Žebřík
Dušan Polanský
Žijeme ve světě neustále se vyvíjejících nových technologií. Kolega z práce se o nové technologie dost zajímá a občas mě lehce o různých novinkách poinformuje. Je pravda, že nepatřím k těm, co tyhle informace cíleně vyhledávají, ale jsem zase natolik pragmatický, že si je rád vyslechnu kvůli přehledu. To, že jsem považován povahou za konzervativního člověka, je také pohled zkratkovitý. Spíš se snažím věci vidět z hlediska reálnosti nasazení a udržení v spolehlivém běžném provozu pro velikou skupinu uživatelů. Když si hrajete jenom na svém písečku, to je zcela o něčem jiném. A vůbec, pokud člověk nenese konkrétní odpovědnost, lehce se buší do prsou a halasně vykřikují pokrokářská hesla. Mohl bych uvést příklady, kdy jsem naopak prosazoval perspektivnější řešení proti tradičnímu. Ale tenhle střípek nechce být o mě. Tentokráte chce být pouze o malé náhodě, spíš náhodičce. Takové, která naše životy vůbec neovlivňuje, jenom nás chvilkově zaujme, potěší, a časem na ni zapomeneme. No a ta náhodička měla co dělat právě s technologiemi.
Minulý týden mi kolega vyprávěl u oběda o zajímavé aplikaci nanotechnologie. Tahle aplikace byla již částečně popsána v minulosti v několika sci-fi povídkách či románech, ale v té době byla ještě vzdálenou fantazií. Dnes po čtyřiceti, padesáti letech jsme k řešení o kus blíže. O co vlastně jde? O výtah kamsi do nebes, pomocí něhož bychom mohli např. pro posádky orbitálních stanic dopravovat materiál, potraviny, nebo posádky stanic obměňovat. Myšlenka řešení je zdánlivě prostá. Spustíme z orbitální stanice superpevné, tenké a pružné vlákno např. na loď, která svým pohybem po moři bude moci lehce vyrovnávat různé nepříjemné nárazy na ono vlákno a později na výtahové lano. Je nabíledni, že tenké vlákno žádný výtah s nákladem neunese, k tomu potřebujeme pevné a pružné lano. Ale takové lano dnes již pomocí nanotechnologií umíme vyrobit a máme roboty zvládající upletení takového lana. Takže v praxi by to vypadalo nějak takto: robot by začal s výrobou lana od úrovně paluby kotevní lodě. A jak by postupně lano pletl, postupoval by výše a výše směrem k orbitální stanici, z dolní části již upleteného lana by se mu přisouval pletací materiál a energie pro jeho pohon. Robot by si po již vytvořeném laně lozil spokojeně jako brouk po stonku vysoké rostliny. Háček je v tom, že ono výchozí počáteční tenké vlákno musí být tak pevné, aby dokázalo udržet robota a celou hmotnost již upleteného lana. Je zřejmé, že celková hmotnost lana nebude zanedbatelná při délce lana v řádu kilometrů. Jakmile by robot upletl lano až k orbitální stanici, bylo by vyhráno. Nebylo by problém uplést další záložní, bezpečnostní, lano. A výtah by mohl spokojeně začít fungovat jako klasický výtah. Nahoře a dolu by mohla frčet jištěná kabina s materiálem a lidmi. Je pravda, že ještě si nějaký ten rok na realizaci počkáme, ale myšlenka zde je a je možné, že příští generace se tohoto řešení, kdysi považovaného za vyloženě fantastické, dožijí.
