Více vážně než nevážně o vodě
Dušan Polanský
Celou druhou polovinu července až do 15. srpna byly na Jižní Moravě, ale ne jenom tam, silná horka. U suchu ani nemluvě, hladiny řek, vodních ploch a spodních vod byly na minimu minim za poslední roky. Menší potoky zcela vyschly. Mnozí si tohle počasí užívali u vody, popravdě ono se ani moc jiné dělat nedalo. Buď člověk zůstal uvnitř v bytě či rodinném domě, kde teplota jakž takž, nebo se válel u vody. Zahrádka o kterou se starám je v mírném svahu, dolu je starý odkrytý nevyužívaný bazén, protože tolik dešťové vody nikdy nemám, abych ji tam musel z horního bazénu odvádět. Letos by byl poprvé zcela vyschl, kdybych tam občas nenalil vědro vody. Důvod téhle vodní charity byl prostý, v bazéně je několik ropuch a jeden skokan, a nechte je upéct sluncem. Vůbec sucho dokáže být krutější než povodeň, protož povodeň je vždy lokální, kdežto sucho umí zasáhnout území celých států.
Podle dvou obrázků by se mohlo zdát, že i já jsem si vody užíval. Jenomže nedejte se zmást mým střemhlavým skokem, pravda je trochu jiná. Jednak jsem chodil do práce, a když už jsem se k vodě dostal, tak to bylo nakrátko, dvě, tři hodinky, jednak jsem tuhle dobu trávil hlídáním nejmenšího vnoučka. K velikým milovníkům klasické rekreace u vody nepatřím, asi je to tím, že veliké válení se u vody mě nikdy moc nebavilo, takže role hlídače mi nejenže nevadí, ale dokonce mě těší. Děti rostou jako z vody – tohle řčení hezky vyjadřuje význam vody – a může se lehce stát, že najednou zjistíte, že už na to nemáte fyzicky či zdravotně, aby vám rodiče hlídání vnoučat svěřili, nemluvě o tom, že dětí si užijete nejvíce, pokud jsou malé. Ten můj skok je reklamní, k němu mě vyprovokovala vnučka. „Dědo, umíš skákat?“ “To víš, že umím.“ “Tak skoč!“ málem zavelela. A skočil jsem, ne pro radost, ale pouze pro efekt, abych se předvedl, že zatím ještě na to mám. Vnučka skáče bezprostředněji, radostněji, vyzařuje z ní dětská radost ze života. Tohle potěšení z vody jsem v dětství nepoznal, jelikož do čtrnácti let jsem vyrůstal tam, kde se koupat nedalo. I plavat jsem se naučil až později, ale teď se opakuji, jelikož o tomhle jsem již povídání nazvané Řeka napsal.
Léto roku 2015 nebude památné ani tak suchem či velice dobrým ročníkem vína, sluníčko vínu prospívá, ale hlavně první velikou imigrační vlnou běženců z Afriky. Ač většina z nich jsou muslimové, přece jenom se jim zachtělo výdobytků z jejich strany tak hodně kritizovaného křesťanského světa, a k civilizačním vydobytkům patří i splachovací záchod, vana, u některých majitelů rodinných domů i bazén s pitnou vodou. Nemluvě o takovém luxusu luxusů, jako je zalívání zahrady pitnou vodou. Každému soudnému člověku je jasné, že planeta Země tolik vody nemá, aby si takovou bezbřehou spotřebu pitné vody mohlo dovolit všech jejich 7,5 miliard (v roce 2015) obyvatel.
Zvládli jsme a používáme složité informační a jiné technologie, jen s šetřením pitnou vodou to stále neumíme, přesněji nechceme to umět. Někdy v roce 1986, když jsem byl vedoucím výpočetního střediska v Pardubicích v objektu střediska vlhla zeď skladu, v němž byl uložen tabelační papír. V té době počítačové sítě v tom rozsahu jako dnes používány nebyly, takže málem vše se pro uživatele tisklo na papír. Povídám technikovi, aby se pokusil zjistit příčinu vlhkosti. Na druhý den mi sdělil, že nic nezjistil. Bylo mi jasné, že moc tomu nedal. Po skončení pracovní doby jsem se převlékl do pracovního, vzal krumpáč a lopatu a dal se do práce. Zjistil jsem, že příčina je v rozvodu vody, ve vodovodním řádu byla veliká díra, kterou unikalo dle mého odhadu minimálně 8 000 litrů pitné vody za den. Tento stav trval již dva nebo tři měsíce. Okamžitě jsem havárii nahlásil a čekal, že někdo dorazí ještě ten den, aby únik zlikvidoval. Sice parta dorazila, ale asi po pěti dnech, že mají takových případů hodně. Šéfe to chce klid!
Před pěti lety jsem byl po dlouhé době na Slovensku v Močenku, kde jsem prožil prvních sedm a půl roku života. Manžel od sestřenice mi předváděl na veliké zahradě vybudovaný rozsáhlý zavlažovací systém využívající užitkovou vodu. Můj soused na zahrádce si zase z dešťové vody pomocí čerpadla na čištění vody vyrábí tak čistou vodu, že běžně v ní vaří brambory, rýži, o umyvání a sprchování ani nemluvě. Jde to, technologie máme i postupy známe, jenom to chce upravit cenu pitné vody v závislosti na velikosti odběru tak, aby většině spotřebitelů se nevyplatilo pitnou vodu používat např. na zalívání zahrad či do bazénů. Řešit to zákazy a pokutami nemá smysl. Rozebírat proč, je zcela zbytečné. Ještě se sluší zmínit zcela zbytečné meliorace, zbytečně vydlážděné břehy řek a potoků, malý počet mokřadů a malých rybníčků na svazích polí, které by zachytily při silných deštích stékající vodu. O znečištění řek, moří a oceánů raději nemluvit, jelikož člověku by bylo u srdce smutno.
Zmínil jsem křesťanský svět, ale daleko více v současnosti jde o úctu ke křesťanským hodnotám. Mezi námi, hodně lidí ohánějících se příslušností ke křesťanskému světu, je ani neumí vyjmenovat, natož aby je s pokorou ctili. Tím neříkám, že ač je člověk nezná, že nemůže podle nich žít, takových lidí je jistě nemálo. Zcela zákonitě ale vždy přijde doba, kdy nestačí si užívat plodů, které generace křesťanů na základě úcty k těmto hodnotám vytvořili, což je jistě příjemné, pro mnohé dokonce zcela samozřejmé, kdy je nezbytné tyto hodnoty bránit s biblí v levé ruce a mečem v pravé, jak pravila moje babička z otcovy strany. Ke křesťanské pokoře patří i úcta k veškeré vodě, tedy nejen k té pitné, jelikož bez ní není život možný. Sice přeji vám všem, ale i sobě, abychom si ještě nějakou dobu blahobytu s pitnou vodou užívali, ale žít v tom, že to půjde i nadále tak jednoduše jako doteď, je jedna veliká nekřesťanská iluze.
Léta Páně 23. srpna 2015.