Vzpomínky na Vlaďa
Dušan Polanský
„Buď svým – nic než svým“ Hermann Schwarz.
Krátkou vzpomínku na tátu a mamu jsem již napsal. Vzpomínka na brášku Petríka (abych ho odlišil od později narozeného Peťa), který nás opustil již v roce 1958 v den, kdy mu chyběl pouhý jeden den, aby se dožil jednoho roku, je spíš můj monolog ve formě básně v próze s Hospodinem a Ďáblem. S žádnou další vzpomínkou na rodinné příslušníky jsem již nepočítal. Byl jsem přesvědčen, že můj poslední mladší sourozenec Vlaďo mě přežije, a vůbec psát vzpomínky na své blízké není nic, do čeho bych se hrnul, protože občas píšete přes slzy. A přesto tyhle řádky píšu. Proč? Pozemské rozloučení s Vlaďom proběhlo na Novom cintoríne (slovenské názvy i jméno Vlaďo ctím) v Malackách 13. ledna 2016 a já jsem najednou viděl, že vlastně nebyl tak sám, jak jsem si vždy myslel. Přišli se s ním, mimo jiné, rozloučit kolegové z práce, kde pracoval 20 let, a dokonce i jedna jeho bývalá kolegyně ze Zdroje, kde pracoval předtím17 let. Měl jsem příjemný pocit, že nikdo z nich nepřišel jenom ze slušnosti, ale především proto, že Vlaďo byl jejich kamarád. A jednomu z jeho kolegů, dlouholetému kamarádovi, panu Ladislavovi Herdovi jsem slíbil, že vzpomínku na Vlaďa napíšu. Tímto svůj slib plním. Jak, to ať posoudí ti, co jej blíže znali. Je mi jasné, že tím, že žiju a pracuji téměř v Česku od roku 1976 a Vlaďo žil v Malackách a pracoval v Bratislavě, mi mnohé o něm uniklo. Navíc v posledních letech jsme se moc nevídali. Na tyhle věci si moc nepotrpěl, ale to je jenom detail, důležité je pouze to, že to byl můj bráška a já ho měl rád.
Pokud jde o jeho fotografie, žádnou pořádnou jsem zatím neobjevil, což je v dnešní době až k neuvěření. Mrzí mě, že jsem si nevzal při některé z návštěv v Malackách s sebou foťák a brášku si nevyfotil. Jenomže to vás napadne, až když je pozdě. Moje veliká chyba. Komentář k fotografiím se zobrazí po najetí kurzoru myši na obrázek.
Vlaďo v zkratce
Vlaďo (pro kolegy z práce většinou po bratislavsky Vlado), celým jménem Vladimír Tóth se narodil 2. 2. 1954 a na pouť do věčného bytí se vydal 22. 12. 2015. Rozloučili jsem se s ním 13. 1. 2016. Narodil se jako druhé dítě Marie a Michala. Já, jejich první dítě, jsem se narodil 15. 8. 1952, takže nás od sebe dělil rok a půl. Vlaďo se vyučil elektrikářem. Byl manuálně zručnější než já a IQ měl určitě o něco vyšší než já, jenomže tyhle dvě výhody nedokázal využít, chyběla mu správná dávka cílevědomosti a ctižádostivosti. Žádnou výraznou zálibu neměl, jedině snad zahrádku, v určitém období se jí věnoval dost, ale celkově zahradničení nepřeháněl. Od dvanácti let bydlel v Malackách a po celý život pracoval pouze v Bratislavě. Tam dojížděl každý pracovní den, což jistě bylo časově náročné. Neoženil se, a pokud vím, nikdy neměl ani žádnou přítelkyni, tedy přesněji: nikdy se o žádné dámě nezmínil. Byl vždy slušný, dobrý a bohužel až moc důvěřivý. Vzpomínám si, jak ještě za socialismu emigroval do ciziny jeho „kamarád“. Vlaďo mu byl těsně předtím za ručitele. Pochopitelně onen „kamarád“ se po emigraci na něho vykašlal a Vlaďo musel zbytek půjčky, a ten nebyl malý, zplatit. Pokud mám stručně v kostce vyjádřit jaký byl, tak byl nestandardně jedinečný.