Tentýž den, kdy jsme se o výtahu budoucnosti bavili, jsem se po práci atypicky stavil na pivo v Dřeváku, obvykle v tomto ročním období chodím po práci do vinotéky. Jak vypadal Dřevák v Bystrci ještě nedávno, můžete vidět kliknutím na černý odkaz. Teď má podloubí kapánek rozšířené, takže vypadá vlídněji, holt ani stavební pokrok nezastavíme. Pivo jsem na čerstvém vzduchu na stojáka z chuti vypil a šel jsem k zastávce, abych počkal na autobus nebo trolejbus, který by mne vyvezl jednu zastávku nahoru, kousek od našeho šedivého neudržovaného paneláku. Na zastávce pod skleněným přístřeškem čekala mladá maminka s malým klukem. Srovnáním s vnučkou jsem jeho věk odhadl tak na 2 roky a čtvrt. Byl to sympaťáček s jemnými, hezkými a pravidelnými rysy v obličeji. Tipnul bych si, že pokud jej kamarádi nepokazí, vyroste z něj slušný a hodný muž. I jeho maminka byla od pohledu příjemná a sympatická žena. Najednou klučina začal v cyklu opakovat několik pohybů. Sáhl na lavičku, jako že něco bere do ruky, pak to něco oběma rukama položil či vsadil někam, pak zvednul pravou nohu a předvedl krok do výše, to stejné udělal s druhou nohou a v souladu těmito pohyby posunul postupně výš i levou a pravou ruku. Když to zopakoval již potřetí, maminka to nevydržela a ptá se: „Martínku, co to děláš?“ Martínek jí odpověděl repeticí pohybů. A pak jsem si vzpomněl na výtah, o němž jsme si s kolegou povídali u oběda. Neudržel jsem se a nadšeně jsem zahlaholil: „Staví žebřík, žebřík do nebe! To, co bere z lavičky, jsou předchystané příčky!“ Mamince se rozzářil na tváři úsměv a můj dohad zpřesnila: „Ano, řebřík, ale ne do nebe, leč ke sluníčku. Včera před spaním jsem mu četla pohádku o pyšných lidech, kteří chtěli postavit žebřík až ke sluníčku.“ Lehce jsem doplnil svůj původní dohad: „To asi neskončilo dobře. Asi jako s Babylonskou věží, tam nám namyšleným lidem také Hospodin musel dát pořádně za vyučenou, abychom si nehráli na Boha.“ Usmála se a lehce přikývla na znak souhlasu.
Ještě chvíli jsme se společně dívali na malého stavitele, který spokojeně pokračoval ve stavbě žebříku. Bylo poznat, že je pohybově velice nadaný, neboť ani jednou se nestalo, že by porušil rytmus a pořadí pohybů. Pak přifrčel trolejbus a my si nastoupili. Maminka si sedla na volné sedadlo, malého stavitele si vzala na klín a začala si s ním povídat o tatínkovi, který ten večer měl přijít důmů později z důvodu služební cesty. Já zase myslel na Dobšinského slovenské pohádky, které jsem četl tak dávno, a mezi nimiž byla i pohádka o stavění žebříku do nebe. A vzpomněl jsem si také na nanotechnologické vlákno natažené někam tam nahoru, k orbitální stanici. Snad nám Hospodin opět nedá za vyučenou!
V Brně 4. prosince 2012.
Dovětek 12. prosince jsme spolu se starší dcerou, maminkou vnučky Jindry, hlídali náš živý pokladík. Byli jsme s ní dopoledne na delší procházce v lese. Foukal lehce mrazivý vítr a srážel sníh ze stromů, což se Jindře vůbec nelíbilo. Poté, co jí přímo na tvářičku padla kupka sypkého sněhu ze stromu, spustila poctivý pláč a křik. O tom, že jí sníh není sympatický, svědčí i to, že odmítá v něm chodit. Když se jí kousky sněhu přilepí na botičky, dožaduje se nekompromisně jeho odstranění. Abychom si u ní vylepšili reputaci, odpoledne jsme vyrazili k Svratce krmit kachny. Popravdě krmili jsme spíš racky, neboť byli drzí a šikovnější než kachny, jimž nakonec toho moc nezbylo. Po obhlídce vánočního stromku před úřadem městské části, jsme pokračovali do Bystrckého farního kostela, že jí ukážeme betlém. Bohužel otevřena byla jenom vstupní chodba; opatření proti zlodějům z křesťanské země. Škoda, že si člověk kvůli jim nemůže tam, kde nás očekává Hospodin a nabízí nám svoji přítomnost v shonu běžného života, ve volném čase o samotě a v klidu s ním popovídat. Leč čekalo nás i příjemné překvapení. Dveře ze vstupní chodby do lodě kostelíka byly, jak jsem již řekl, sice uzamčeny, ale přes sklo v jejich levé polovině se bylo možné podívat na malý svítící betlémek. Několik oveček, pastýř hrající na dlouhou píšťalu, být na Slovensku, řekl bych na fujaru, prázdné jesličky a to hlavní, kvůli čemu tento dovětek píši: po vysokém žebříku z nebe přímo do jesliček sestupuje malý Ježíšek. Krásná symbolika. S Jindrou jsme několikrát spočítali ovečky, vysvětlil jsem jí, co dělá kluk s píšťalou, ukázal jí připravenou postýlku pro malého Ježíška, a vyložil jí, k čemu žebřík Ježíškovi posloužil. Možná, že na znak souhlasu s mým povídáním vystřela ruku směrem k Ježíškovi a pronesla svoje oblíbené: „Toto.“ Jen nevím, zda svým "toto" myslela Ježíška nebo vysokánský žebřík.
V Brně 13. prosince 2012.