Prolog k antidetektivce Benediktin
Dušan Polanský
Před rokem jsme napsal svoji první antidetektivku Ber, jinak zemřeš! Měla docela úspěch, ale přiznám se, že pro mne dost nelogický, neboť byla krutá, beze stopy sentimentu. Do další se mi již moc nechtělo. Tak či onak letos v květnu moje nechtění nahlodal slib jedné čtenářce, že jí k významné životní události antidetektivku s ne příliš férovými protagonisty agentury Stopař napíšu. Stalo se, má název Benediktin. Mimo zmíněný důvod, ten by asi k napsání nestačil, jsou tu ještě důvody další.
První. Jsem přesvědčen, že věznice nemusí být vždy optimálním prostředím pro převýchovu - pokud lze vůbec o něčem takovém ve věznici mluvit - všech těch, kteří se dali na cestu zločinu. Již moje babička z tátovy strany byla hluboce přesvědčena, a já její názor plně sdílím, že nejideálnější cesta záchrany zbloudilého člověka je cesta křesťanské převýchovy, přičemž míru její tvrdosti a rozhodnosti je potřeba volit případ od případu. Cílem převýchovy musí být úcta k lidem, jejich práci a názorům, pokora před každým smrtelníkem, slušnost a bázeň před Bohem. Jiné cíle jsou sekundární. Tím vůbec nepopírám vliv genetické předurčenosti, barbarské rodinné výchovy a pseudomoderních názorů redukujících život pouze na hmotnou spotřebu a ukojení rozkoše pod heslem dosažení osobního štěstí bez ohledu na jiné a ohraničeného pouze dobou fyzické existence člověka na zemi.
Druhý důvod souvisí s předchozím. Je pro mne téměř nepochopitelná výchova dětí a mládeže na dnešních školách – za mého mládí to bylo ještě horší – v oblasti chápání souvislostí života naší společnosti s historii křesťanství. Tohle chápání je nahrazeno různými moderními ateistickými pseudohesly halasně šířenými bez jakýchkoliv souvislostí s minulostí. Málem jakákoliv zmínka o Bohu je tzv. moderní školou vnímána jako náboženská výchova a ovlivňování myšlenkové svobody dětí či mládeže. To, že děti a mládež, a nejen oni, ale i jejich učitelé, jsou většinou křesťanští analfabeti je prý projev myšlenkové svobody. Nejen naše střední školy, učiliště, ale i vysoké školy produkují tisíce takových analfabetů, kteří hrdě, se vztýčenou bradou, se snaží dopracovat k úspěchu, jehož jedinými měřítky je výše finačního příjmu, pokud možno bez poctivé práce, a co nejvyšší postavení v hierarchické struktuře svého působení. Cení se chytrost, moudrost je vnímána spíš jako něco, co je hezké, ale ne moc efektivní z hlediska dosažení cílů. Psát o tom, že při tomto chápání života hořkých životních konců je požehnaně, je snad zbytečné.
Je tu ještě důvod vzpomínkový. V první knize, kterou vám na konci tohoto prologu doporučuji k přečtení, je v závěru stať o Benediktinském opatství sv. Petra a Pavla v Rajhradě, mimo jiné se v ní uvádí: „Po roce 1950 byli zdejší mniši rozptýleni, kněží pracovali v duchovní správě, opat dožil v internaci. V klášteře bylo zřízeno vojenské skladiště.“ A právě v tomto skladišti jsem v letech 1981 až 1984 coby velitel silničního pořádkového praporu – vojákem z povolání jsem byl do roku 1994 –, také částečně odpovídal za deponované značné množství vojenského materiálu, včetně zbraní a střeliva. Jinak do tzv. Dolního kláštera jsem služebně chodíval již od roku 1976. Protože činnost benediktinů v tomto klášteře byla v minulosti významně orientována na ediční činnost a bibliofilie jsou mým velikým koníčkem, dvakrát jsem uprosil pana faráře, aby mi ukázal vzácné tisky uchované v knihovně klášterního kostela. Vidět tyhle tisky, dokonce se jich moci dotýkat, hladit ručně psané ozdobné písmo, byl pro mne silný sběratelský a duchovní zážitek. ČSLA do zabraných prostor vůbec neinvestovala, takže jsem byl svědkem postupného chátrání klášterních objektů. V celém prvním patře kláštera, které vidíte v popředí na pohlednici, a v levém a pravém vyvýšeném křídle v prvním i druhém patře byl deponován vojenský materiál jednotky, které jsem velel. Naštěstí nechátral objekt klášterního kostela s knihovnou, ten byl a je dodnes na seznamu chráněných památek Unesco.