Malý Vlaďo bojuje o život
Vlaďovi ještě nebylo ani rok, když velice vážně oněmocněl. Podle povídání táty a mámy se podařilo s velikým štěstím sehnat sanitku, která pak rodiče i s bráškem vezla do nemocnice v Nitre. Vlaďov stav musel být velice vážny, protože řidič sanitky uprostřed trasy zastavil a řekl, že již nemá smysl v jízdě pokračovat, že chlapeček již nežije. Táta ale rozhodně trval na tom, aby v jízdě pokračoval. Stal se malý zázrak, to co se nepovedlo u malého Petríka o tři roky později v červenci v krutém roku Páně 1958, se v případě malého Vlaďa povedlo. Když si pro něj přišla o několik dní později máma, Vlaďo již byl miláčkem personálu na dětském oddělení. Byl plný energie a smál se od ucha k uchu.
Několik vzpomínek na mládí
Do února roku 1960 naše rodina bydlela u tatínkových rodičů v Sládečkovciach (dnes Močenok). Začátkem roku 1960 jsme se přestěhovali do Dolného majera (dnes Alexandrov dvor) u Bábu. Vlaďo tam v školním roce 1960/61 začal jako prvňák (já do třetí třídy) chodit do jednotřídky pro první až pátý ročník. Jednotřídka byla v roce 1963 zrušena a již od školního roku 1963/64 jsme chodili a dojížděli do ZDŠ v Bábe, já od šesté a Vlaďo od čtvrté třídy. Začátkem roku 1966 jsme se přestěhovali do Malacek, kde Vlaďo také v roce 1969 ukončil povinnou školní docházku. V tom stejném roce nastoupil do učení za elektrikáře v Bratislavě. Výučný list získal v roce 1972. V roce 1973 nastoupil vojenskou prezenční službu. Přísahu za mé účasti vykonal v Brně. Zbytek základní služby strávil v Bechyni na letišti u meteorologické služby v naprostém poklidu. V roce 1975 nastoupil do stálého zaměstnání v Bratislavě.
Přiznám se, že pokud se jedná o Močenok, tak mám na Vlaďa jedinou vzpomínku. Bohužel je smutná, i dnes živě vidím, jak spolu stojíme u rakvičky našeho malého brášky Petríka. To bylo v roce 1958. Fotka z pohřbu je vidět na střípku Chyběl pouhý jeden den. Mezi námi stojí sestřička Danka, v té době měla překrásné blonďaté kučeravé vlásky a vzpomínám si, že její hebké šatičky měly krásnou tmavě fialovou barvu.
Vzpomínek na život v Dolnom majeri je pochopitelně už více, je to dáno tím, že čím je člověk starší, tím si více pamatuje. Alespoň dvě vzpomínky. Ve sportu jsem byl vždy lepší než Vlaďo, o tom žádná, tedy až na jednu výjimku, tou byl box. Stalo se, že jednou do Dolného majera přišel na návštěvu k sousedům z Ostravy sympatický asi padesátiletý pán, který tam byl trenérem mladých boxerů. Přinesl s sebou i dost vybouchané boxerské rukavice. A tak jsme jako kluci boxovali. Několikrát jsem boxoval s Vlaďom. Popravdě já spíš zuřivě útočil, kdežto Vlaďo boxoval inteligentně, uměl se perfektně nejen bránit, ale stačilo, abych se jenom na okamžik odkryl a už mi ji vyšil. Já body ztrácel, kdežto on je trpělivě technicky sbíral, a to byl o rok a půl mladší. Chválil ho i trenér, říkal, že v lehké váze při správné životosprávě by z něho jednou byl vynikající technický boxer. Dost litoval, že nebydlíme v Ostravě. O mých kvalitách se nikdy nezmínil.
