O jednom vyhoření a jednom mém darebáctví

Dušan Polanský

Většina z nás již něco slyšela nebo četla o syndromu vyhoření. Obvykle se definuje jako ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí při výkonu určité funkce či vykonávání určité činnosti. Kdesi jsem četl, že obvykle poprvé se dostaví po pěti letech. Nikdy bych ani nepomyslel, že něco podobného může postihnout i mě v souvislosti s těmito stránkami. A ejhle uplynulo pět let od zahájení jejích provozování v roce 2010 a zdá se, že došlo i na mě. Přitom moje stránky jsou vyloženě moji dobrovolnou aktivitou, nikdo mě k ničemu nenutí, žádná komerce či konkurence, žádné vysoké nároky na profesionalitu či bezchybné výkony, jako např. u chirurgů, programátorů, elektrikářů, řidičů, pilotů, účetních.

Leč jsa tvor sebekritický, napsal jsem, že „zdá se“, protože dobře vím, že by bylo farizejstvím hodit současnou nechuť k dalšímu provozování mých stránek jenom na syndrom vyhoření. Jenomže když nechci být farizejem, musím být sám sobě nejen spravedlivým vyšetřovatelem a soudcem, ale i tím, kdo si trest poctivě odpyká.

První důvod nechuti k dalšímu provozování mých stránek je opravdu částečně tvůrčí. Svými texty se začínám motat v pověstném začarovaném kruhu, kdy textům začíná chybět jiskra a hlavně neotřelé pohledy na svět kolem mě. S některými texty se trápím více, než je moje běžná norma trápení se s textem a jeho následného dolaďování. Začínám mít pocit, že již nic nového nemůžu čtenáři nabídnout. Aby bylo jasno, tohle bědování není o tom, že by nebylo o čem psát, námětů je kolem habaděj, ale problém je, že psát tak, aby texty působily neotřele a svěže, se moc nedaří. Druhý důvod je daleko závažnější. Než se k němu dostanu, dovolím si větší odbočení.

V životě některých z nás to tak již chodí, že nějak myslíme, ale občas jinak konáme. Důvody mohou být různé: pragmatičnost, která nám nedovolí dodržet slib či naše docela slušné morální zásady; snaha užít si života za každou cenu; složitá životní situace, kterou chceme vyřešit za každou cenu; přílišná ohleduplnost k někomu; přílišná citovost neboli sentiment a ještě by se nějaký další důvod našel. Ze svých úvah zcela účelově vypouštím první tři důvody. S ohleduplností je to složitější, protože slušný člověk umí být ohleduplný, jinak by nebyl slušný. Jenomže i ohleduplnost musí mít svou mírou, jelikož nám hrozí, že ten, vůči němuž jsme ohleduplní, začne naší ohleduplnost více a více zneužívat a nakonec sáhne i k metodě citového vydírání. Leč moje kauza s ohleduplností nemá také co dělat.

Zmínil jsem i sentiment. Za sentimentální obvykle považujeme příliš citové až plačlivé typy lidí. Jistě takoví lidé jsou a nemají to v životě jednoduché, protože život je pro většinu z nás tvrdě praktický a musí se žít a ne snít. Pouze když je sentimentální člověk na tom finančně dobře, v drtivé většině ne vlastní zásluhou, tak si luxus okázalého sentimentu může dopřát dle libosti. Přílišný sentiment je v praktickém životě obvykle nebezpečný, ale kvůli tomu jej zcela vypudit ze života, nemusí být správné. Hrozí nám, že upadneme do čistého pragmatismu, a ten umí být někdy docela vyčerpávající a svými důsledky se může časem obrátit proti nám. Každý normálně fungující člověk si za život nastřádá nějaké sentimenty. Některé z nich nosí v sobě po celý život a působí pozitivně na jeho psychiku a konání. Jsou ale i negativní sentimenty, a ty mohou být docela nebezpečné. Pokud se z nich člověk včas nevyléčí osobně zaplacenou zkušeností, mohou mu pěkně zkomplikovat život. Takové léčení může být někdy dost bolestivé a poznamenat nás na celý život tou měrou, že hodíme přes palubu nakonec i pozitivní sentimenty, bez nichž plnohodnotná kvalita života je jenom těžce představitelná.