Paradoxem všeho toho bylo, že v chátrajících prostorách jsme na stropech mohli obdivovat nádherné barevné obrazy J. B. Santiniho. Jenomže ani tahle nádhera v zimě na zahřátí v nevytápěných místnostech nestačila, a tak jsme nejednu hodinu z pracovní doby strávili ve dvou místních hospodách. První byla v budově vpředu na horním záběru na fotografii vlevo. Ovšem častěji jsme sedávali v Taverně, ta byla hned vedle kláštera. Snad nám Bůh alespoň tuhle pracovní nekázeň odpustí.
Jinak tuhle pohlednici jsem nekoupil kvůli nostalgické vzpomínce na hospodu mládí, ale ze zcela jiného důvodu. Ač je poštovně neprošlá, což pro mne coby filatelistu je málem sběratelská tragedie, přesto jsem neodolal. Důvod je vidět na skenu rubové strany. Je na ní volnou rukou inkoustovým perem naskicován pohled na Rajhrad. Je přidán i popis některých objektů, pochopitelně nechybí ani klášter. Ještě někdo jiný (písmo není stejné) chtěl využít kousek volného místa a dolu připsal názvy kytiček, které kvetou na zahrádce. Je příjemné držet v ruce pohlednici, na které dva lidé zanechali lidsky teplou stopu. Vůbec rád se dotýkám předmětů, které již někdo držel v ruce.
Snad teď, drahá čtenářko, drahý čtenáři, pochopíš, proč jsem zvolil pozadí děje nové antidetektivky benediktinské. Přeji napínavé čtení a pokud se budeš chtít dovědět o životě benediktinů více, doporučuji dva základní tituly.
Řehole Benediktova, mám vydání z roku 2008 a vydalo jej Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha. ŘB vyšla již několikrát v různých vydáních. Obvykle jako paralelní latinsko-český text, takže může posloužit i jako doplňková učebnice latiny.
Druhý titul je výborným úvodem do problematiky Benidiktinské tradice v návaznosti na současnost: Columba Stewart OSB - Modlitba a komunita, Benediktinská tradice, vydalo v roce 2004 Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří.
Obě knihy nejsou určeny jenom pro Benediktiny či historiky, to by byl fatální omyl, je v nich hodně o každém z nás, o našem životě, o trápeních, prohrách, ale i duchovních vítězstvích. Pro vnímavého a pozorného čtenáře se mohou stát inspirativním zdrojem pro žití života v duchu křesťanských ideálů; ideálů tak těžce naplnitelných pro každého smrtelníka, tedy i pro mne, ale přesto tak nezbytných pro zachování křesťanské civilizace. Pokud je alespoň částečně nenaplníme, nebudeme, mimo jiné, stíhat stavět věznice nebo prezidenti nebudou stíhat vyhlašovat amnestie. Raději ať nám vzkvétají sakrální stavby. Investice do nich se určitě vyplatí více než investice do věznic. Leč podle ekonomů, politiků, manažerů, zuřivých ateistů prý je to neefektivní. Snad časem pochopí, co doopravdy efektivní je. Moje babička, ač jenom prostá vesnická žena bez vzdělání, to pochopila již dávno.
V Brně Léta Páně 26. října 2012