (1841-1916). Pochopitelně nejen spolu hráli, ale Mounet-Sully byl i jejím amantem, a prý velice zkušeným ve věcech milování. Znala kupříkladu i Oscara Wildea, který jinak spíš inklinoval k mužům, a takto bychom mohli pokračovat ještě pěkně dlouho ve výčtu známých osobností, které znala důvěrně nebo byli její milenci. Znala i mnohé známé ženy, například George Sandovou.

U nás je jméno Sarah Bernhardt známo především díky secesním plakátům Alfonse Muchy, kterého od roku 1894 pověřovala malováním svých plakátů, případně plakátů pro její divadlo. Známé jsou především: Dáma s kaméliemi, Lorenzaccio, Gismonda Tosca. Françoise Saganová Alfonse Muchu ve své knize nezmiňuje. Daleko větší pozornost věnuje jiným mužům, především milencům Sarah Bernhardt. Tomu se v případě François Sagan ani moc nedivím, protože i ona měla docela požehnaně milenců. Sarah a François měly ještě něco společné. Obě milovaly Bretaň, Sarah ostrov Belle-Ile, François zámek Du Breuil v Equemauville, u Honfleuru.

Sarah se narodila se v roce 1844, její matka byla původem Němka a jmenovala se Julie von Hardt. Kdo byl otcem, je přinejmenším diskutabilní, hned v další větě pochopíme proč. Její matka velice brzy pochopila, že tvrdou těžkou prací žena rodinu neuživí a spolu se svou mladší sestrou Rossinou se začaly věnovat nejstaršímu řemeslu, staly se z nich kurtizány. Jelikož tuhle profesi vykonávaly přímo v domě, kde bydlely, matka malou Sarah poslala na venkov do Normandie. Tam žila do pěti let. Dalších deset let žila v ženském klášteře v Longchamp. V 15 letech se konečně vrátila domů, ačkoliv tento „Dům“ byl ještě stále poloviční bordel. Sarah vytušila, že když v tomhle zůstane, i ona lehce může sklouznout a stát se prostitutkou, proto chtěla pryč. Jenomže zatím jenom mohla chtít, odpoutat se z domu, znamenalo stát se finančně nezávislou.

Často se jako zajímavost uvádí, že v 15 letech si koupila rakev, ve které občas spala. Důvody téhle záliby přesně neznáme, dle mého názoru rakev sloužila jednak jako útočiště před společností, jednak odpočinek v ní byl jakousi přípravou na věčný odpočinek. Poté, co se rakev stářím opotřebovala, nechala ji spálit v zahradě, takže vlastní rakev přežila, což není až tak běžný jev. Naše Ema Destinová měla dost podobné nápady.

Po návratu z kláštera se Sarah seznámila s vdovou madame Girardovou, jež bydlela ve stejném domě jako Sarah. Madaminka, jak téhle dámě Sarah říkala, ji pak doprovázela všude až do své smrti. Vždy projevovala neúnavnou a něžnou starost o tělesné a duševní blaho Sarah a hlavně jí nic nevyčítala a nikdy nemoralizovala. Druhou její pojistkou byla slečna de Brabender, která Sarah učila, kromě jiného, společenskému chování a vystupování. Tyhle dvě dámy uvádím hlavně proto, že slova přítel, přítelkyně jsou dnes velice zprofanovaná těmi, kteří žijí „na divoko“. Mít opravdového přítele v původním významu tohoto slova je velikým požehnáním pro každého člověka. A Sarah lze jenom závidět, že měla hned dvě opravdové přítelkyně, které jí byly až do jejich skonu opravdovou oporou.

Roku 1858 Vévoda de Morny, nevlastní bratr Napoleona III. a milenec její matky, zařídil Sarah výuku herectví v Comédie-Française. Sarah tuhle šanci využila. 1. září 1862 tam i debutovala. Ještě nezazářila, její den měl jenom přijít, ale kritici tušili, že se na divadelní scéně se možná objevil mimořádný talent. Sice po hádce s jednou herečku z Comédie-Française na dvanáct let tuhle scénu opouští, ale štěstí jí přeje, matka jí obratem najde místo v Comédie du Gymnase. Zde svůj talent rozvinula naplno. Pochopitelně i ředitel tohoto divadla Felix Duquesnel se stal jejím milencem, ale v tomto případě se jednalo o jakousi výjimku, protože ten se stal jejím nejvěrnějším druhem po celý život.

V Gymnase přišel den jejího prvního triumfu při inscenování Athalie s Mendelsonovými sbory. Sbory byly zcela vypuštěny a vše přednesla Sarah. Diváci byli nadšeni jejím hlasem, přinutili ji mluvená sborová čísla opakovat. Od této chvíle Sarah již jenom vyhrávala. Bylo jedno, zda jako dvacetiletá v rolích čtyřicetiletých žen, nebo více než padesátiletá ve hře Edmonda Rostanda (1811-1918) hrála devatenáctiletého Orlíka (jedná se o Napoleona Františka Josefa Karla Bonaparta, 1811-1832). Sarah považovala roli Orlíka za největší triumf svého uměleckého života. V této roli je vidět na pohlednici o kousek níže.

