Dušan Polanský
Nemějte obavu, nebudu zde zpívat něco na způsob skladby Hradišťanu: Voda má, voda má rozpuštěné vlasy. To by při mé absolutní absenci hudebního sluchu dopadlo! Budu raději něco o školství, ale jenom tak trochu. O školství jsem již něco – poměrně dost dlouhého– napsal zde, i proto nebudu nic z toho opakovat. Chci se zde jenom krátce zmínit o třech dílčích bodech v souvislosti s výukou na základních školách.
První poznámka je o známkování versus slovní hodnocení. Ani jedno není ve své radikalitě dobré a správné. Jednoduše se má známkovat i neznámkovat a i slovně hodnotit. Existují předměty, které by měly být známkovány, jako například čeština, cizí jazyk, matematika, fyzika nebo chemie. Jsou však i předměty, u nichž je známkování nevhodné – například výtvarná výchova, hudební výchova nebo tělesná výchova. Důvod je zřejmý: první skupina předmětů je zásadní pro další rozvoj vědomostí a dovedností, zatímco ta druhá je výrazně ovlivněna talentem – což samozřejmě platí i do jisté míry pro první skupinu – ale pro většinu lidí není tak zásadní pro jejich osobní rozvoj. Když například nemáte hudební sluch, těžko se přihlásíte na konzervatoř. Sám jsem za absenci hudebního sluchu kdysi dostal v jednotřídce od učitele Zvolenského pořádnou facku. Na vysvědčení mi ale vždy dal dvojku, aby mi nezkazil průměr. Pokud jde o slovní hodnocení, bylo by nesmyslné aplikovat ho na každý předmět – učitelé by se tím doslova upsali k smrti. Na konci školního roku by však měl učitel v několika větách sdělit žákovi a především jeho rodičům, na co se v dalším ročníku zaměřit, kde má rezervy a co by měl zlepšit.
Druhá poznámka se týká zavedení výuky angličtiny od prvního ročníku. Připadá mi to jako velmi špatný nápad, což ale nijak nepopírá důležitost anglického jazyka coby široce používaného celosvětového dorozumívacího prostředku. O žádné skutečné výuce však nemůže být v první třídě ani řeč – děti se mechanicky naučí pár slovíček a snad i nějakou jednoduchou říkanku, ale skutečný přínos bude minimální. Úsilí bych proto směřoval jinam, především k důkladnému zvládnutí češtiny. Každý rodný jazyk si to zaslouží! Vždyť honit moc zajíců najednou nikdy nebyl dobrý nápad.
Navíc všichni dobře víme, jak je to s cizími jazyky – někomu jdou snadno, jiným méně a některým vůbec. Jako vše v životě. Bez pobytu v zahraničí se stejně jen málokdo naučí cizí jazyk opravdu dobře. To je doložitelný fakt, se kterým nic nenaděláme. Podívejte se, kolik studijních pobytů v zahraničí mají za sebou profesionální překladatelé – najít takového, který nikdy v cizině nebyl, by bylo velmi obtížné.
A ještě jedna věc: pokud už se děti učí angličtinu, měly by se učit také slovíčka, věty a fráze, se kterými se setkávají např. při práci s výpočetní technikou. Aby viděly, že znalost angličtiny pro ně má skutečný smysl i v případě, když nemají možnost vycestovat do ciziny. K čemu je dítěti např věta: There is a book on the table? Kdežto hláška: The internet is currently down, by měla dítě řádně vyděsit :-).
Třetí poznámka je všeobecná. Nevím, zda jste postřehli, že máme novou strategii vzdělávací politiky do roku 2030. Ta stará je již passé, sice se nenaplnila tak, jak bylo původně zamýšleno, ale to nevadí, máme novou, tak ať tedy žije ta nová!
Dokument je dostupný na stránkách MŠMT a je poměrně rozsáhlý. Ve formátu .pdf má 5,62 MB. Přiznám se, že jsem ho opravdu celý přečetl, třebaže tuším, že nás asi moc takových nebude – doufám, že alespoň někdo. Text je psán velmi obecně, někdy až příliš frázovitě, takže pro běžného rodiče školou povinného dítěte bude těžké v obecné rovině s něčím nesouhlasit. Pokud jde o žáky, klade se důraz na individuální tvořivost, praktické dovednosti, individuální přístup, tedy maximální rozvoj jejich potenciálu, a současně i na práci v kolektivu. Co víc si přát? Z pohledu dítěte tam přece najdeme vše, obzvlášť když k tomu přidáme snížení nerovností v přístupu ke kvalitnímu vzdělávání.
Mě osobně zaujal, mimo jiné, právě onen „maximální rozvoj potenciálu dětí“. A víte, v čem mají téměř všechny děti obrovský skrytý potenciál? Například v mobilech! Nečekejte ode mě teď kritiku používání mobilů během výuky – to nechám na jiných. Mně jde o něco jiného! Chytrý mobil je výpočetní prostředek, tedy počítač. A na čem lépe ukázat dětem (jsme na základní škole) fungování a možnosti počítačů než právě na mobilu, který má každý žák? Děti mobily doslova milují. Jejich obsluhu zvládají skvěle – osobně se při potížích obracím na svá vnoučata. Jenže jak mobil skutečně funguje uvnitř, o tom toho moc nevědí. A upřímně, nejen děti! Kde by to také měly zjistit, když na trhu není k dostání ani jedna publikace, která by názorně a srozumitelně vysvětlovala fungování typického chytrého mobilu? Opakuji: ani jedna! Ovšem obecních úvah kolem mobilů ve škole jsou doslova tisíce.
Víte například, že chytrý mobil má obvykle tři antény, z nichž každá slouží k něčemu jinému? A víte, jaký signál přijímají a jak ho zpracovávají? Dokážete si spočítat, kolik fotografií o určitém rozlišení lze uložit do paměti, kterou máte k dispozici? Nemluvě o jednotlivých funkčních komponentách mobilu a jejich vzájemné logické provázanosti. A už vůbec nemluvím o principech fungování umělé inteligence nebo počítačových programů.
Myslíte, že základy by děti nezvládly? Ale zvládly, protože tohle by je bavilo! Jenže jim to musíme názorně a jasně vysvětlit. O tom totiž je tak často skloňovaný vědeckotechnický pokrok. A ten se nedá ošálit strategiemi – je totiž, ten prevít jeden, hodně konkrétní a potrpí si na faktické vědomosti a dovednosti, zato na filozofickou a intelektuální rozplizlost ani trochu. A té je v nové strategii, podobně jako v té již pohřbené, požehnaně.
V Brně 5. února 2025.