Jedna starší paní mi napsala, že si málem se slzami v očích přečetla povídku Kráska. Že je napsaná zcela bez sentimentu – přesně tenhle výraz použila – a že i ona krutě doplatila na nesprávnou volbu životního partnera. Prý to nebyl žádný darebák, ale naopak zajímavý, úspěšný a vzhledově a postavou atraktivní muž. Po relativně dlouhém manželském a rodinném soužití si našel novou, výrazně mladší partnerku. Čtenářka drsnou pointu povídky pochopila zcela přesně, což autora vždy potěší. Pokud se snažíme získat partnera, který je nám sice sympatický, líbí se nám, přitahuje nás, ale na kterého jednoduše „nemáme“, důvody mohou být různé, musíme v budoucnu počítat s tím, že nás za tuhle troufalost čeká tvrdý, někdy až krutý trest. V povídce Kráska vytrestal život za opovážlivost jenom samotného „troufalce“. Ten chtěl mít a milovat ženu, na kterou neměl nárok. V reálném životě to může dopadnout i hůře, trpět zcela nezaslouženě může i blízké okolí „troufalce“. Tak nějak se někdy rodí i rodinné tragédie. Jenom na okraj uvedu, že kvůli vylepšení si skóre u čtenářů jsem následně napsal povídku Šeredka, v které pro změnu sentimentem nešetřím. Přímo jej rozdávám, podobně jako bohatí za první republiky chudým dětem obnošené hadry, kteří si navíc ještě za to nechali poděkovat a líbat ruce, o což já nikdy nestojím.

Přiznám se, že si dost potrpím na sentimenty. Možná je to v genech, možná je to tím, že ne vše mi v životě klaplo, jak jsem si představoval. Je pravda, že občas se z nějakého sentimentu vyléčím, např. zcela nedávno z víry v alespoň elementární slušnost politiků na krajské úrovni. Kdepak, ani pomyslet, jakápak úcta k předvolebním slibům a voličovi. A to jsem osobně nájemníky z našeho paneláku ujišťoval, že takové něco určitě alespoň trochu v demokracii funguje, že podraz ohledně prodeje našeho paneláku určitě politikům neprojde. Prošel a ještě se nám přímo do očí chechtali. Ale respektuji, že pokud se člověk rozhodne nesprávně konat, třebas i z důvodu nějakého naivního sentimentu, musí být připraven nést důsledky svého konání. Toto pravidlo slušných lidí jsem vždy ctil a ctím. Lidé, jež nejsou ochotni nést důsledky svého nesprávného konání či rozhodnutí, se mi hnusí. Ti, co ano, ty ctím bez ohledu na to, jací jsou, jaký život žili či žijí a co v životě provedli. Ale nebuďme jenom pesimisté, každý z nás se občas rozhodne i správně, a důsledky takového rozhodnutí jsou pak pro nás obvykle příjemné.

Konečně se přes sentiment dostávám k druhému důvodu, proč jsem uvažoval své stránky ukončit. Dostihly mě důsledky nehezkého konání, přesněji darebáctví, pokud nechci použít ještě přísnější výraz. Nástrojem zla se staly právě moje webové stránky. V roce 2010 jsem na nich publikoval svoji poslední závěť. Stálo v ní, aby dle mého přání můj popel byl rozprášen na jednom hezkém místě na okraji Brna. Což o to, na tom místě není nic špatného, opravdu krásná louka, nádherný výhled do okolí. Jenomže pointa je o tom, že ono místo bylo zvoleno i z důvodu citové vazby k někomu mimo okruh mých nejbližších, k někomu, kdo mi byl v té době – šlo o tři, čtyři měsíce – blízký. Má rodina to pochopitelně vycítila a vše nesla těžce a vůbec se nemohu divit, že od té doby moje stránky víceméně ignoruje. Mít jim to za zlé, by byla drzost, chtěl bych poznat toho, kdo by se choval jinak. Já určitě ne. Rozhodnutí o veřejném publikování poslední závěti bylo jenom a jenom mým rozhodnutím. Bylo by dalším mým darebáctvím, kdybych tvrdil, že při psaní závěti a jejím veřejném publikování hrála sebemenší roli druhá strana. Ne, nehrála, ale můj sentiment o hezkém místě odpočinku s docela hezkými vzpomínkami pro změnu ano.