Velikou herečkou se stala 16. ledna 1872, to jí bylo 27 let. V tento den hrála v divadle Odeon královnu Marii v romantické veršované tragédii o pěti jednáních Victora Huga Ruy Blas. Jej úspěch byl absolutní, stala se královnou Paříže. Žádná herečka do té doby ani později nezažila takový triumf a ovace. Sarah se stala královnou Paříže a tou zůstala až do své smrti. Jako Marii ji namaloval v roce 1879 i Georges Clairin. Tento obraz se považuje dodnes za nejzdařilejší obraz Sarah. Pokud se chcete na něj podívat, zadejte si na internetu ve wikipedii heslo Ruy Blas. Snad mi potvrdíte, že je to opravdu nádherný obraz.

Vůbec to není náhoda, že Sarah zazářila právě ve veršované tragédii. Její hlas byl nádherný a ona jej uměla mistrně využívat. Dobře věděla, že kdyby neměla tak krásný hlas, nikdy by se nedopracovala tak velikého úspěchu. Její hlas měl rozsah svou oktáv, lehce přecházela z nejhlubších poloh do nevyšších. Do té doby herečky pracovaly s dvojím druhem emocí: zuřivostí a lkaním. Pokud jde o hlasový projev musely herečky buď burácet, kňourat, žalovat nebo hrozit. Sarah vše změnila. Dokázala svým hlasem a projevem vyjádřit barevnou stupnici různých pocitů, uměla provokovat i být smyslná. Přiznám se, že tenhle aspekt jejího herectví je pro mne rozhodujícím důvodem obdivu k ní a vlastně i proto napsání tohoto textu. Marná sláva, žen s krásným a zajímavým hlasem je málo, natož hereček.

Co si budeme povídat, kdyby takový hlas neměla, těžko by dokázala svými avantýrami bavit Paříž až do své smrti. Zůstane věčnou pravdou, že okouzlovala obrovské spektrum mužů: tvrďáky, umělce, drsné primitivy, spisovatele, snoby, pohádkové boháče, podnikatele, krále, velkovévody, námořníky, zločince, a to vše bez rozdílu věku, ovšem její milenci museli splňovat jednu podmínku: museli být zazobaní. Nakonec tenhle způsob života měl i pragmatický aspekt: nemohla žít v Paříži podle svých představ jenom ze svých příjmů, na to ani zdaleka nestačily, sama uvádí že její příjmy pokryly jenom čtvrtinu jejích výdajů. Dobře věděla, že teprve peníze dávají většině lidí volnost. Přitom je zajímavé, že ačkoliv krásná byla, nebyla to typická kráska. Měla úzké boky, plochá prsa, antický profil; ten je dobře vidět na první pohlednici níže. Postavou byla až moc štíhlá. Sama uvádí, že se fyzicky milovala minimálně se stovkou mužů a nikdy o sobě netvrdila, že umí být věrná. Uměla se do mužů bláznivě zamilovat, ale také je bez jakéhokoliv vysvětlení opustit. Mohla si to dovolit, měla talent, krásný hlas, obrovskou popularitu, šarm, veselou povahu a byla nabita nevyčerpatelnou zásobou energie, možná až chorobně.

Roku 1864 porodila syna Maurice, jehož otcem byl belgický kníže Henri de Ligne, který měl zájem se s ní oženit, ale jeho rodina se proti tomuto kroku postavila. Popravdě Maurice za svůj život dokázal jediné, utrácet peníze, která vydělala matka či je získala od svých milenců.

Roku 1882 se vdala v Londýně za herce řeckého původu Jaquese Damalu, který se akorát snažil vydělat na známém jménu své ženy. Byl bez talentu, nevěrný a ke všemu ještě morfinista. Umřel roku 1889 v pouhých 40 letech.

Sarah byla i opravdovou vlastenkou. Hluboce prožívala tragický konec Komuny v roce 1871 a zavedení teroru proti komunardům, jehož výsledkem bylo 30 000 mrtvých. Bolelo jí, že poslední část komunardů byla popravena u zdi hřbitova Père Lachaise a že další tisíce lidí byly odsouzeny na galeje – nucené práce v koloniích. Za francouzsko-německé války (1870-1871) proměnila svůj dům v nemocnici, později ji přestěhovala do divadla Odeon. Zůstane pikantním detailem, že poté, co svým šarmem přesvědčila pařížského prefekta, aby jí zajistil zdravotnický materiál pro její nemocnici, se s ním ještě téhož dne večer vyspala, ale dodejme, jak jinak, když splňoval vše, co Sarah od svých milenců požadovala.

Její talent a pracovitost neochromila ani skutečná pohroma pro každého divadelního herce. V roce 1895 při návratu lodí z Jižní Ameriky se uhodila do nohy a začalo ji bolet koleno. Měla pak trvalé nepřetržité bolesti. 21. ledna 1915 si nechala uříznout nohu. Vyzkoušela desítky protéz, nakonec se nechala zhotovit úzké křeslo na způsob nosítek, v němž ji až do jejího skonu přenášeli. Tři měsíce po operaci opět hrála. Později přišla i o druhou nohu. Přesto i za této tragické situace se dokázala usmívat. Hrála ještě týden před svou smrtí. Její pohřeb se stal celonárodní záležitostí. Je pochována na hřbitově Père Lachaise v Paříži. Dodnes její hrob navštěvují tisíce návštěvníků Paříže.

Stále je považována za největší divadelní herečku všech dob a vypadá to, že se to jenom tak lehce nezmění. Bude to také tím, že se změnila doba, ta dnes více přeje filmovým hvězdám, jenomže filmový průmysl začínal teprve ke konci jejího života. A možná je to pro ni jenom dobře, kdyby tomu tak nebylo, asi by se takové slávy nedožila. Uměla se narodit v správné době v tom nejsprávnějším městě na světě.

V Brně 30. července 2017.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky