Toník
Dušan Polanský
Silvestr jsem neměl nikdy rád, důvody jsou zcela irelevantní. Teď se vše změnilo. 31. prosince 2014, tedy na Silvestra, asi pět a půl hodiny před Novým rokem přišel na svět Toník, plným jménem Antonín Matuška, třetí dítě dcery Veroniky a jejího manžela Radka. Sestřička, malá Jindra, bude mít ještě více koho dirigovat, zatím všechny příkazy, zákazy, dívčí vrtochy schytal mladší Vojtíšek, teď se rovnoměrně rozloží na dva brášky. Ale abych Jindřišce nekřivdil, již si Toníka i pochovala a velice názorně mi ukázala a vysvětlila, jaké že má Toník malé prstíky: Dědo, tak malé, malinkaté.
Antonín je nádherné křesťanské jméno. Který křesťan by alespoň okrajově neznal příběh poustevníka Antonína (251 až 356). Je to jeden z prvních křesťanů, který uslyšel a vyslyšel slova evangelia: „Chceš-li být dokonalý, jdi a prodej vše, co ti patří, rozdej vše chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne.“ Ovšem nepředstavujme si Antonína Velikého jako typ slepě věřícího křesťana. Že tomu tak nikdy nebylo, o tom, kromě jiného, svědčí i to, že na konci jeho života jej alexandrijský biskup Athanasios požádal, aby pomáhal bránit pravou víru proti ariánskému učení. A věřte mi, že to byl v době plné herezí (bludy v rozporu s obecnou vírou církve, tzv. ortodoxií) náročný intelektuální a teologický výkon. Učení nazvané podle Areiose (260 až 336) popírá božství Ježíše Krista. Ježíš Kristus je podle tohoto učení stvořená bytost jako každý z nás. Povídání kolem Svatého Antonína by zabralo několik stránek textu, jelikož těsně souvisí i s prvním Nikajským koncilem (r. 325), který se sešel, aby dal odpověď na Areiovo učení. Dnes ale považujeme Antonína Velikého (často také Svatý Antonín, Antonín Abbás; Abba je aramejský otec, ale také označení představeného benediktinského kláštera, opata, latinsky abbas) především za jednoho ze zakladatelů mnišství. Že problematika mnišství je mi trochu blízka, o tom svědčí skutečnost, že jsem napsal z tohoto prostředí malý drsný příběh, dokonce i s jakýmsi prologem.
Jméno vnuka jsem se dozvěděl až poté, co se narodil, do té doby bylo malým tajemstvím rodičů. Ještě teď, když píšu tento text, nevím, co je k volbě tohoto jména vedlo. Téměř jistě ne křesťanský příběh okrajově zmíněný výše, jelikož jako většina dnešních absolventů středních a vysokých škol jsou i oni křesťanští analfabeti. Jak také jinak, když jejich učitelé nebyli na tom o nic lépe. To není kritika, ale jenom konstatování stavu naší tzv. křesťanské výchovy v celé naší společnosti. Ale chvíli ne tak vážně, alespoň jedna úsměvná příhoda. Asi před pěti lety jsem v jednom starožitnictví narazil na originální olejovou malbu na plechu Svatého Antonína. Líbila se mi, ani nebyla až tak moc drahá, ale říkal jsem si, k čemu mi takový obraz vůbec bude. Povídám majitelce: „Kdybychom alespoň měli v rodině nějakého Antonína, tak bych jej koupil, ale takhle … K čemu?“ Pochopitelně jako správná obchodnice pružně zareagovala: „Člověk nikdy neví, co víte, možná časem Antonín bude. Asi nebude svatý, ale bude.“ Obraz jsem nakonec s velikým váháním a za urputného přesvědčování majitelky obchodu koupil. No a mám jej konečně komu darovat. A to ještě zcela nedávno jsem se chystal, že jej na aukčním portálu Aukro prodám. Je vidět, že i má intuice, prý nadprůměrná, je někdy doslova prabídná.
Toníkovi přeji především zdraví a štěstí. Zdraví má jasně definovanou jednoduchou rovnici. Se štěstím to není tak jednoduché, pro změnu má rovnici pěkně složitou. Aby se naplnilo, musí být zde: genetické předpoklady + příznivé rodinné a nejbližší prostředí, v kterém vyrůstáme + vůle po dosažení štěstí + celospolečenské podmínky přející dosažení štěstí jedince + doba, kdy existence jedince není ohrožena přírodními katastrofami a jinými nepředvídanými tragediemi. Přiznám se, že v případě mých vnoučat největší obavy mám z dvou posledních podmínek. Říkám si, jen aby současné poměry vydržely. Ambice ctižádostivců po moci v minulém století zapříčinily dvě strašné celosvětové války a diktatury, kde lidský život neměl žádnou cenu. O sen o lidském štěstí přišli jen tak mávnutím rukou politiků a zločinců všeho kalibru desítky milionů obyčejných lidí. Oproti minulosti politických, náboženských a velkokapitálových magorů neubylo, naopak je jich více než kdykoliv předtím. Od přírodních katastrof a jiných zcela neočekávaných složitých situací až po tragédie a veliká neštěstí nás všechny ochraňuj Bůh.
V návaznosti na to, co jsem napsal, mě napadá, že nějak jsme si zvykli málem automaticky předpokládat, že může být již jenom lépe. Přitom je to jedna veliká iluze, která se téměř o nic reálného neopírá. Pokud o něco jasně definovatelného, tak jedině o přirozenou touhu obyčejných lidí po míru a klidu. Jenomže to asi nebude stačit, vše se musí v životě vybojovat. A pak je tu příroda, a ta umí být někdy daleko ničivější než války. Přesto všechno přeji našemu Toníkovi, aby i v případě, že mu v životě vše nevyjde tak, jak mu teď upřímně všichni přejeme, aby byl silný na duchu a poctivý jako Svatý Antonín, když jej Démon v poušti lákal a pokoušel na vše možné i nemožné. Možná je to z mé strany přání nemoderní a dokonce až archaické, ale jedno mu nelze upřít, je křesťansky upřímné.
V Brně Léta Páně 5. ledna 2015.