Jenomže platilo a platí, že každý normální člověk má plnou odpovědnost za sebe, vymlouvat se na jiné lidi či okolnosti nebo osud je projev zbabělosti. I v mém případě, jak šel čas více a více jsem si uvědomoval, že zmíněný čin nebyl správný, jenomže jak jsem již napsal, potrpím si na sentiment, a přestože roky plynuly a bylo jasné, že vše je již úplně jinak, než bylo kdysi, že druhá strana si žije dávno svůj vlastní život se svým partnerem, se svými radostmi, starostmi, výhrami, prohrami, život, kde pro mne již není sebemenší kousek místa, má závěť na stránkách stále zůstávala. Významnou roli přitom sehrála i moje tvrdohlavost. Závěť jsem odstranil teprve zcela nedávno. Důvody jsou dva. Ten míň důležitý pramení z toho, že cítím, že je mi již jedno, jaký život žije druhá strana, podobně jako je kostelnímu zvonu jedno, kterému nebožtíkovi vyzvání svůj umíráček. Konec konců i kdyby mi to jedno nebylo, jak chcete někomu zasahovat do života, když o vás nestojí? Druhý důvod je ale podstatně závažnější. Teprve až nedávno mi zcela doklapl důsledek mého konání kolem mé závěti, který se sice nestal, ale stát se mohl. Od roku 2010 jsem klidně mohl odejít na věčnost; absolvoval jsem operaci prostaty, mám problémy s ledvinou, beru léky na vysoký tlak, takže v mých letech jaképak copak. Nemluvě o dalších osudových zcela náhodných nebezpečích, které nemáme šanci sebeméně ovlivnit. A konec mohl dorazit ráz naráz, takže by nebyla šance závěť ústně odvolat, přitom natolik znám své nejbližší, že ač by se jim závěť nelíbila a její obsah by je bolel, ctili by ji v plném rozsahu. Co je ale na všem tom nejhorší, důsledky mého darebáctví by museli nést moji blízcí i po mém odchodu na věčnost. Stále by si mysleli, že jsem hrál s nimi nepoctivou hru nejen za svého života, ale že takovou hru hraji i po něm. Nikdy by se nedozvěděli, že závěť na stránkách již dlouho byla jenom kvůli mému sentimentu – snad přesněji napsáno nostalgii – a mé tvrdohlavosti. Absurdita kolem mé závěti by byla dokonalá, málem jako v absurdních dramatech mého oblíbeného dramatika Friedricha Dürrenmatta. Moji nejbližší by si mysleli, že jsem někoho jiného miloval více než je, přitom já, který bych již byl na věčnosti, bych věděl, že opak je pravdou.

Snad laskavý čtenář teď aspoň částečně pochopí, proč jsem letos na jaře začal uvažovat o definitivním skončení provozování mých stránek. Staly se veřejným důkazem mého nečistého svědomí a neférového chování vůči nejbližším. Když k tomu přidám onen pocit tvůrčího vyhoření, nelze se ani moc divit. Stránky jsem chtěl ukončit v červenci, kdy končí pravidelný roční cyklus technické podpory. Fakturu nezaplatím a bude vymalováno, dokonce tisícikorunu ročně ušetřím. Jak prosté řešení! Jenomže bohužel i nepoctivé, zbabělé a navíc klaunovsky teatrální. Kdybych provozování stránek teď ukončil, po čase by mi možná začalo psaní chybět a ještě bych si začal namlouvat, že je to jedna z podob trestu, který mě postihl. Z darebáka by byl trpitel, málem hoden politování, jako kdyby nestačilo, co směšností nám servírují málem každý den státní soudy. Na mých stránkách je řada textů, které se docela čtou, tak ať stránky zatím fungují. Jejich kvalita do budoucna bude taková, jak schopný či neschopný bude jejich autor. A když poznám, že i moje stránky jsou již jenom zbytečným sentimentem, půjdou definitivně do kytek.

Nejsem žádný prototyp vzorňáka, jak si možná doteď někteří mysleli. Ještě štěstí, že jsem v životě nikdy moc nemoralizoval, to bych teď měl ostudy plný pytel. Můj spravedlivý trest běží. Stěžovat si nemohu, protože jakékoliv jiné řešení by nebylo spravedlivé. Z toho vůbec neplyne, že si potrpím na sentiment spravedlnosti, na tenhle typ určitě ne, tak naivní nejsem, ale přesto by bylo špatné, kdyby ani obyčejný člověk nebyl k sobě spravedlivý. To by pak slovo spravedlnost v našem slovníku již bylo zcela zbytečné. Nejsem typ člověka, který by si sypal popel na hlavu a prosil o odpuštění, pro mě je daleko přijatelnější, když si člověk trest poctivě odpyká. Pořádek musí být. Jenom je možná škoda, že neznám již teď všechny dopady výkonu trestu na moji psychiku do konečného časového bodu, kdy se vydám na nejdelší cestu svého života do říše věčnosti. Zůstane mi asi neznámou i to, kde můj popel skončí, ale popravdě tahle hádanka mě dnes už vůbec netrápí. Ať skončí tam, kde rozhodnou moji nejbližší, určitě to bude správné rozhodnutí.

Přeji vám, abyste se nikdy v životě nemuseli hluboce a hořce zamyslet nad důsledky svého nehezkého konání v minulosti a nemuseli sami sobě být nejen spravedlivým vyšetřovatelem a soudcem, ale i tím, kdo si trest pokorně odpyká.

V Brně 19. června 2015.

Domů | Prolog 2001: Vesmírná odysea | Nejen básně v próze | Střípky