Druhá vzpomínka je ze školy a dokumentuje Vlaďovu psychickou odolnost a klidnou povahu. Na jednotřídce nás učil pan učitel Zvolenský. Chlap jako hora, váha přes sto kilo, silný hlas. Měl absolutní autoritu, kterou umocňovaly i občasné fyzické tresty. Pokaždé když se blížila nějaká sláva, jako např. MDŽ nebo výročí Velké říjnové socialistické revoluce, začal se na oslavu chystat kulturní program. Ti, co měli hudební sluch, zpívali. Není se čemu divit, učitel Zvolenský byl, kromě jiného, vynikající hudebník. My s Vlaďom jsme nic takového nevlastnili, tak každý z nás vyfasoval k recitaci nějakou básničku. Já jsem se ji vždy vzorně naučil a bez ohledu na čárky a tečky jsem ji jak na generálce, tak i na vlastní slavnosti, hřímavým hlasem odrecitoval. S Vlaďom byly problémy. Nerad se učil, natož něco se naučit nazpaměť. Učitel zuřil, Vlaďovi hrozil i nějaký ten pohlavek, ale Vlaďo tvrdou kritiku vždy ustál. Nakonec se sice básničku naučil, ale její přednes byl obvykle dost vlažný.
Pokud jde o základní devítiletou školu, Vlaďo se nikdy moc neučil, a přesto známky byly vždy docela slušné. Ani později, když se učil za elektrikáře, si nevzpomínám, že by to s učením přeháněl. Vidět ho psát si domácí úkol, bylo málem rodinným svátkem. Přitom mistr odborného výcviku ho vždy chválil, že bude z něj dobrý odborník. I coby voják základní služby bez větší námahy zvládnul výkon meteorologické služby (běžně ji zabezpečovali vysokoškoláci z Univerzity Karlovy), kdyby tomu tak nebylo, těžko by mohl chodit sám do služeb a rozhodovat o tom, zda letadla poletí, nebo nepoletí. To vše dokazuje, že IQ měl docela vysoké.
Vlaďo a vybavování úředních záležitostí
Jedna veliká katastrofa. Lajdáctví a nedůslednost par excelant. Leč když tohle přísné hodnocení píšu, lehce se usmívám. Abych tento jeho povahový rys alespoň přiblížil, uvedu některé úsměvné příklady, smutné si nechávám pro sebe, jak jinak. Táta od nás odešel v roce 1995, platby na plyn stále chodily na jeho jméno. Maminka v roce 2007, platby za byt a elektřinu na její jméno. Za elektřinu mu chodily poslední roky přeplatky, ale protože adresa byla na mamku, tak si je nemohl ani vyzvednout, a to Vlaďo pokud jde o peníze, nikdy nebyl ve výrazném plusu, o tom něco vím. V papírech nekonečný nepořádek. Něco tam, něco onde, něco jen tak na hromadě na židli, řada obálek ani neotevřená. Spousta důležitých dokumentů k nedohledání. Když jsem chtěl, aby je dohledal, převládala u něj naprosta nechuť k hledání. Sice vždy neochotně slíbil, že se podívá, ale nikdy nic nehledal. Dost jsem se kvůli tomu rozčiloval, ale v mé vlastní rodině to viděli všichni trochu jinak. Na tváří manželky i obou dcer jeho averze k úředním věcem vyvolala vždy chápavý úsměv. „No, jo, Vlaďo! Ten nikdy jiný nebude.“ V tom měly pravdu.
Vlaďo a kamarádi
Vlaďo měl v každé etapě svého života věrného a spolehlivého kamaráda. Se mnou to bylo vždy trochu jiné, ale tohle povídání není o mně. Když jsme ještě žili v Dolnom majeri, bydlela tam jedna mladá sympatická rodina. Měli nádherného buclatého chlapečka. Koho si nejvíce oblíbil ze všech dětí v Dolnom majeri? Jistě, Vlaďa. Jakmile maminka drobečka oblékla, postavila před jejich domek, ten zcela automaticky, neomylně vyrazil směrem k našemu domu. Vlaďo s ním dokázal strávit pokaždé celé hodiny hraním a procházkami. Vzpomínám si na Vlaďov smutný pohled z okna stěhovacího vozu, který nás odvážel do Malacek. Maminka s chlapečkem v náručí stála na návsi a rovněž smutně se za námi dívala. Věděla, že její synáček ztrací nejlepšího kamaráda. Jsem přesvědčen, že kdyby Vlaďo měl rodinu, tak děti by měl jistě velice rád. Ne jiné to bylo v Malackách za školních let a později když pracoval v Bratislavě v Zdroji, pak v S-Komplexe a nakonec v AEROFLEXE - SK, s.r.o. Myslím si, že to bylo proto, že každý hned poznal, že povahou je to velice dobrý a slušný člověk.
Za co jsem mu byl moc a moc vděčný a vždy budu
Především za to, že se staral o maminku od začátku roku 2007 až do jejího odchodu na věčnost v srpnu téhož roku. Nebylo to vůbec jednoduché, protože větší část této doby strávila na lůžku. Poté se staral, až do konce roku 2010 o brášku Peťa, což opět byla pro něj veliká zátěž, jelikož Peťo byl schizofrenik. Kdo má osobní praktickou zkušenost s péčí o schizofrenika a soužití s ním, ví přesně o čem mluvím. Kdo nemá, nikdy nic nepochopí. Po celou dobu, o níž mluvím, dojížděl Vlaďo do práce v Bratislavě, takže musel být pod značnou psychickou i fyzickou zátěží. Ovšem nikdy si v tomto pro něj složitém období nestěžoval, dokázal být nekonečně trpělivý a laskavý. Z tohoto pohledu se mi problémy s likvidací pozůstalosti po něm zdají být drobností.
O jeho manuální šikovnosti
Jak jsem již napsal, byl manuálně podstatně šikovnější než já. Problém je, že tenhle dar šikovnosti příliš nevyužíval. Vzpomínám si, jak se jednou odhodlal natřít bílou barvou dveře do ložnice. Na první pohled vypadaly jako nastříkané ve fabrice pistolí, ale kdepak, natřel jej štětcem. Nejeden vyučený malíř natěrač by to tak kvalitně nezvládl. V obýváku byla snad 35 let stále stejná tapeta. Topilo se plynem, takže tapeta i strop vypadaly hrozně. Po odchodu mamky jsem jej víceméně donutil, aby tapetu sundal a natřel stěny na bílo. Prokázal přitom velikou trpělivost, protože musel sundat omítku pod tapetou a několikrát nátěr zopakovat, protože zažraná mastná špína stále prosvítala. Vše přitom dělal s klidem, pečlivě a trpělivě. O jeho šikovnosti a bystrosti mě přesvědčila i dost divoká jízda na pohřeb a z pohřbu sestry Danky v Bratislavě. Zaměstnavatel mu půjčil služební auto, bylo větší než naše, takže jsme z Malacek do Bratislavy a z Bratislavy do Malacek jeli služebním autem. Jel dost agresivně, předbíhal, rychlost nedodržoval, ale bylo poznat, že auto má pevně pod kontrolou. Ještě dodnes moje dcery na tyhle dvě jízdy vzpomínají všelijak. Přiznám se, že od té doby jsem se v duchu dost často modlil, aby se někde nevymlel. Nenapadlo mě, že má tak drsný styl jízdy. Abych se uklidnil, říkal jsem si, že se spíš předváděl, ale přesvědčen jsem o tom nebyl. Dokladem toho, že byl manuálně šikovný, je i to, že v Zdroji pracoval 17 let jako elektrikář, což je profese, kde se omyly moc nepardonují, ani ne tak šéfem jako elektrickým proudem.
Jak to bylo s kouřením a alkoholem
Není žádným tajemstvím, že s výjimkou několika posledních měsíců, kdy se dostavily zdravotní problémy, celý život kouřil a rád vysedával u piva. Především to poslední a přitom povídání si o všem možném s kamarády, představovalo pro něj relaxaci. Ale proč ne! Když neměl vlastní rodinu, koníčky, jistě pociťoval potřebu si s někým jenom tak popovídat. Hodnotit tyhle věci podle společensky zažitého úzu se mi jeví dost zavádějící. Pokaždé když jsem ho navštívil v Malackách, nikdy jsme doma spolu nepili, maximálně každý jedno pivo k jídlu. Ne snad proto, že jsem nechtěl, aby se alkohol dostal na stůl, nebo proto, že Vlaďo si přede mnou hrál na „abstinenta“, jednoduše jsme doma na alkohol neměli chuť. Fungovala tu i psychologická zábrana, v malém bytě jsme se nikdy necítili dobře. Raději jsme si pokecali a vypili jedno, dvě v Tatre nebo Staniční (jsme v Malackách). Nikdy jsme spolu nepili ostrý alkohol nebo víno. A pokud jde o víno, Vlaďo byl proti mně žabař, protože ročně vypiju cca 80 litrů vína. Víno téměř nepil, byl spíš klasický pivař. Popravdě více než pivo mi vadilo jeho kouření, tušil jsem, že pro něj je daleko nebezpečnější než alkohol. Z mých varování a proseb kolem kouření si ale nic nedělal. Nikdy se mi nezmínil, že by chtěl s kouřením přestat. Je ale možné, že kolegové z práce nějaký pokus zaznamenali. Bohužel moje obava z dopadu kouření na jeho zdraví se naplno potvrdila.
Na co si potrpěl a na co ne
Určitě ne na pořádek v bytě, ale na čisté prádlo a oblečení ano. Díval jsem se zběžně do všech skříní a nikde jsem neviděl nekvalitně vyprané či dokonce ušpiněné oblečení nebo prádlo. I povlečení na postel vzorně vyprané a uložené. Ve skříni nové nerozbalené pyžamo i několik souprav povlečení. Koupelna plná vypraného prádla. Na chlapa, jenž žil sám, docela úspěch. Znám ze svého okolí několik starších mužů, kteří již žijí bez manželek, a právě s čistotou oblečení a prádla to často nezvládají. Vlaďo si na čistotu těla a oblečení vždy potrpěl. Když nás bydlelo v malém dvojpokojovém bytě šest, věčně blokoval koupelnu. Rád relaxoval ve vaně, klidně tam vydržel ležet i hodinu.
Nepotrpěl si na komunikaci, tedy kromě hospodské, ta mu seděla. Jednoduše nezvedal mobil, neodpovídal na dopisy. Psával jsem mu dvakrát do roka. Uprostřed roku – co u nás nového – a pak před Vánocemi, aby věděl, kdy se přijedeme na něj povídat. Pokaždé jsem uvedl, aby odpověděl nebo poslal SMS, zda mu termín vyhovuje. Kdepak, ani jednou. Nereflektoval ani na opětovně zaslané SMS či volání. Nelze se proto divit, že pokaždé jsme byli trochu nervózní, zda dopis dostal a zda na nás čeká. Vždy to nakonec dopadlo dobře, až na jednu výjimku, a tou byly poslední Vánoce, ale za to již nemohl.
Jak to bylo na konci pozemského života
Na posledním rozloučení jsme si krátce povídali o tom, jak to s odchodem Vlaďa na věčnost bylo. Stručně. Napsal jsem mu jako obvykle před Vánocemi, že přijedu do Malacek 27. 12. To, že mi jako obvykle neodpověděl, nebylo nic neobvyklého. 27. 12, v den mé plánované návštěvy, na vyzvánění domovního zvonku nereagoval. Zeptal jsem se souseda, zda o Vlaďovi něco neví. Sdělil mi, že jej neviděl již před Vánocemi. Pro jistotu jsem obešel okolní hospody, ale nic. Pak jsem šel do nemocnice. Že nemocnici v Malackách místní občané dost kritizují, se po mé osobní zkušenosti ani nedivím. Ptám se na něj sestřičky, kterou jsem náhodně potkal na chodbě. Dívá se do počítače, že jej přijali 22. 12. (správné datum, jak jsem zjistil až dodatečně, bylo14. 12.) na internu, abych se zeptal tam. Zaradoval jsem se, že jej uvidím, popovídáme si, zjistím co a jak. Zvoním na interně a mluvím do mikrofonu, že bych chtěl navštívit bratra. Že takového tu nemají, po chvilce mlčení přichází upřesnění, že jej propustili 22. 12. Ptám se, zda by mi mohli dát přesnější informaci. Sestra mi vyloženě neochotně odpovídá, že nic neví. Ale přesto jsem se trochu uklidnil. Když jej propustili, musel být jakž takž v pořádku. Asi vyrazil za kamarády do Bratislavy, což by nebylo až tak neobvyklé. Pochopitelně po návratu do Brna mi to nedalo, dvakrát jsem napsal s využitím oficiálního elektronického formuláře na stránkách nemocnice, zda by mi nemohli poskytnout alespoň základní informaci o bratrovi. Vím dobře, že nemusel dát k tomu souhlas, ale stačilo mi napsat, že tomu tak jest. Ale nic, žádná odpověď. O něco později, poté co jsem objevil jeho „Prepúšťaciu správu“ a v ní i nezaplacenou poštovní poukázku, jsem opět napsal nemocnici přes tentýž elektronický formulář, že jsem našel nezaplacenou poštovní poukázku a nevím, o co se jedná. Zareagovali okamžitě: Je to částka za pobyt Vašeho bratra, je ji potřeba zaplatit!
Na jednání zaměstnanců nemocnice jsem podal stížnost Ministerstvu zdravotnictví SR. Ne ze vzteku, ale proto, aby zaměstnanci nemocnice v Malackách byli k blízkým pacientů vstřícnější. Na originále je pochopitelně i můj podpis. Pokud se dočkám odpovědi, rovněž ji publikuji. Jsem informatik a dobří informatici chtějí, aby lidé byli informováni.
Na pohřbu mi pan Herda sdělil, že měl s Vlaďom domluvené, že si před svátky ještě zavolají, ale Vlaďo mobil nebral. Poté, co Vlaďo do práce po Novém roce nenastoupil, začal jej hledat jeho zaměstnavatel, kamarád, Ing. Eugen Škopec. Těsně před polednem 5. 1. 2016 jsem obdržel dvě emailové zprávy, stálo v nich, že Vlaďo nás opustil. Po komunikaci s pracovnicí městského úřadu jsem zjistil, že Vlaďa našli v Bytě 4. ledna v odpoledních hodinách po násilném otevření bytu za přítomnosti policie. Protože 6. 1. je na Slovensku státní svátek, pohřeb jsem začal zařizovat až ve čtvrtek 7. 1. 2016. Moje chyba byla, že jsem 27. 12. nedal otevřít dveře zámečníkem. Přiznám se, že dost jsem o tom uvažoval, ale proti otevření zámečníkem v té chvíli mluvilo několik skutečností: byl propuštěn z nemocnice, dále to, že Vlaďo občas vyrazil do Bratislavy za kamarády i přes svátky, a rovněž jsem neměl jistotu, že obdržel můj dopis. Jinak v bytě bylo poznat, že se chystal na Vánoce. V obývaku připravený vánoční stromek, ozdoby, na stole pomeranče, jablíčka.
Měl rád černý humor
Drahý Vlaďo, měl jsi rád černý humor a drsné hlášky – na tom jsme stejně –, tak Ti teď do nebe posílám humorně černou informaci: Abys věděl, z nemocnice jsi byl propuštěn 22. 12. v 12.00 hod., ovšem na věčnost ses oficiálně podle tiskopisu „List o prehliadke mŕtvého …“ vydal 22. 12. již ve čtyři hodiny ráno. Já Ti vždy říkal, že je potřeba mít v úředních dokumentech alespoň jakýs takýs pořádek, ale ty jsi mě nikdy neposlechl, ani teď. Tak se zatím měj. Pak to vše v klidu probereme. A ještě něco. Název posledně zmíněného tiskopisu je pěkná volovina, to vymyslel určitě nějaký pohodlný ateista. Ty stále jsi, jen žiješ, piješ, kouříš o kousek jinde, než teď jsem já. Dušan
V Brně Léta Páně 28. ledna 2016.